Verču přijeli před třinácti lety vyzvednout ze školky dva cizí lidé. Společně se sestrou ji posadili do auta a bez jediného slova vysvětlení nebo útěchy odvezli do dětského domova. „Nevěděla jsem, kde jsou rodiče nebo ostatní sourozenci, nevěděla jsem, kam jedu, a byla jsem vystrašená,” vzpomíná dnes již sedmnáctiletá Veronika na dobu, kdy rodiče přestali zvládat péči o svých pět potomků. Do doby, než si dají život do pořádku, umístil soud děti do ústavní péče. „Bylo mi tak devět, když nás vychovatelka vezla zase domů. Asi nezvládnu říct, jak se malá Verča cítila, ale když se na to koukám zpátky, řekla bych, že byla zmatená a překvapená. Myslím si, že jsem si nebyla jistá, co se děje nebo stane. V domově si mě oblíbila jedna starší paní. Vždycky jsem s ní jezdila po výletech a za kulturou. Dodnes na ni ráda vzpomínám,” říká o návratu z dětského domova.
Někdy je to v děcáku lepší než doma
Během krátké doby se vše vrátilo do starých kolejí a Veronika, která byla ještě dítětem, brzy začala suplovat roli rodičů pro ostatní sourozence. Zároveň ale prahla po vzdělání. V době pandemie denně jezdila ze vsi na autobusové nádraží krajského města, kde se pomocí darovaného notebooku připojovala přes wi-fi k distanční výuce. „Některá rána jsem cítila, že už se mi moc nechce, ale vždycky mě popohnalo vědomí, že zase budu mít něco navíc. Informace, které se mi budou hodit u přijímaček nebo na střední. Učení mě bavilo a pořád baví,“ ohlíží se. Netrvalo dlouho a Veronika společně se svými sourozenci opět skončila v dětském domově, ve kterém vyrůstá dodnes. Stále stejně silná, moudrá a odhodlaná. Jejím cílem je studium práv.
Podle sociální pracovnice Evy Pavlové na to rozhodně má. I proto se pro Verču rozhodla založit sbírku, která ji může posunout blíže k vysněnému cíli. Jde o neobyčejný přístup sociálního pracovníka. „Vidím, jak se Verča snaží, jak moc chce něčeho dosáhnout. Ale přiznávám, že i mně to něco přináší. Na pozici sociální pracovnice OSPOD pracuji již více jak 20 let a mám ráda, když je za mnou vidět nějaká práce, respektive skutky, a ne pouze papíry, které nikdy nikomu nepomohly. Nemluvím nyní o návrzích k ochraně dětí či jiných relevantních dokumentech, ale o exponenciálním nárůstu byrokracie v našem oboru v posledních letech, který dětem nic pozitivního nepřináší,” vysvětluje sociální pracovnice Eva, která pomocí úspěšné sbírky pomohla už dříve jiné dívce z dětského domova.
Veronika s Evou Pavlovou
Dítě si samo vybírá rodinu
„Není důvod se na osud nebo rodiče zlobit, protože díky tomu všemu jsem teď tady. Spokojená a šťastná, jak jen můžu být. Jak mi jednou jedna chytrá paní řekla, dítě si vybírá rodinu samo. Rozhodla jsem se tak asi pro tohle všechno, protože si myslím, že to zvládnu,“ říká Verča, studentka druhého ročníku hotelové školy v Poděbradech, která ve výuce dosahuje vynikajících výsledků a chystá se na vysokou školu. „Řekla bych, že v tomhle jde rozum a srdce jedním směrem, o výběru školy nepochybuju. Nejvyšším cílem je pro mě právní fakulta Karlovy Univerzity. Teď je mým nejbližším snem zahraniční studium a poznání života v jiné zemi,” říká cílevědomá dívka, která právě svým zápalem přesvědčila úřednici Orgánu sociálně právní ochrany dětí Evu Pavlovou udělat krok nad rámec pracovních povinností. „Studijní pobyt jí přinese spoustu zážitků, ale také důkaz, že k cíli vede více cest. Že i když nemá rodinu, která by ji podporovala ve vzdělání, jsou tady lidé, kteří jí pomohou splnit si sny,” vysvětluje Pavlová.
„Ten sen je něco, co mě teď pohání. Je to něco, co mi jde, ale jsem schopna v tom být ještě lepší. Je to další krok k lepšímu žití, je to radost, kterou můžu dál rozvíjet,” sní o cestě do zahraničí Veronika, kterou nejvíce baví jazyky. „Neexistují asi ani slova, kterými bych mohla vyjádřit, jak moc jsem vděčná lidem, kteří přispívají. Každá pomoc znamená nové otevřené dveře do normálního a klidného života. Tato podpora mě posouvá na místa, která jsem ještě nestihla poznat, a teď to doháním.”
Nejsme jen ty zubaté, co unášejí děti do ústavů
„Verču vidím v budoucnu jako schopnou, úspěšnou, pracující ženu, možná koncipientku v advokátní kanceláři či začínající právničku v nějaké firmě nebo na pozici asistenta soudce. Věřím tomu, že si zařídí život dle svých představ a bude šťastná, protože nejdůležitější pro člověka je být sám sebou a to Veronika dokáže,” říká sociální pracovnice, která v mnoha ohledech vybočuje ze standardu úředníků, a možná tak otevírá oči nejen ostatním v oboru, ale i široké veřejnosti. „V očích společnosti jsme často ty ‚zubaté‘, co děti ‚unášejí‘ do ústavů. Je až nepřípustné říci, že se dětem v dětském domově často líbí. Pokud se najde milující náhradní rodina, je to samozřejmě největší štěstí, ale ne každý pěstoun dokáže přijmout dítě s problematickými rodiči v zádech. Přihlášením Verči do sbírky spoléhám na to, že jsou v naší společnosti lidé, kteří nezatracují děti z dětských domovů, ale naopak jim věří,“ uzavírá. Podpořit Verču na cestě za štěstím můžete zde.