„Přizpůsobit se, přizpůsobit, to se lehko řekne, ale čemu se máme přizpůsobit?“ rozhořčeně mi říká čtyřicetiletá Elena, matka tří dětí, a rukou ukazuje ven. Venku běhají děti, postávají sousedé a na první pohled je vidět, že jsme v ghettu, že tu bydlí skoro jen samí Romové. Odstěhovat se není snadné, sehnat stálou práci je také těžké, ještě že se najde tu a tam nějaká brigáda a všechny děti z ghetta chodí do jedné školy, kam nechodí žádné bílé (české? etnicky české?) děti. Elena by ráda bydlela jinde, chtěla by, aby ona i její muž měli stálou práci a taky by chtěla pro své děti lepší školu. Jenže tvrdí, že to je v podstatě nemožné.
Jestli ona to nepřehání. Možná si jen stěžuje, protože nechce nic dělat. Je spokojená na dávkách a o jejich vztahu ke vzdělání si nemusíme nic vykládat, že jo. Jenže já jí věřím. Nejen proto, že ji znám a vím, jak se snažila najít byt jinde, dokonce jsem jí s tím pomáhala, a že vím, jak dlouho chodila do práce, dokud podnik, ve kteréjm pracovala, nezrušili, a že vidím, jak se snaží pomáhat s přípravou do školy svým dětem.
Věřím jí i proto, že znám další lidi v podobné situaci. Nejlíp se to ukazuje na těch, kteří v žádném ghettu nebydlí a setkávají se s diskriminací. Opravdu? S diskriminací? Neříkejte?!
Ano, opravdu. Nebo jak byste nazvali to, že když můj kamarád Ivan sháněl byt, bylo pro něj v podstatě nemožné ho najít? Vždycky když ho uviděli, tak mu řekli, že byt není volný. Někdy mu přímo řekli, že Romům nepronajímají. Jindy zas, že se omlouvají, ale že by se jim z baráku odstěhovali ostatní nájemníci. Jo, Ivan je hodně tmavý, vypadá hodně jako Rom. Ale taky má třeba vysokou školu, ale to je mu k ničemu, když si jde pronajmout byt. Nakonec ho sehnal přes známý, ale trvalo to skoro rok. Že to není diskriminace? Protože měli špatný zkušenosti? S kým? S Ivanem? To těžko, je mimořádně tichý a nájem vždycky platil včas. Možná se mezi těmi, kteří ho neubytovali, najdou i tací, kteří říkají: Měli by se přizpůsobit.
A co byste řekli tomu, kdybyste sháněli práci a nemohli jste žádnou sehnat? Tam, kde je nezaměstnanost, se to týká všech, ale Romů se to týká víc. Jak moc to člověka demotivuje, jsem si uvědomila při povídání v romské ženské skupině. Všechny ženy, které tam byly, chtěly pracovat, některé měly maturitu, většina pak aspoň nějaký učňák. Většina z nich taky nějakou práci měla, byly uklízečky. Jinde je nevzali. A taky se jim stávalo, že jim nezaplatili, protože pracovaly na černo. Ne snad proto, že by chtěly pracovat nelegálně, ale proto, že je nikdo jiný nezaměstnal. „Lepší práci jsem přestala shánět, když jsem pochopila, že vždycky raději vezmou kohokoli jiného, než mě“ svěřila se mi Věra, která má prostě smůlu, že je tmavá. Maturita, pěkné vstupování, čisté oblečení, ani její velká spolehlivost jí k ničemu nebyly. Neměla totiž možnost dokázat, že bude dobrá. Jestli si někdo z těch, kdo ji nezaměstnal, myslí, že by cikáni měli pracovat, se můžeme jen domýšlet.
A snad nejčastěji slyšíme, že „nemají vztah ke vzdělání“. Máme tu normální základní školy, kam chodí bílé děti, občas nějaké romské. Pak tu máme speciální školy, kam chodí hodně romských dětí. Nu a taky tady máme základní školy, kam chodí jen romské děti. Ředitelé těch prvních škol často tvrdí, že romské děti vzít nemohou. A to proto, že by jim tam české děti přestaly chodit. Rodiče by si stěžovali. Asi mají pravdu, že si rodiče často stěžují a že se bojí. Ovšem jak k tomu přijdou ty romské děti, když je v normální škole nechtějí? Majčina dcerka chodila do školky, a když s ní šla máma na zápis do první třídy, stál na schodech školník. Viděl romskou maminku s dítětem a řekl jim: „vy máte zápis tam“ a ukázal na vedlejší školu, speciální. Majka se nedala, zkusila zápis v normální škole, ale nevzali je, i když její dcera uměla barvy a odpovědět na všechny otázky. Hledala tedy jinou školu a našla ji. Její dcera chodí do normální základní školy a má docela dobré známky. Chce být učitelkou a možná se jí to podaří.
Ale kdyby se Majka tolik nesnažila a hlavně kdyby tak dobře nevěděla, jak je to důležité, skončila by její dcera ve speciální škole. Pak by neměla dobré vzdělání a měla by problém najít si práci. Kruh se uzavírá. Určitě by si všichni přáli, aby Romové měli vztah ke vzdělání, aby nebyla ghetta, kam se ostatní bojí chodit, aby chodili do práce. Jenže vlastně děláme všechno proto, aby tomu tak nebylo. Jestli fakt chceme, aby Romové žili normální život, musíme jim dát šanci. Místo toho, abychom sáhodlouze mluvili o tom, co mají dělat, pro začátek stačí, když každého člověka budeme posuzovat zvlášť. Když si znova a znova dáme tu práci a ke každému budeme přistupovat tak, aby mohl ukázat, co v něm je.
Foto: Lukáš Houdek