Násilí na seniorech je hodně široký pojem. Na co jste se zaměřili?
Chtěli jsme zjistit, jak lze vůbec toto násilí definovat, protože ta škála toho, co se jim děje, je opravdu hodně široká. Může to být například systematické omezování kontaktu s okolním světem, zneužívání financí, které patří seniorovi, až po fyzické násilí. Zkoumali jsme, jaké jsou souvislosti, když někdo začne seniorovi ubližovat, jak často se to děje a jak se s tím oběti vyrovnávají. Zda se někomu svěří, nebo ne a zda pak oznámení vede k tomu, že někdo proti násilníkovi zakročí, a zda se celá situace zahojí.
Jak jste vybírali seniory, kteří se do výzkumu zapojili?
Náš tým z katedry sociologie z Masarykovy univerzity upravil mezinárodní dotazník, který se tématem zabýval už například v Rakousku, Belgii, Finsku, Portugalsku a dalších zemích. Potom jsme oslovili agenturu, která se věnuje průzkumům. Vytipovali 3 tisíce seniorů z celé republiky, aby to byl reprezentativní vzorek podle věku, pohlaví, místa bydliště a vzdělání. Zástupci agentury je pak navštívili u nich doma. Prošli se seniory náš dotazník, kde byly tematické okruhy jako například omezování osobní svobody. Zda někdo z blízkých seniorovi zamezuje mluvit s ostatními nebo někdo přebírá poštu, která je adresovaná seniorovi, nebo ho zamyká v pokoji. Často se stávalo, že si respondenti až během vyplňování dotazníku uvědomili, že se jim děje něco, co už je za hranou. Mnohdy omlouvali toho, kdo s nimi sdílí domácnost nebo dochází na návštěvy. Doposud je totiž povědomí o násilí ve společnosti poměrně nízké. Neumíme vždy ty věci pojmenovat. A nezřídka to může platit i pro osoby, které se násilí dopouštějí. Mohou mít totiž falešný pocit, že o nic zásadního nejde.
Co nejčastěji brání tomu, aby se starší člověk někomu svěřil?
Někteří tvrdí, že nic neoznámili, protože jim to přišlo příliš banální. Nebo se stydí za to, že jim ubližuje třeba vlastní syn nebo ostatní příbuzní. Dalším důvodem, proč trýznitele brání, může být to, že pachatel je zároveň jediný člověk, který o ně pečuje. A kdo by se o ně postaral, pokud by trýznitele udali na policii? Na otázku, zda o tom problému senioři s někým mluvili, odpovědělo 64 %, že nikoliv, 29 % řeklo, že se svěřili, ale pak následuje dost neblahé zjištění: Sedmdesát procent těch, kteří promluvili o násilí, tvrdí, že došlo k nějaké změně a situace se zlepšila. Zbývajících 30 % se ale očekávané úlevy nedočkalo. Dokonce 5 – 8 % seniorů říká, že se naopak jejich situace ještě zhoršila. To by měl být pro nás jako celou společnost varovný signál, že současná pomoc seniorům není dostatečná.
Zjistili jste přesnější informace o lidech, kteří seniorům ubližují?
Tak trochu jsme předpokládali, že dohledáme například souvislost mezi tím, že násilí na seniorech se dopouští ten, kdo byl bit v dětství, ale takhle jednoduché to opravdu není. Pachatelem může být vlastně kdokoliv, děti, partneři, vnoučata, sousedi, pečovatelka. Snažili jsme se také zjistit, kdo nejčastěji nahlásí, že seniorovi někdo ubližuje. Leckdy jsou to právě sousedé nebo pošťák či pečovatelka, která za starším člověkem dochází. Vidíme, že pro různé osoby to je různé. Jenže nahlášení na policii ještě neznamená, že se záležitost prošetří. Stává se, že policisté sice přijedou do domácnosti seniora, zeptají se, co se děje, a pak vyhodnotí, že se vlastně nic závažného nestalo. Bohužel v Česku nefunguje propojenost policie se sociálním odborem kvůli ochraně osobních údajů. Takže pokud policista přeci jen něco zjistí, pak tuto informaci zatím nemusí hlásit na sociální odbor a nespustí se automaticky nějaká záchranná síť.
Po celém Česku fungují nejrůznější instituce či organizace, které pomáhají obětem domácího násilí. Mají programy zaměřené přímo na seniory?
To je velké téma, protože většina jejich propagačních materiálů prezentuje jako oběti domácího násilí mladé ženy okolo 25. Násilí na seniorech je v mnoha ohledech hodně specifické a to byl i důvod, proč jsme vytvořili novou definici. U seniorů je škála týrání a špatného zacházení velmi různorodá. Může to být někdo, kdo je celoživotně týraný. Může to být také někdo, kdo se na určitou dobu ocitl v situaci, kdy potřebuje jednorázovou pomoc. A ten jeho pečovatel je zároveň trýznitelem. Může to být i někdo, kdo o seniora pečuje dlouhodobě, ale je vyhořelý. Chce si „odlehčit“, a proto začne staršího člověk všemožně omezovat, například ho zamyká v pokoji nebo ho tlumí léky. Každá situace zkrátka vyžaduje jiný přístup. Nyní se vedou debaty, zda by bylo vhodné zřídit samostatnou instituci, která by se tomuto problému věnovala. Podobně jako je například OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), tak by mohlo být něco takového pro seniory, kteří jsou obětí násilí. Náš projektový partner Gerontologický institut už dlouhodobě upozorňuje na to, že agendu špatného zacházení se seniory prostě v Česku nikdo na starosti pod jednou střechou nemá.
Koncem dubna jste v Praze zorganizovali workshop, kde se řešila komunikace oběti s pachatelem, aby pochopil, co způsobil. Opravdu si toho není vědom?
Napadlo nás, že by se na téma násilí a týrání seniorů dalo nahlížet přes metody, které se osvědčily v takzvané restorativní justici. Cílem této metody je upozornit na to, že někdo porušil pravidla a jeho čin má dopad nejen na samotnou oběť, ale také další lidi v jejím okolí. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy hodíte do vody kamínek. Jakmile dopadne na hladinu, tak se kruhy rozšiřují. V Česku již řadu let probíhají setkání, kde se oběti trestných činů baví s pachateli. Mnohokrát se prokázalo, že pachatel skutečně netušil, jak moc ovlivnil život oběti. Zkuste si to představit na zdánlivě banálním případu. Někdo vykrade byt. Nejde „jen“ o to, že oběť přišla o cennosti, ale také o to, že se tam už necítí bezpečně. A ten pocit nejistoty mohou mít i ostatní, kteří v bytě bydleli.
Jak by takový dialog s pachatelem měl probíhat?
To jsme si právě vyzkoušeli v rámci workshopu, který vedla kanadská mediátorka Arlene Groh. Akce se zúčastnili zástupci neziskových organizací nebo odborníci ze sociálních služeb. Všichni se posadili do kruhu a na chvíli se snažili vžít do role někoho, komu je ubližováno, ale také do role trýznitele. Co by si navzájem řekli? A co by jim řekli jejich blízcí, například členové rodiny, přátelé nebo sousedé?
Jenže jak tuto metodu chcete prosadit v Česku, když se senioři bojí promluvit o tom, co je trápí?
Z našeho výzkumu jasně vyplynulo, že jedním z hlavních důvodů, proč se starší lidé nesvěří, je právě ten způsob, jak potrestat pachatele. Udat na policii někoho, koho jste od malička vychovali, kdo o vás pečuje, ale zároveň vás trýzní? To je asi jediné, co seniory napadne. Tento workshop by mohl být důležitou inovací v péči o oběti násilí, kterým se doposud nikdo takto systematicky nevěnoval. Díky spolupráci s Institutem pro restorativní justici hledáme cesty, jak tuto praxi právě rozšířit i u nás.
Foto: Archiv Lucie Vidovičové
