Mladý muž z Tuniska šel nahlásit na policii, že byl znásilněn a okraden. Místo toho ale sám skončil za mřížemi a byl odsouzen za to, že měl homosexuální pohlavní styk.
Organizace Human Rights Watch, která o případu informovala, pro odsouzeného užívá iniciály A. F. Ten byl zatčen poté, co nahlásil na policii znásilnění. V pondělí 11. února pak byl sám odsouzen. Jako první popsala situaci tuniská organizace Sham, která se zabývá ochranou lidských práv LGBT+ osob. Podle ní si dvaadvacetiletý A. F. sjednal přes Facebook schůzku s jedním mužem, na místě na něj ale čekali muži dva. Ti ho měli znásilnit a ukradli mu mobil a bundu. Poté, co A. F. nahlásil zločin na policii, byl zatčen a přinucen k análnímu testu. Neela Ghoshal, vedoucí programu pro ochranu práv LGBT+ osob v Human Rights Watch, uvedla, že „násilné anální prohlídky jsou naprosto hanebná metoda, jak ,prokázat' anální pohlavní styk.” Tunisko se zavázalo Spojeným národům, že s touto invazivní a ponižující praktikou skoncuje, ale zatím se i nadále děje. Lékaři pro lidská práva (Physicians for Human Rights) nazvali tuto praktiku typem „znásilnění.”
A. F. byl odsouzen celkem k osmi měsícům vězení. Šest měsíců dostal podle článku 230 tuniského občanského zákoníku, který zakazuje homosexuální pohlavní styk pod hrozbou až tří let ve vězení. Další dva měsíce dostal A. F. za pomluvu, protože podle soudu nešlo o znásilnění, ale o spor, po kterém následoval pohlavní styk. Podle policejních zpráv A. F. stáhnul obvinění ze znásilnění a řekl, že byl naštvaný, protože ho okradli, zaútočili na něj a odmítli mu zaplatit za sex. Oba útočníci dostali také po osmi měsících vězení: šest měsíců za homosexuální pohlavní styk, 15 dní za násilí a měsíc a půl za krádež.
Podle Neely Ghoshal je článek 230, „jehož samotná existence porušuje mezinárodní lidskoprávní závazky Tuniska,” pozůstatek z francouzského kolonialismu. Khaled El-Rouayheb, akademik z Harvardské univerzity vysvětluje, že ačkoliv anální pohlavní styk byl historicky považován islámskými soudy za velký hřích, jiné homosexuální projevy náklonnosti jako vášnivé líbání, hlazení či lesbický sex byly akceptovány. Předmětem islámské poezie ze 13. a 14. století byla mnohdy homosexuální láska a podle El-Rouayheba byla homoerotická poezie považovaná za známku „vytříbeného vkusu”. Jedním z důvodů, proč je současná situace v islámských zemích natolik rozdílná, je podle některých právě koloniální dědictví. V roce 1885 představila britská vláda nový občanský zákoník, který trestal jakékoliv homosexuální chování. Z více než 70 zemí, kde je dnes homosexualita kriminalizovaná, je více než polovina bývalými britskými koloniemi. Podobné zákony zavedla ve svých koloniích také Francie.
Bylo to právě Tunisko, kde začalo arabské jaro, které vyústilo ve svržení diktátora Zine El Abidine Ben Ali v lednu 2011. Od té doby funguje v zemi systém zastupitelské demokracie a lidskoprávní situace se zde postupně mění k lepšímu, ačkoliv jsou změny pomalé hlavně pro LGBT+ komunitu a další menšiny. V červnu 2018 navrhla komise pod vedením současného tuniského prezidenta Beji Caid Essebi, aby homosexualita byla dekriminalizována, aby byl zrušen trest smrti a získávání občanství a dědictví na základě patrilinearity a aby ženy měly více práv. „Stát a společnost nemají nic společného se sexuálním životem dospělých lidí… sexuální orientace a výběr jednotlivců jsou klíčové pro soukromý život,” stojí ve zprávě vydané komisí. „Z toho důvodu komise navrhuje zrušení [článku 230], jelikož narušuje soukromý život a protože byl zdrojem kritiky Tuniské republiky od mezinárodních lidskoprávních organizací.”
Ilustrační foto: Pixabay