Thin Thin Lay nedávno obdržela bakalářský titul. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyla uprchlicí z jedné z válečných oblastí v Barmě. Původně pochází z velmi chudých poměrů. „Musela jsem pomáhat rodičům a prodávat zeleninu v okolních vesnicích,“ vypráví Lay. „Naše vesnice nebyla bohatá, většina domů je postavená ze dřeva, většina lidí jsou malí farmáři a závisí na kravách. Cestovat třeba už jen do vedlejší vesnice je náročné, nejčastěji se jelo na povozu taženém voly.“ Lay nakonec s rodinou utekla před válečným konfliktem, který desítky let probíhá v místě jejího narození a dostala se do uprchlického tábora. „Mae La je největší z devíti táborů podél thajsko-barmské hranice a dnes má asi 35 000 obyvatel,“ popisuje. „Domy jsou tu malé, namačkané na sebe, většinou vyrobené z bambusu a v zimě je opravdu chladno. Někdy jsme měli záplavy. Ulice jsou opravdu špinavé a někdy neuvěřitelně kluzké kvůli bahnu.“ Podle Lay jsou podmínky v táboře velice náročné, sama je ale nejvíce vděčná za možnost bezplatného vzdělávání, které jí umožnilo dojít až k vysokoškolskému titulu. „To mi změnilo život. Udělalo ze mě silnou a odhodlanou ženu. Chtěla bych povzbudit mladé lidi, aby pokračovali v chůzi, krok za krokem, dokud nedosáhnou svého cíle, svého snu. Pokud dokáže dosáhnout svého cíle uprchlice nebo uprchlík, věřím, že můžete udělat totéž, protože se nelišíme. Využijte příležitostí a nevyhýbejte se jim,“ posílá jako svou zprávu světu Lay.
Narodila ses v Barmě, jaké bylo tvoje dětství?
Narodila jsem se v malé monské vesnici, která se nachází ve státě Karen. Naše vesnice nebyla bohatá, většina domů je postavena ze dřeva, většina lidí jsou malí farmáři a závisí na kravách. Cestovat třeba už jen do vedlejší vesnice je náročné, nejčastěji se jelo na povozu taženém voly. V okolí například nebyly vůbec žádné střední školy, kvůli vzdělání všichni museli do větších měst. Naše rodina byla také chudá a já jsem musela pomáhat svým rodičům. Po škole jsem prodávala zeleninu v okolních vesnicích a tím pádem jsem neměla čas se soustředit na školu. Bída mě ale naučila jednu základní věc, vzdělání je jediný způsob, jak můžu zlepšit svůj budoucí život.
Kdo jsou Monové, z jakého jsi kmene?
Monové jsou jednou ze 135 etnických skupin v Myanmaru, jsme z jihovýchodní části země. Jsme také známí jako jedni z vůbec prvních domorodých obyvatel v regionu, naše dědictví sahá daleko do minulosti. Monové měli velký vliv na kulturu Barmy a Thajska, třeba města jako Rangún nebo Bangkok založili monští panovníci. Náš domov je v současnosti jedna z oblastí zasažených občanskými válkami v Barmě, stejně jako třeba státy Chin, Kachin a Rakhine. Přestože už byla podepsána dohoda o příměří, ve venkovských oblastech stále probíhají boje a obyčejní lidé trpí. Monové chtěli nezávislost už po druhé světové válce a od roku 1948 jsme přerušovaně v konfliktu s barmskou vládou.
Jak ty sama jako mladá žena vnímáš monskou kulturu?
Mám pocit, že naše kultura dříve nebo později zmizí. Nemáme oficiální povolení se učit v naší řeči ve státních školách. Na vesnicích se sice monsky mluví, ale málokdo ze starších umí monsky číst a psát. Naopak jen asi pětina mladých umí vůbec monsky mluvit, učíme se náš jazyk jen v létě při pobytu v klášteře od buddhistických mnichů. Předávání naší kultury z generace na generaci je teď asi jediný způsob, jak něco z monské kultury udržet.
Proč jste s rodinou opustili svou zemi?
V roce 2008 měl můj otec dopravní nehodu a nebyl pak už schopen pracovat. Téhož roku jsem musela opustit školu, protože moje rodina neměla vůbec peníze. Měli jsme kousek půdy, ale ta se musela prodat, abychom zaplatili otcovo léčení. Bylo nás tehdy v rodině deset a ten rok, co byl v nemocnici, jsme doslova přežívali. V oblasti, kde se bojovalo, nebylo lehké se uživit. Když mi bylo 13 let, odešli jsme s dvěma bratry a sestrou do uprchlického tábora Mae La na thajsko-barmské hranici.
Zažila jsi někdy na vlastní kůži konflikt, který u vás probíhá?
Třeba si pamatuju, když jsem byla dítě, viděla jsem to jednou na vlastní oči. Bylo to hrozné a strašidelné. Ten den jsme neměli školu a hráli jsme si s kamarády blízko domu. Brzy ráno začaly boje a pět nevinných lidí v naší vesnici bylo zabito. Pomáhali zrovna přátelům stavět dům a zastřelila je armáda. Oblast, kde je naše vesnice, je známá jako „Černá zem“. V téhle oblasti se hodně bojovalo a nikdo sem ze strachu o život nejezdil. Pamatuju si, že někdy museli otec a bratr utíkat z vesnice a schovávat se, když se blížili vojáci, aby je nezabili nebo nevzali do otroctví.
Jak jste se nakonec dostali do Thajska?
Moje matka a já jsme nelegálně překročily thajsko-barmskou hranici s pomocí přítele mého staršího bratra, který blízko hranice na thajské straně bydlel. Bylo to brzy ráno a musely jsme přejít řeku. Po cestě jsme potkávaly divné lidi, jako třeba dealery drog, kteří žili v zóně, která nebyla kontrolovaná policií ani jedné země. Přímo v tu chvíli jsem si taky neuvědomovala, že bych mohla zemřít, když stoupnu na minu. Když jsem nakonec viděla thajské vojáky na hranici, byla jsem opravdu vyděšená. Myslela jsem, že nás zatknou a uvězní nás. Pak jsme ale překročily hranici a známý nás odvezl do uprchlického tábora.
Byly začátky v Thajsku náročné?
Většina obyvatel v Mae La Refugee Campu jsou Karenové, to je jiný kmen. Jako rodilá Monka jsem nejprve čelila jazykové bariéře, neuměla jsem ani slovo karensky. Komunikovat s kýmkoliv bylo obtížné, s přáteli ve škole nebo sousedy jsem si nerozuměla. Překonala jsem to, ale musela jsem studovat čtyři jazyky, každý den tři hodiny. Učila jsem se thajsky, barmsky, anglicky a karensky. Všechny tyhle jazyky teď umím plynule a jejich znalost mi pomohla se dobře integrovat v novém prostředí.
Můžeš popsat, jaký je život v táboře Mae La?
Mae La je největší z devíti táborů podél thajsko-barmské hranice a dnes má asi 35 000 obyvatel. Je to 45 minut jízdy od thajského města Mae Sot. Domy jsou tu malé, jsou namačkané na sebe, většinou vyrobené z bambusu a v zimě je opravdu chladno. Někdy jsme měli záplavy. Ulice jsou opravdu špinavé a někdy neuvěřitelně kluzké kvůli bahnu. Vodu jsme brali z veřejné studny, kterou používá velké množství lidí. Co se týče jídla, závisíme na měsíčním přídělu poskytnutém od OSN, jako je rýže, fazole, rybí pasta atd., protože nesmíte jít vydělávat si peníze mimo tábor. Pravidla tábora jsou přísná a thajští policisté jsou vždy v pohotovosti u vstupních bran do tábora, takže nesmíte vyjít ven bez oficiálních povolení. Ani když jste nemocní. Pro celý tábor je oficiálně jedna nemocnice, ale pro všechny to nestačí. Záchody často nejsou v bezpečné vzdálenosti od domů. U spousty domů jsou prasata, takže to někdy docela smrdí. Starší lidé a děti snadno onemocní, mají slabší imunitu. Pokud se děje něco vážného, je možnost jít do města do thajské nemocnice. Tam mají i centrum pro lidi, kteří mají trauma z války, či pro znásilněné ženy. V táboře je taky problém s alkoholismem a drogami, lidé trpí tím, že nemají co dělat. Když jsou pod vlivem, někdy dochází k násilí.
Jaký byl tvůj život?
Život v uprchlickém táboře je samozřejmě hodně odlišný od života v normálním městě. Nejlepší věc v táboře pro mě bylo bezplatné vzdělávání. To mi změnilo život. Udělalo ze mě silnou a odhodlanou ženu.
Ty jsi teď dokončila bakalářské vzdělání a dostala titul. Jak ses dokázala tak vypracovat?
Nejprve jsem studovala angličtinu a počítače. V šestnácti letech jsem se musela přestěhovat do jiného uprchlického tábora, kde jsem žila sama a pokračovala tam. Dostala jsem tam taky své první zaměstnání – jako školitelka. Musela jsem se sama uživit. Moc jsem toužila po tom, jít studovat na univerzitu. Ale byl to problém, protože jsem nikdy nechodila na klasickou střední školu. Musela jsem složit rozdílové zkoušky a dokázat, že to zvládnu. Pak jsem se dostala na univerzitu a naštěstí se mi taky podařilo dostat stipendium. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a rozvoj.
Jak se v Thajsku cítíš? Jak se lidé k uprchlíkům chovají?
To bylo různé, záleží hodně na lidech, které potkáte. Někteří Thajci k nám byli opravdu přátelští a dobří, někteří se na nás dívali jako na něco méně než lidi, když se dozvěděli, kdo jsme. Někdy jsme čelili diskriminaci i ve školách i na univerzitě. Když se tohle stalo, cítila jsem se kvůli tomu mizerně. Ale naučila jsem se za to lidi neodsuzovat. Snažím se z toho nějak poučit a být sama vždy hrdá. Hodně záleží na tom, jaké stereotypy o nás lidé mají. Třeba si myslí, že jsme nebezpeční. Já jim to nezazlívám, protože my utíkáme ze své země a závisíme na nich, závisíme na jejich pohostinnosti, pokud chceme začít život znovu.
Jakou zprávu bys jako uprchlice poslala do světa?
Stanovení cílů v našem životě je velmi důležité, protože tyto cíle nás táhnou vpřed a dávají nám směr života. To je první krok na každé cestě, kterou podnikáme k naší budoucnosti. Chtěla bych povzbudit mladé lidi, aby pokračovali v chůzi, krok za krokem, dokud nedosáhnou svého cíle, svého snu. Pokud dokáže dosáhnout svého cíle uprchlice nebo uprchlík, věřím, že můžete udělat totéž, protože se nelišíme. Využijte příležitostí a nevyhýbejte se jim. To je moje poselství pro lidi tam venku.
Spolupráce: Lenka Hartmannová
Foto: Archiv Thin Thin Lay