Jak pomoci své zemi řešit problémy? Řadu nápadů má Umid Gafurov, pomáhající svému rodnému Uzbekistánu skrz online platformu Troll.uz, která má stovky tisíc sledujících. „Začal jsem mluvit o problémech v naší společnosti, o vzdělání, o tradicích, ale vtipným způsobem. Lidé mají rádi humor. Je to nejlepší způsob, jak o problémech mluvit a řešit je,“ vysvětluje Umid, jak na nápad přišel. Používá sice humor, ale vytváří dialog o velmi seriózních tématech, jako je například korupce či nepotismus. Ty se promítají například do velkých problémů se vzděláváním. „Před dvěma třemi roky jste mohli zaplatit některým klukům a ti za vás udělali přijímačky. Cena byla od 5 000 do 50 000 USD. Závisí to na prestiži vysokých škol,“ popisuje Umid jeden z problémů, který se snaží pomoci vyřešit. Sám věří v sílu občanské společnosti a aktivismus. „Opravdu věřím, že když se lidé spojí, podaří se vyřešit mnoho problémů. Aktivismus, blogování a kritici jsou pro naši společnost něčím novým. Někteří lidé, kteří sledují, co dělám, si myslí, že jsem politická opozice. Ani plně nerozumí smyslu tohoto slova aktivista, ale pro některé z nich jsem stále nepřítelem,” odhaluje. „Přesto mě většina uživatelů podporuje. V komentářích a přímých zprávách dostávám velké uznání.“ Sám dokáže díky pozici, kterou si vybudoval, a tlaku na úřady změnit i konkrétní věci. „Jakmile jsem zveřejnil obrázek nové konstrukce mostu se špatnými základy, podařilo se jej opravit za dva dny.“ Přiznává, že je někdy pro něj samotného těžké orientovat se v informacích a několikrát zveřejnil nepravdivé informace. „V těchto případech příspěvky smažu a omluvím se za svou chybu.”
Jsi zakladatelem platformy Troll.uz. O co jde?
Je to takový můj blog. Na začátku, v letech 2013-14, to byla jen stránka vtipných memes a obrázcích o Uzbekistánu. Později se stala celospolečenským fenoménem. Myslím tím, že jsem začal mluvit o problémech v naší společnosti, o vzdělání, o tradicích, ale stále vtipným způsobem. Lidé mají rádi humor. Je to nejlepší způsob, jak o problémech mluvit a řešit je.
Jak jsi přišel s tou myšlenkou?
Hmm, někde jsem četl, že vtipné obrázky na Facebooku mají mnohem více lajků a rozhodl jsem se to vyzkoušet. Ukázalo se, že je to pravda, a nyní mám na Facebooku 100 tisíc sledujících, to samé na Instagramu.
To je velké publikum, proč vás sledují?
Myslím, že to není tak velké číslo. Ale důvod je pravda. Publikuji pouze fakta a svůj vlastní názor na cokoliv. A samozřejmě humor. Snažím se dělat všechno zábavným způsobem. Pomocí humoru můžete mluvit i o vážných tématech. Mluvím o korupci, o monopolech, o vzdělání. Ale pokusím se z toho vždycky udělat srandu. Myslím, že lidem přijde pohodlnější reagovat na humor než na seriózní publikace. Naposledy jsme se třeba opřeli do prezidenta UzAuto, který má monopol ve výrobě a prodeji aut.
S jakými problémy se tedy konkrétně lidé v Uzbekistánu potýkají?
Jak jsem zmínil, je to opravdu mnoho problémů: korupce, vzdělávání, společnost, nepotismus. Píšu o nich hodně. Někdy se úředníci připojí ke konverzaci v sekci komentářů, někdy mě zvou na setkání a konference. Vždycky ale říkám, že největším problémem v Uzbekistánu je kvalita vzdělávání. A to také kvůli korupci. Máme více než 1 milión uchazečů, kteří chtějí studovat na vysokých školách, ale může být zapsáno pouze 80 tisíc, protože vysokých škol nemáme dost. Také se většinou nacházejí v hlavním městě. Obecně je proces přijímacích zkoušek tak zastaralý, že úplně ztratil svou účinnost. Musíte krásně zakroužkovat více než 100 testových otázek malováním kruhů perem, aby se mohly naskenovat a počítač vyhodnotil vaše skóre. Výsledkem ale je, že se uchazeči pouze učí všechny otázky nazpaměť. Jako roboti. Žádný prostor pro kreativitu.
Před dvěma třemi roky jste mohli zaplatit některým klukům a ti za vás přijímačky udělali. Cena byla od 5 000 do 50 000 amerických dolarů. Závisí to na prestiži vysokých škol. V dnešní době stále můžete zaplatit, ale vládě. Jak říkají, legalizovali korupci. Takže i když jste získali 1 bod ze 189, můžete oficiálně zaplatit velké množství peněz a zapsat se na výšku. Ale pokud máte 100, minimální požadavek je 101, a nemáte peníze, přihlásit se nemůžete. To je hloupé, že? Podle mého názoru musíme více investovat do vzdělávání, budování škol nebo pozvání nových univerzit do země. Poptávka je tu opravdu vysoká. Lidé ale nemají na výběr mnoho možností. Výsledkem je, že Taškent shromažďuje studenty z celé země. Více než 70 % všech studentů je v Taškentu, což není normální. Ale obecně musím říci, že situace se pomaličku zlepšuje.
Věříte v sílu občanské společnosti? Co mohou obyčejní lidé udělat, aby kolem sebe pomohli věci zlepšovat?
Opravdu věřím, že když se lidé spojí, podaří se vyřešit mnoho problémů. Vláda takové aktivní lidi potřebuje. Mám slabší chvilky, někdy opravdu ztratím naději, jindy si myslím, že se lidé o nic nestarají. Ale měli jsme i mnoho příkladů, kdy byl nějaký problém vyřešen díky aktivistům. Potřebujeme se sjednotit a věřit v naši moc. Myslím, že na to potřebujeme čas.
Mnoho lidí se na aktivisty hněvá, je to tak také v Uzbekistánu? Někteří lidé dokonce porovnávají aktivisty s teroristy. Co si o tom myslíš?
No jo. Aktivismus, blogování a kritici jsou pro naši společnost něčím novým. Někteří lidé, kteří sledují, co dělám, si myslí, že jsem politická opozice. Ani plně nerozumí smyslu tohoto slova aktivista. Pro některé z nich jsem stále nepřítelem. Přesto mě většina sledujících podporuje. V komentářích a přímých zprávách dostávám velké uznání.
Podařilo se vám v některém případě uspět a přimět úřady ke změně?
To je někdy zábavné. Třeba zveřejním nějaký problém například na ulici v Taškentu, úředníci to opraví a pošlou mi fotky. Takových případů je mnoho. Jakmile jsem zveřejnil obrázek nové konstrukce mostu se špatnými základy, podařilo se jej opravit za dva dny. Máme i jiné úspěchy, třeba po aktivním protestu proti novým zákonům o daních. Dosahujeme konkrétních změn a když ne, alespoň nám úřady uspořádají tiskovku s novináři a blogery (smích).
Od roku 2016 se ve světě hovoří o otevření země. Co se vlastně děje v realitě a trvají nějaká omezení svobody?
Dnes máme skutečně větší svobodu slova. Opravdu to cítíte. Přichází spousta nových blogerů a médií a nebojí se mluvit o problémech. Můžu říct, že neexistují žádná omezení ze strany vlády, ale přesto nemůžete najít žádnou negativní publikaci například o prezidentovi. Ne proto, že je to zakázáno, ale lidé se ještě neprobudili. Lidé si stále myslí, že je to nebezpečné. Možná skutečně je. Na začátku jsme se hodně báli. Nikdo nevěděl, co se s námi stane, když náš první prezident zemře. Poté přišel nový prezident a začal s reformami ve všech sférách. Máme hodně svobody slova a já to jako bloger cítím i osobně. Z tohoto důvodu mají lidé nyní naději. Doufám, že všechno bude lepší.
Věci ale nejsou jen tak jednoduché, jen pozitivní, je to tak?
Uplynulo několik let a teď třeba existuje nejistota ohledně toho, co vláda dělá, co chce a kam všichni směřujeme. Například budování nového „Taškent city“ za miliardu dolarů, zatímco nemáme peníze na stavbu nových silnic. V některých případech nerozumím tomu, co se děje. A věřím, že mnoho občanů myslí stejným způsobem. Naděje ale neumírá.
Mluvíš o faktech a pravdě. Zveřejnil jsi ty sám někdy nepravdu?
Několikrát. Publikoval jsem několik věcí, které nebyly opravdu správné a měly v sobě hodně negativity. A to i z novinářského pohledu. Některé úřady mě požádaly, abych je upravil nebo smazal, pokud je to možné. Každopádně se to stává zřídka. Snažím se být diplomatický. Někdy nemám čas zkontrolovat, zda jsou informace pravdivé a zveřejnit je. Bloger nebo novinář musí šířit novinky rychle. Někdy se tak stalo, že jsem vyslal do světa nesmysl. V těchto případech příspěvky smažu a omluvím se za svou chybu. Například jsem zveřejnil obrázek prezidenta, který navštívil nově vybudované domy. Zdálo se mi, že stěny byly pokřivené. Opravdu to tak vypadalo. Takže jsem zveřejnil fotografii a napsal o kvalitě nové budovy. Úřady mi zavolaly za pár hodin poté a pozvaly mě se do ní jít podívat. Zkontroloval jsem zeď osobně a vypadalo to jinak než na fotce. Pak jsem o tom natočil video a omluvil jsem se za omyl. Ukázalo se, že došlo ke špatnému následnému zpracování fotografie, takže došlo ke zkreslení.
V Uzbekistánu se věnuješ sociálním médiím. Čelíte některým globálním fenoménům, jako je nárůst nenávisti, propagandě, fake news?
Opravdu se bojím radikalizmu. U nás najdete mnoho náboženských „blogerů“, kteří mají mnoho následovníků. Já osobně nepublikuji nic spojeného s náboženstvím, protože uživatelé mohou všechno obrátit špatným směrem. To je to, co teď vidím. Pokud jde o nenávist a propagandu, myslím, že to nyní u nás nemáme. Ale jsou tu předpoklady, že se to objeví v budoucnu. A špatnou zprávou je, že naši lidé na to nejsou připraveni.
Jak by se lidé mohli připravit? Jak zvyšovat mediální gramotnost?
Potřebujeme lepší vzdělávací systém. Mnohem silnější než nyní. Snažíme se to rychle změnit, ale musí to být větší priorita. Zatímco se to vláda snaží udělat, lidé se musí sebevzdělávat. Ale všichni jsou nyní zaneprázdněni vyděláváním peněz. Není čas na něco jiného. Život je tu těžký, musíte vydělat, pokud můžete.
Jaký je tvůj osobní cíl pro Uzbekistán?
Mít silnou občanskou společnost a lidi, kteří se starají o osud země. Abych je probudil a ukázal skutečné problémy a naši roli při hledání řešení těchto otázek. Dělám maximum, ale potřebujeme stovky projektů jako Troll.uz. Někdy se mi zdá, že jsem na tomhle poli trochu sám. Chci, aby tenhle pocit zmizel a k tomu potřebuju pomoc našich lidí, Uzbeků.
Foto: Archiv Umida Gafurova