Třiadvacetiletý Timur Kireev pochází z ruské Ufy, více jak milionového hlavního města Baškortostánu. Jeho otec je muslim, maminka pravoslavná křesťanka. To podle něj také kopíruje častou praxi v jeho domovině. „Funguje to skvěle. Nejsou tam v tomto ohledu žádné problémy. Myslím, že jsou lidé ohledně náboženství poměrně benevolentní,” říká. Do Česka, o kterém téměř nic nevěděl, poprvé odjel jako teenager na letní školu na doporučení matky. A zamiloval se do něj. Rozhodl se pak v Brně studovat politologii, nyní pokračuje studiem České zemědělské univerzity v Praze. Přestože se on sám s negativními reakcemi zdejší společnosti vůči své osobě téměř nesetkal, uvědomuje si, že je mnoho Čechů nyní vůči cizincům nedůvěřivých. „Nenávist nebo ostražitost vůči cizincům možná rostla v době migrační krize. Je to spíš odosobněním té problematiky. Vždy, když se mluví o cizincích a migraci, je to o počtech, o politice. Vůbec to není osobní. Když se ale lidé setkají s konkrétním člověkem, který je cizinec, tak ty stereotypy padají,” myslí si. Začal proto natáčet krátká videa, v nichž se snaží některé z problémů pojmenovat. Jeho kanál na Instagramu se jmenuje Deník cizince. Proč by v Česku rád zůstal? A proč rád jezdí pražskou hromadnou dopravou?
Jak ses dostal do Prahy?
Pocházím z ruské Ufy, což je docela velké město, které tady paradoxně nikdo nezná, má přes milion obyvatel. Do Česka jsem se dostal strašnou náhodou. V sedmnácti jsem o něm nic nevěděl, ale maminka přišla s nápadem, že bych se sem mohl jet podívat. Asi od třinácti jsem chtěl totiž emigrovat, protože jsem se v Rusku necítil vůbec dobře z různých důvodů. A tak jsem na přání maminky jel a strašně se mi v Česku líbilo. Byl jsem tu na letní škole, takže na jazykových kurzech a na táboře.
Proč tě maminka poslala zrovna do Česka?
Byla to náhoda. Syn její kamarádky totiž v Česku studoval a ona řekla, že je tu vzdělání, pokud se studuje v češtině, zdarma. A že bych to mohl taky vyzkoušet. Byl jsem zezačátku strašně skeptický. Představoval jsem si Česko jako Polsko nebo Srbsko, ale potom jsem se podíval na indikátory, statistiky a výzkumy. Říkaly, že jde snad o nejateističtější zemi světa, že příjmové rozdíly jsou minimální, ekonomická situace je dobrá a je tu i vysoká svoboda médií. Byl jsem opravdu překvapený. A tak jsem nakonec odjel rád a zamiloval jsem se. I když to nebyla má první evropská země, byl jsem před tím ještě ve Francii. Do Česka jsem se ale zamiloval mnohem hlouběji a rychleji.
Jaké jsou ty důvody, proč jsi chtěl z Ruska už tak brzy odejít?
Je jich celá řada. Politická situace není vůbec příznivá. Rusko není svobodná ani demokratická země. Já jsem v Česku studoval politologii. To bych tam studovat nemohl, je to strašně angažovaný obor. Tím, že Rusko není demokratická země, není tam až tak velká občanská společnost. Je v počátcích. V Rusku jsou problémy a témata, o kterých se ve společnosti téměř nemluví. Navíc jejich tabuizace je přímo podporována státem, protože je mnohdy pro režim výhodná. A než jsem odjel, tak se to zhoršovalo. Byl to moment, kdy byli skoro všichni nadšeni z anexe Krymu, nálady ve společnosti byly dost agresivní. Poslední dobou mám dojem, že se to mírně zlepšuje.
Kde se přesně Ufa nachází?
Formálně jde o autonomní republiku Baškortostán, což je nejlidnatější republika v rámci Ruska, má čtyři miliony obyvatel. Máme dva státní jazyky, baškirštinu a ruštinu, a tři hlavní národy - Baškirové, Rusové a Tataři. Ta republika je zajímavá asi tím, že počet pravoslavných a muslimů je víceméně totožný. V Ufě máme asi 40 % muslimů a 40 % pravoslavných.
Jak to funguje dohromady?
Funguje to skvěle. Nejsou tam v tomto ohledu žádné problémy. Myslím, že jsou lidé ohledně náboženství poměrně benevolentní. Rusko se teď prezentuje jako pravoslavný stát postavený na náboženských hodnotách, ale tak to v reálu vůbec není. Návštěvnost kostelů nebo mešit je poměrně nízká. Moje maminka je pravoslavná a tatínek je muslim. Žádný problém jsem nezaznamenal.
Nedělá to problémy ani v tom vztahu? Přeci jen ke každému tomu náboženství se vztahují nějaké tradice a kulturní rysy.
Žádný problém paradoxně nevzniká. A to je možná nekonzistencí spousty věřících lidí u nás. To, že si vezmeš manželku z jiné náboženské skupiny, proto většinou nevadí.
Z jaké jsi rodiny?
Můj táta pochází z Tádžikistánu a maminka je Ruska. Jsme střední třída. Táta pracuje s tádžickým obyvatelstvem, pomáhá migrantům se integrovat a najít práci, maminka je inženýrka.
Když jsi do Česka přijel, jaké byly tvé první dojmy?
Zdejší systém je tomu ruskému ve svém základu sice podobný, jelikož Rusko je přece jenom nedílnou součástí Evropy, i když se někdy tváří, že ne. Ale Česko je samozřejmě rozvinutá země, Rusko zatím není. Takže tu funguje všechno lépe, včetně dopravy nebo infrastruktury a volebního systému. V mnoha ohledech je tu jiný svět. Dodnes pokládám Prahu za nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil. Je totiž mimořádná. Mám strašně rád architekturu, což bylo i to první, co mě tu oslovilo. A protože jsem také dopravní nadšenec, nadchla mě ta asi pátá nebo šestá nejlepší městská hromadná doprava světa. Líbí se mi i fungování české společnosti. Česká mentalita mi přijde docela blízká. Chystám se o ní teď natočit video.
Jak se ti tu povedlo začít jako cizinci studovat?
Neměl jsem o tom, že bych chtěl jít studovat do Česka, žádné pochyby. Rodiče nebyli proti, našli jsme kurzy češtiny. Mezitím jsem absolvoval gympl v Rusku a pak jsem přijel do Česka. Nebylo to nic složitého, je to asi jen pro většinu lidí u nás finančně náročné. Střední třída tvoří v Rusku jen malou skupinu lidí, proto to pro většinu rodin není možné.
Jak tvé přijetí na českou vysokou školu probíhalo?
Nejprve jsem si vybral skvělé kurzy češtiny od Univerzity Karlovy. Jde o kurzy jazykové a odborné přípravy. Připraví tě na jazykovou zkoušku i zkoušky z předmětů, které pro své studium potřebuješ. Protože jsem slyšel, že integrace do české společnosti lépe a rychleji probíhá mimo Prahu, nechtěl jsem studovat v hlavním městě, kde je hodně cizinců. Vybral jsem si proto nejlepší školu, která se nachází mimo Prahu, a to byla Masarykova univerzita. A když se rozhodneš jít na českou univerzitu, když tu nematuruješ, nastává poměrně trnitá cesta. Nejprve musíš mít certifikát, že mluvíš česky na úrovni B2, musíš mít také nostrifikaci, což je potvrzení rovnocennosti tvého vzdělání se vzděláním českým. Náhodně dostaneš seznam několika předmětů a musíš z nich složit zkoušky. Já jsem náhodně dostal dějepis, zeměpis a biologii. Bez nostrifikace na dobré české vysoké škole v češtině, tedy zdarma, studovat v podstatě nemůžeš.
Proč sis vybral zrovna politologii?
Už ve čtrnácti nebo patnácti jsem se zajímal o politické procesy, ale věděl jsem, že se nedá studovat v Rusku. Byla to jediná možnost, jak studovat a přitom se moc nenudit. A byl jsem spokojený, obzvlášť s úrovní výuky na brněnské Masarykově univerzitě.
Přesto jsi ale po dokončení bakalářského programu v tom studiu nepokračoval.
Zatím ne, ale myslím, že čas ještě mám. Tak uvidíme (smích).
Studuješ ale dál.
Studuju Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor věnující se rozvoji rurálních tropických oblastí. Což je taky moc zajímavý obor. Zemědělka je o něco slabší škola, ale zase je tam přátelské prostředí, kolektiv, vyučující jsou tam vstřícní. Takže Zemědělka je srdcovka.
Jak ses dostal od politologie k zemědělství?
Ono to není úplně zemědělství. Jde o globální rozvoj rurálních oblastí, takže to těsně souvisí i s mým předchozím oborem. Svět se nějak vyvíjí a některé země je třeba rozvíjet. Máme tam sice například botaniku, ale to není to podstatné.
Zmínil jsi, že jsi šel kvůli snazší integraci do Brna. Jak jsi v ní byl úspěšný?
Pro mě integrace nebyla těžká a nakonec jsem zjistil, že město v tomto ohledu nehraje téměř žádnou roli. Bylo to spíše tou hlubokou všezahrnující láskou k Česku, která u mě přetrvává dodnes. Což integraci značně ulehčuje. Pro mě to tedy problém nebyl, ale problémem může být pro některé, kteří to tu nemají rádi. Potom ale moc nechápu, proč tu jsou.
Mluvíš téměř perfektní košatou češtinou. Jak se ti podařilo ji naučit?
Samozřejmě je prostor se stále rozvíjet. Čeština je opravdu krásný jazyk, obzvlášť těmi délkami. Já délky miluju. Třeba středočeská čeština je pro mě úplně nejkrásnější, protože ty délky jsou tu úplně nejdelší v celé republice. Hned od začátku jsem byl nadšen z hlasatelky zastávek, co máme v Praze v hromadné dopravě. Pokaždé, když jsem jel tramvají, tak jsem opakoval, co říká. Možná se mi čeština zlepšila díky opakování s Dagmar Hazdrovou (smích). Mám i nejoblíbenější názvy zastávek, například Jiráskovo náměstí anebo Pražského povstání. Tam jsou zase ty délky (smích).
Čeština je samozřejmě složitá, i pro Rusy. Ono se zdá, že když je člověk rusky mluvící, naučí se perfektně česky jednoduše. Což je částečně pravda, je to přeci jen slovanský jazyk, pokud ale jdeš už opravdu do hloubky, otevírají se ti různá zákoutí toho jazyka a není to úplně jednoduché. Když ale člověk miluje, dá se to naučit.
Po třech letech, co jsem už žil v Česku, jsem si najednou uvědomil, že moje čeština pořád ještě pokulhává, a tak jsem se rozhodl, že přejdu z ruského nezávislého zpravodajství na české. Od roku 2017 je tak pro mě hlavním zdrojem informací Česká televize. Myslím, že to pomáhá. Dívám se na zprávy každý večer a moderátoři mluví většinou krásně.
Rusové nejsou v Česku úplně populární. Setkal ses s tím někdy i ty sám?
Za těch pět let v České republice mi nikdo nepřipomněl rok 1968. Když se vám to děje, tak asi děláte něco špatně. Nestalo se mi ani, že by mi někdo nějak radikálně dal najevo, že jsem Rus, a proto se se mnou nebude bavit.
Nemůže to být tím, že pro řadu lidí možná na první pohled jako Rus nevypadáš? Znám totiž řadu rusky mluvících lidí, kteří se, myslím, nechovají neslušně, ale problém s tím občas mívají. Zejména proto, že mají přízvuk.
Myslím, že to, že jsem se s ničím takovým nesetkal, nesouvisí s tím, jak vypadám. Samozřejmě každý máme nějakou zkušenost s nevhodným chováním vůči nám, ale tady je strašně důležité zdržet se generalizace. Statisticky jsou to totiž promile případů, jenže náš mozek často drží v paměti právě ty nejhorší reakce. Když se člověk setká s nějakým slovním napadením na základě svého původu, tak to nemusí nutně znamenat, že je tu všudepřítomná nenávist, znamená to, že z každého pravidla jsou výjimky. Česká společnost je podle mě většinou velmi taktní.
Průzkumy i různí experti ale na druhou stranu mluví o tom, že tu vzrůstá nenávist vůči cizincům.
To je pravda a tomu věřím. To se samozřejmě odráží i ve výsledcích voleb. Je to pro mě i důležitý indikátor, když jedu někam mimo Prahu. Vždy se dívám, jak se tam volilo. Takže když například jedu do Karviné, mám úplně jiné předpoklady, než když jedu do Tábora. Nenávist nebo ostražitost vůči cizincům možná rostla v době migrační krize. Já jsem přesvědčen, že je to hlavně odosobněním té problematiky. Vždy, když se mluví o cizincích a migraci, je to o počtech, o politice. Vůbec to není osobní. Když se ale lidé setkají s konkrétním člověkem, který je cizinec, tak ty stereotypy padají. Není to v české mentalitě nic tak pevně zakořeněného, že by se to nedalo zvrátit. Ale lidskost je mezi Čechy velmi rozšířena a měli bychom i o migraci informovat lidsky. Jsou ale samozřejmě i příklady, když se těm lidem integrovat nedaří a necítí se součástí této země. To je oboustranný problém.
Ty ses teď do snah pomoci druhým s integrací zapojil. Proč?
No jo. Teď pracuju v integračním centru Inbáze, kde pracuju s dětmi. Snažím se jim poskytnout bezpečný prostor, aby se v této zemi cítily lépe a přijímaní. A to nejen doma v rámci rodiny, ale i venku, v rámci širšího společenství. A to mě baví. Myslím, že přímá práce s dětmi s odlišným mateřským jazykem je krásná.
Vnímají tě jako cizince lépe? Máš přeci jen podobnou zkušenost jako ony?
Spousta těch dětí vůbec neví, že nejsem Čech (smích). Mám mladší děti v rozmezí pěti a jedenácti let a ty to neřeší.
Co s nimi děláš?
Různorodé aktivity. Hlavním našim cílem je poskytnout bezpečné prostředí, sekundárně chceme ty děti taky integrovat. Ale decentně. Jsou to malé děti a nezajímá je to. Když si ale třeba ukazujeme obrázky nějakých památek, tak u Eiffelovky řeknu, že je krásná, ale u nás se nenachází. A že tohle je Karlův most, který je taky krásný, a ten je u nás. Nevtíravě se snažím, aby se identifikovaly s Českou republikou, když tu žijí.
Ty sám se s Českou republikou identifikuješ?
Rozhodně. Má identifikace s Českou republikou je přinejmenším stejně silná, spíš větší, než s Ruskem. Když jsem někde v zahraničí a slyším českou řeč, mám potřebu hned za těmi lidmi jít a říct: „Dobrý den, jak se máte?” (smích)
Začal jsi natáčet videa pod názvem Deník cizince. Co tě k tomu vedlo?
Teď natáčím videa pro Instagram, v budoucnu možná spustím i kanál na YouTube. Natočil jsem už několik videí o mých zkušenostech se životem v České republice. Myslím, že v mediálním a veřejném prostoru chybí cizinci, kteří tu žijí a kteří o tom i mluví. To je právě o tom odosobnění tématu migrace. Já jsem konkrétní člověk, který s ostatními o svých zkušenostech mluví. Věřím, že by to mohlo pomoci korigovat postoj lidí, kteří jsou víceméně skeptičtí, protože o tom třeba neví víc. Mohou si myslet, že integrace není možná. Já na vlastním příkladu ukazuju, že možná je.
Jak ta videa vypadají?
Popisuju buď své zkušenosti, nebo se věnuju různým problémům. Jedno mé poměrně rozsáhlé video se věnovalo problémům v Rusku. Pak jsem například udělal zase video o tom, co je naopak na životě v Rusku dobré. Protože jsem toho v Česku navštívil docela dost, ze všech čtrnácti krajů jsem jich objel už dvanáct, věnují se má videa i cestování. Nejvíc se ale zaměřuji na problematiku cizinců.
Opakovaně mluvíš o lásce k Česku. Chtěl by ses Čechem stát i formálně?
České občanství bych dostal rád. Předpokládám, že tu je dost velký prostor pro změny v zákoně o pobytu cizinců. Může se stát, že občanství dostávají lidé, kteří se s Českem moc neidentifikují, ale splní si tu potřebných deset let pobytu. Zároveň ti, kteří se s ním identifikují mnohem víc, občanství nedostanou, protože hlavním indikátorem je čas. Čas je samozřejmě důležitý, ale není samospásný. Když tu studuješ, tak se ti navíc jeden rok počítá jako půlrok. Občanství by pro mě bylo formálním potvrzením, že jsem součástí zdejší společnosti, mohl bych volit. To je pro mě důležité. Nedovedu si představit, že by nastala doba, kdy bych se s Českem neidentifikoval. I pokud bych se někdy z Česka odstěhoval, pořád se budu cítit jeho součástí, pořád budu fandit českým sportovcům.
Chtěl by ses do Ruska vrátit? Přeci jen tam máš rodinu.
Na to nejde jednoznačně odpovědět. Mám v Rusku rodinu, často za ní jezdím a trávím tam minimálně měsíc v roce. Mám s rodinou mimořádně dobré vztahy. Na druhou stranu se ale už cítím být součástí českého prostoru a život v Česku je objektivně na vyšší úrovni. Dokážu si představit, že kdyby se něco za třicet let v Rusku změnilo, že bych se vrátit dokázal. Ale v současných podmínkách, kdy je v Rusku taková politická, ekonomická a společenská situace, si to představit nedokážu. Vím, že budu bydlet buď v Praze, nebo v Ufě. Nemyslím si, že existuje nějaká třetí možnost.
Rozhovor vyšel na portálu Prahy o ciziních a pro cizince Metropole všech.
Foto: Lukáš Houdek