Jednadvacetiletý Theo prožil většinu svého dosavadního života bez domova. Když mu bylo 9 let, zemřela mu matka a otec si brzy našel novou ženu. S tou si chlapec nerozuměl, a musel proto domácnost opustit - spolu se svým starším bratrem. Od té doby se s otcem už nikdy neviděli a žili bez domova v ulicích hlavního města Accry. „Nejčastěji jsme spali před nějakým obchodem. Museli jsme se ale hodně brzo ráno vzbudit, aby nás tam majitel nenašel,” vzpomíná dnes mladý muž. Theo se snažil pracovat, aby si vydělal aspoň na jídlo - nejčastěji úklidem, sekáním trávy a křoví nebo prací na stavbách. Vedle toho chodil do školy. „Vzdělání jsem vždy stavěl na první místo.” Před čtyřmi lety, po dokončení nižšího stupně střední školy (Junior High School), začal pracovat jako „house boy”. Staral se o domácnost staršího nemohoucího muže. „Bylo to tam ale špatné, bili mě, když jsem něco spletl,” říká.
Fotka, kterou Theo se svým příběhem nasdílel ve skupině Nas Daily Global
Peníze, které mu zbyly, si ukládal stranou. Asi před rokem si za ně koupil levný chytrý telefon. „Chtěl jsem být ve spojení. Dřív jsem si občas půjčoval mobil od kamaráda a odtamtud znám Facebook, ale to bylo jen někdy,” říká. Založil si tedy profil na této sociální síti a později ho někdo z přátel přidal do facebookové skupiny Nas Daily Global. „Všiml jsem si, že tam lidé sdílí své příběhy a to mě inspirovalo. A tak jsem si říkal, proč nenapsat i ten svůj a motivovat zase další lidi, aby se pokusili se svým životem něco udělat, i když ten začátek není snadný,” vzpomíná. „Motivovali mě, abych se posunul dál. A potom jsem uviděl zprávu od Jany.” Rozhodl se jí napsat. Říká, že na rozdíl od jiných ho její komentář skutečně chytil za srdce. „Napsal jsem jí, abych jí poděkoval.”
Certifikát
Jana od počátku přemýšlela, jak by mohla chlapci bez domova pomoci. Peníze mu posílat nechtěla, přála si ho ale v životě postrčit tak, aby šanci dostal a měl možnost se postavit na vlastní nohy. „Po čase jsem se dozvěděla, že kdysi narazil na nějakého chlapa, co tam pár sirotků po ulici posbíral a zaplatil jim středoškolské vzdělání. Theo ale nedostal certifikát o jeho absolvování. A kvůli tomu nemohl dostat lepší práci,” líčí Jana. Škola požadovala 300 amerických dolarů. A Janu tak asi po půl roce od chvíle, kdy si napsali poprvé, napadlo, že by mu právě s tímhle mohla pomoct. „Napadlo mě, jestli ze mě jen nechce vytáhnout peníze, ale zase mi přišlo, že už si píšeme tak dlouho a otevřeně, že by to snad neudělal.” Aby se pojistila, požádala ho o kontakt na školu, která jeho certifikát zadržuje a jeho slova si přímo u vedení ověřila. „Tam mi řekli, že ty peníze nejsou za certifikát jako takový, ale školné za poslední rok. Než totiž Theo školu dodělal, pán, který mu ji platil, zemřel. A zůstal mu tam dluh.” Jana nakonec částku usmlouvala na 210 dolarů, které dala dohromady s pomocí svých známých, a do školy ji poslala. Po Theovi. „Říkala jsem si, že se aspoň ukáže, jaký je charakter. Jestli to fakt zaplatí, nebo s tím zmizí. A on to tam opravdu odnesl a certifikát dostal.”
Theo v té chvíli bydlel v pronajatém pokoji se svým bratrem. V době, kdy mu Jana poslala peníze na dluh, o něj prý zrovna přišli a museli svou situaci znovu řešit. Theo přiznává, že přemýšlel, zda by neměl ty peníze použít spíš na urgentní řešení bytové nouze, ale nakonec se rozhodl dodržet slovo a raději získat potřebný certifikát i za cenu toho, že bude žít opět nějakou dobu bez přístřeší. „Uchýlili jsme se do kostela, kde nás pastor nechal pár týdnů přespávat.”
Pan učitel
Díky dokončenému středoškolskému vzdělání se začalo Theovi konečně dařit. Našel si práci jako učitel a už téměř půl roku učí v místní základní škole. Zpočátku to ale nebylo snadné. „Obepsal jsem několik základních škol, kde jsem žádal o práci, ale nikdo se mi neozval.” Pak se na něj ale štěstí přeci jen usmálo a místo učitele získal. „Psali jsme si pak s Janou a já se zmínil, že ještě nevím, v čem budu chodit do práce, protože jsem měl jen oblečení z ulice. A ona mi nějaké oblečení poslala po svém kamarádovi Davidovi,” usmívá se. „Pořád jsem tomu nemohl věřit. Říkal jsem si, že vůbec nechápu, proč mi ta žena pomáhá. Vždyť jsme se ani nikdy nepotkali.” Spolu s oblečením mu také poslala starší mobilní telefon a laptop, aby se mohl na hodiny lépe připravovat.
Theo nyní vyučuje děti od 7 do 10 let v Otumfuo Adehyeman Academy v Accře matematiku, přírodní vědy a kreativní předměty. Své žáky se současně snaží skrz vlastní příběh inspirovat a vede je také ke vzájemné solidaritě. Do jeho třídy chodí totiž jak děti ze střední třídy, tak z velmi chudých poměrů. A ne všechny tak mají peníze na jídlo nebo pitnou vodu. Proto jeho žáci mohou drobáky příspívat do společné pokladničky, ze které se pak nakupuje pitná voda pro všechny. A každý z nich si ji bere, jak potřebuje. „Jedna žačka nedávno například brečela. Zeptal jsem se jí, co se děje. A ona po chvilce přiznala, že má strašný hlad. Já jsem ale v té době měl jen 1 cedi (pozn. necelých 5 korun), tak jsem jí sám pomoci nemohl,” vypráví. „Obrátil jsem se proto ke třídě a ti, kteří měli svačiny z domova, je své spolužačce darovali. Někteří přihodili dvacetník a nakonec jsme tak vybrali 2,20 cedi (pozn. Asi 10 Kč) a mohli jsme jí něco koupit,” doplňuje.
Nápad
Jana vede jednu jazykovou školu pro děti v Praze. V lednu dostala spontánní nápad, že by o jarních prázdninách mohla do Ghany odjet, Thea osobně poznat a zjistit, jak se věci opravdu mají a kde a jak se dá ještě pomoci. „Protože to bylo hodně narychlo, nestíhala jsem očkování a neměla jsem žádné našetřené peníze na takovou cestu. Tak jsem se nakonec rozhodla, že pojedu až za rok.” Jenže se naskytla příležitost o pár měsíců později, letos v květnu. A Jana se tedy do Ghany za Theem vydala. „Nebylo cesty zpět!” směje se.
„Když mi to napsala, nemohl jsem tomu uvěřit. Nic takového se mi nikdy nestalo. Bylo to splnění snu,” svěřuje se se svými pocity Theo. „Nikdy dřív jsem ani neměl možnost se s nóbl člověkem, jako je Jana, setkat. Bylo to prostě neuvěřitelné. Pořád jsem si myslel, že se z toho snu musím někdy probudit.”
Thea trápilo, že nebude mít podle tradice Janu, jako vzácného hosta, kde ubytovat. Sám totiž aktuálně žije v rozestavěné budově, kde ho nechává přespávat jedna z kolegyň ze školy. Spí na staré roztrhané matraci, nemá přístup k tekoucí vodě ani záchod nebo elektřinu. Mobil si nabíjí v nedalekém obchodě. Jana ho naopak ale na 10 dní, které v Ghaně strávila, vzala na svůj hotelový pokoj. Během deseti dnů, které s Janou strávil, začal poznávat řadu věcí, které do té chvíle podle svých slov osobně neznal. „Poprvé jsem třeba spal v pokoji s klimatizací. A já jsem se strašně bál, aby se jí nic nestalo, že by mě pak zatkli, že jsem jí něco udělal. Jsem přeci jen kluk z ulice,” směje se Theo a ukazuje na svém mobilu fotografie jídel, která poprvé v životě ochutnal, nebo příboru, kterým nikdy dřív nejedl. Jana se pak rozhodla vzít Thea s sebou na výlet napříč Ghanou. „Strašně jsme si to užili.” S tím doslova souhlasí i Theo.
Jana také před odjezdem uspořádala sbírku věcí pro chudé děti a vybavení třídy, ve které Theo učí. „Přivezla jsem i mikroskop a to byla věc, co tam nikdy neviděli. Zavládlo nadšení jak mezi dětmi, tak ostatními učiteli,” říká Jana. „Theo mi pak posílal videa, jak se děti nadšeně dívají na různé věci.” Theo pak doplňuje, že je díky přístroji nyní ve škole za celebritu.
Ekonomka v Praze
Po návratu do Česka začala Jana přemýšlet, jak dál. Theo totiž sní o studiích ekonomie. S jedním českým podnikatelem, který v Ghaně žije, jeho znalosti podle jejích slov trochu prověřili. „A zjistili jsme, že by na to asi měl.” Jana proto začala zjišťovat možnosti studia v Česku. Jako cenově nejvýhodnější jí vyšla Česka zemědělská univerzita v Praze, která mimo jiné nabízí také právě ekonomické obory. „Školné na rok tam stojí jen 15 tisíc, ale před tím člověk musí projít přípravným programem, který stojí 3000 euro.” A tak Jana nyní shání potenciální dárce, kteří by pomohli přes americký portál GoFundMe. Cílovou částku stanovili na 5000 dolarů (asi 110 tisíc korun), které kromě školného pokryjí i náklady na cestu.
Theův pokoj v rozestavěném domě
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Mě by to ani nenapadlo, to Janu,” kroutí Theo hlavou. Oba nyní vyřizují potřebné dokumenty k tomu, aby mladík získal studijní vízum do Česka. Pokud pro něj vše dobře dopadne, mohl by do Prahy přiletět už v září a vzápětí se studiem na ČZU začít. Součástí studentského víza je i možnost v Česku pracovat. Jana mu už proto v jazykovce, kterou vede, drží místo.
Do Theova pokoje při deštích prší
Theo říká, že by se rád po dokončení studia do Ghany vrátil. „Ghana potřebuje zkušené lidi se znalostmi, kteří se budou snažit zdejší podmínky zlepšit a posunout zemi dál. Rád bych tomu pomohl,” říká. „Mně se moc líbí, že se sám Theo cítí jako posel. Jako někdo, kdo by předával získané know-how dál. Vidím tak smysl téhle pomoci. Ne jako pomoc jednomu konkrétnímu Theovi, ale jako pomoc s dopadem na budoucnost nás všech,“ doplňuje ho Jana.
Přestože Theo práci ve škole miluje, potýká se aktuálně s potížemi. Instituce mu totiž poslední dva měsíce neplatí, i když pracuje v průměru osm hodin denně. „Ředitel řekl, že škola teď nemá peníze. A tak ani já, ani ostatní učitelé výplatu nemáme.” A ani dosud mu odměna, kterou tvořilo pouhých 200 cedis (asi 900 Kč), na pokrytí základních potřeb nestačila. I tak ale Theo předčasně končit neplánuje. „Musím dovést děti do konce školního roku a postarat se o to, aby v pořádku došly do dalšího ročníku,” říká odhodlaně. Dodává však, že tam zřejmě bude muset vzápětí skončit. Pokud by mu vyšlo studium v Česku, pokračoval by pak rovnou sem.
Nas Daily podruhé
Janu napadlo se s vývojem Theova příběhu svěřit ve skupině Nas Daily Global, kde ho vlastně našla. Ozvala se jí moderátorka skupiny a před několika týdny jejich společný příběh zveřejnili. A Janě se ozvali mladí kanadští podnikatelé provozující start-up Alibee. „Jedná se o cestovku, která po světě hledá lidi, kteří cestovatelům dopřejí lokální low-cost a fair trade zážitek,” vysvětluje Jana. Lidé tak mají oproti klasickému turismu možnost nahlédnout do reálného života běžných obyvatel země, poznat ji tak na dřeň a zároveň svou přítomností být místní komunitě přínosem. A tuto společnost napadlo, že by se mohli napojit na Theova bratra žijícího v rurální oblasti centrální Ghany, kde bydlí bez tekoucí vody a elektřiny. „Zato má ale všude okolo pralesy. A kromě banánového sadu i spousty kokosových palem a hlavně kakaovou plantáž.” Výtěžek z výletu by pak kromě kapsy Theova bratra Isaaca a cestovky šel částečně do rozvoje tamní komunity a částečně na podporu Theova studia. Výlet je už dnes v nabídce této netradiční cestovky.
Jana s Theem nyní také provozují společnou facebookovou stránku. „Je to takový deník, popisujeme tam celý příběh od začátku, jak to celé bylo. Postupně i sdílíme zážitky a fotky z naší cesty po Ghaně,” říká Jana. Každý den zde sdílí i různé aktuality.
Zaslouží si šanci
Proč se Theovi rozhodla Jana z úplně jiného světa pomoci? „V tom jeho původním příspěvku na Facebooku vůbec nic nechtěl. Dělil se jen o svůj život, o pomoc neprosil. Ani v komentářích pod tím. Jen lidem děkoval za podporu,” vysvětluje. „Neplánovala jsem to, ale prostě se to přihodilo. Já jsem celý život pracovala v různých dobročinných organizacích nebo na Lince bezpečí. Není to tedy o tom, že bych teď potřebovala někoho spasit,” pokračuje. „Prostě mi přišlo, že by se mu ta šance měla dát. Tím víc si to myslím ještě po tom, co jsem tam byla a sama jsem se o tom přesvědčila.”
„Jana je jako moje kmotra, matka od Boha,” říká Theo. „Co by se mnou bylo, kdybych ji nepotkal? Kde bych dnes byl?”
Podpořit Theovu cestu za studiem v Česku můžete ZDE.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Jany a Thea