Tomáš Bogner se narodil do slyšící rodiny, ve které se neslyšící dosud nikdy neobjevili. Když mu byl jeden rok, teta si všimla, že něco není úplně v pořádku, a šel na velké vyšetření. Zjistilo se, že je neslyšící a pro rodinu, která s tímto hendikepem neměla žádnou zkušenost, to byla katastrofa. Rodiče se rozhodli, že se nebudou učit znakový jazyk, ale budou vést Tomáše k odezírání a mluvení. Už jako malý si zkoušel vyřizovat věci sám, a tak ho jednou maminka poslala samotného na poštu. Tomáš se vrátil s tím, že nic nevyřídil, protože se mu to nepovedlo. A tak ho maminka poslala na poštu znovu. I když to byl pro Toma velký dril, dnes je za to vděčný. Ve vesnici, odkud pochází, žili další čtyři neslyšící Tomášova věku, takže se úplně přirozeně ocitl v prostředí neslyšících, naučil se znakový jazyk a cítil se s nimi jako s vlastní rodinou. Měl podle svých slov krásné dětství, které trávil s vrstevníky ze stejné komunity a zažíval s nimi legraci i pocit sounáležitosti.
V pubertě si často kladl otázku, kam vlastně patří a kdo je. A taky jestli se mu líbí kluci nebo holky. Měl pocit, že nejspíš obojí a v hlavě měl trochu zmatek. Pak ale potkal Pavlu. Velice dobře si rozuměli, a i když měl Tomáš pocit, že není jednoznačně vyhraněný, bylo jim spolu dobře a vzali se. Nějakou dobu se snažili o dítě, a nedařilo se jim. Díky umělému oplodnění ale přišla na svět jejich vytoužená dcera. Brzo po jejím narození manželé zjistili, že se jejich vztah musí změnit v přátelský, oba totiž přišli se svým coming outem. Rozchod proběhl naprosto bez problémů, protože mají jeden společný cíl: dobrou výchovu své dcery. A tak se na výchově podílejí oba, Tomáš dcerku vídá každý den a dcera je nadšená, že má dva tatínky a dvě maminky. Je jí 9 let a do života dostala dva jazyky, takže je bilingvální. S nedoslýchavou maminkou mluví a s tatínkem znakuje.
Když Tomáš srovnává předsudky společnosti vůči homosexuálům a vůči neslyšícím, jednoznačně říká, že pohled skrz prsty na neslyšící je silnější. On sám necítí žádnou nevraživost blízkých vůči tomu, že je gay a neslyšící. Právě naopak. Všichni to vědí a mají rádi Tomáše takového, jaký je. Většinová společnost ale takto otevřená často podle něj není a Tomáš se s předsudky setkává doslova každý den. Jako velký problém vidí to, že slyšící nemají dost informací o kultuře neslyšících, a tím pádem jí nerozumí a nerespektují ji. Znakový jazyk je na rozdíl od mluveného založen na obrazech, je vizuální. A s jazykem se pojí i myšlení, které je tím pádem velice rozdílné. „Pokud potkáte na ulicích nebo v dopravě neslyšící osoby, které znakují, nejsou to opičky, které mávají rukama a dělají nějaká gesta, to je ryzí znakový jazyk, který je krásný, bohatý, dá se jím vyjádřit úplně všechno a neslyšící jím komunikují. Respektujte jejich jazyk – my tu existujeme, my tu žijeme s vámi.
Na otázku, co považuje Tomáš za svůj největší úspěch, odpovídá s úsměvem, že to, kde právě je. Už deset let učí na základní škole pro neslyšící, takže má dobrou práci a vzdělání. Má dceru, kterou chce dobře vychovat, aby obstála ve svém životě a byla spokojená. To je jeho velký životní cíl. A má také 5 let přítele, kterého by si chtěl vzít. Ale ne podle pravidel registrovaného partnerství, to mu nevyhovuje. Chtěl by stejné podmínky v manželství, jako mají heterosexuálové. A jaké je jeho životní přání? Cestování a aby byla rodina zdravá.
Foto: Eliška Podzimková