Když se u dnes 92leté Elie Luciani objevily příznaky demence, navrhl její bratr, aby ji rodina umístila do jednoho z domovů pro pacienty s tímto onemocněním. O tom však nechtěl ani slyšet její syn, malíř Tony Luciani. Rozhodl se o ni postarat. V té době si také koupil fotoaparát, aby mohl dokumentovat svá výtvarná díla. Když jednou nový přístroj zkoušel v koupelně, kde fotil skrz zrcadlo, domáhala se matka Elia uvolnění místnosti, chtělo se jí na záchod. Vše se protáhlo a z Tonyho pěti minut byla rázem hodina. Matka netrpělivě vykukovala zpoza rohů. „Pak najednou vyskočila s rukama nahoře s pokřikem ‚bla, bla, bla, bla‘ a mávala,“ vzpomíná Tony. „A já si pomyslel: ‚Bože, to je úplně skvělé.‘“ A tak začala vznikat i jejich společná série Máma: Mezitím. Tony Luciani se pak snažil spolu s ní vytvářet snímky, které propojují současnost s jejím dětstvím a snaží se tak uchovávat a probouzet momenty, na které kvůli své nemoci zapomíná. Dnes si už Elia nepamatuje ani synovo jméno. Podle jeho slov jsou pro něj právě společné fotografie možností, jak se s touto jedinečnou ženou rozloučit.
Z prvotního momentu překvapení v koupelně se stal několikaletý symbiotický tvůrčí vztah matky se synem, kdy on začal pracovat s novým médiem a k dispozici mu byla modelka na plný úvazek. Tony Luciani v rozhovoru pro Upworthy vzpomíná, že si Elia pózováním krátila dlouhé chvíle a sama se dalšího focení dožadovala. „Dostal jsem se do bodu, kdy maluju a ona za mnou najednou přijde a řekne: ‚Takže, nudím se. Pojďme něco nafotit,“ vzpomíná Luciani. Jak před rokem uvedl pro deník Independent, dávalo matce pózování možnost rozletu a uvolnění po dekádách stereotypního života. „Po desetiletích hraní stereotypní tradiční mateřské role jsem ji podpořil v tom, aby se vyjádřila skrz hravost a humor," uvedl .
Mizející svět
Společné fotografie měly být zejména osobním projektem, skrz který se syn pokouší uchovat mizející vzpomínky vlastní matky, než upadnou v úplné zapomnění. „Ona mi vyprávěla příběhy a já pak přemýšlel a přišel s výtvarným nápadem,“ popisuje spolupráci Luciani a naráží na běžné projevy demence, když říká, že matka si nepamatuje, co se stalo před deseti minutami, pamatuje si ale velmi dobře to, co se stalo před sedmdesáti lety. Proto se také mnoho společných fotografií vrací do jejího dětství.
Pro Tonyho je poslech příběhů cenný také z jiného důvodu. Když byl malý, Elia trávila celé dny v šicí továrně, kde měla na starosti celé patro švadlen. A proto s ním také nemohla trávit moc času. Řadu z těch příběhů, které ji formovaly, slyšel tedy nedávno poprvé. Včetně těch týkajících se dobrodružného příběhu rodiny. Tonyho otec se totiž v roce 1952 vydal z rodné Itálie do Kanady za prací v uhelných dolech. O dva roky později ho následovala také žena Elia spolu s dvěma syny. Tony se narodil rok po jejich příjezdu do Toronta.
Fotografie jako terapie
V jedné ze sérií Tony přenáší svou matku díky digitálním úpravám na místa, kam se vždy chtěla podívat, nikdy se jí to však z různých důvodů nepodařilo. Objevuje se tak například na velbloudu v egyptské poušti, s mobilním telefonem před Eiffelovou věží nebo při procházce po Velké čínské zdi. „Cítila se opět potřebná. Jako že její život ještě není u konce. A on skutečně není. Dokázuje to pořád a pořád dokola,“ říká Luciani.
Tony začal fotografie zveřejňovat na různých fotografických fórech nebo na svých sociálních sítích. A začali mu psát mnozí lidé, kteří jsou v obdobné situaci jako on, jelikož se starají o své odcházející nejbližší. Fotografie jsou tak komunikačním médiem a prostředkem navázání kontaktu, skrz který se lidé s podobnými obtížemi mohou vzájemně svěřit a podpořit.
Sbohem
Elia si dnes už nepamatuje ani synovou jméno. Tony je však vděčný za tři roky, které s ní mohl touto formou strávit a poznat ji také z úhlu, o kterém nikdy netušil. „Můj otec zemřel, a já jsem tam nebyl. Před patnácti lety zemřel můj bratr, a nebyl jsem tam. Nikdy jsem neměl příležitost se rozloučit,“ přiznává Tony. „Tohle je má šance se rozloučit, i přestože nás může všechny přežít,“ uzavírá.
Foto: Instagram Tonyho Lucianiho