Peter Porubský je vedoucím Linky bezpečí. Jejím posláním je poskytovat kvalitní a snadno dostupnou pomoc dětem, studentům a všem, kteří jednají v jejich zájmu. Své služby nabízí po telefonu, chatu nebo emailu. Jak její práce probíhá a jakým způsobem pracuje s oběťmi šikany? Dochází s rozvojem nových technologií ke změnám i v projevech šikany? A je skutečně homofobie v životě dospívajících reliktem minulosti?
Kolik přijímáte hovorů na Lince a jaké povahy jsou nejčastěji?
Nejnázornější je přiblížit, jak vypadá na Lince bezpečí jeden den. Přijmeme kolem 500 hovorů, do e-mailové poradny Linky bezpečí dorazí přibližně 10 dotazů a v provozních hodinách chatu (4 hodiny denně, 8 hodin denně o víkendu) naše chatovací místnosti navštíví minimálně 3 děti. Linka má velmi široký záběr věcí, se kterými se na nás mohou děti obrátit. Stejně jako my dospělí i děti nejčastěji řeší vztahy – v rodině, s kamarády i vztahy partnerské. Dalšími velmi častými tématy jsou osobní a psychické obtíže, jako jsou úzkosti, strachy, závislosti a podobně. Dále se zabýváme sexuální problematikou v souvislosti s dospíváním, graviditou, antikoncepcí nebo sexuální orientací. V neposlední řadě se dotazy týkají potíží ve škole.
Jak velkou část telefonátů tvoří problémy volajících se šikanou?
Tématu šikany je věnovaná na Lince bezpečí velká pozornost. Každý den je to přibližně pět nebo šest hovorů.
Mění se nějak povaha telefonátů týkajících se šikany v čase? Objevují se nějaké nové trendy?
V minulém roce jsme přijali nejvíce hovorů o šikaně od roku 2013. S rozvojem informačních a komunikačních technologií se čím dál více případů šikany objevuje na internetu – mluvíme o kyberšikaně. Ta se na rozdíl od fyzické šikany, jako například bití, ničení věcí a podobně, odehrává on-line a prostřednictvím mobilů. Nejčastější je zveřejňování fotek, koláží, videí nebo falešných profilů, které mají oběť zesměšnit a ponížit. Na internetu pak má takovéto video nebo fotka mnohem větší „publikum“ a velmi zraňující je pak následné sdílení tohoto obsahu a nenávistné a rádobyvtipné komentáře od lidí, kteří se s obětí nikdy osobně nesetkali.
Kvůli čemu jsou volající šikanováni nejčastěji? Dochází také zde k nějakému vývoji?
Šikana si nevybírá. Pokud bychom totiž hledali důvody šikany u obětí, mohlo by to vyznít, že si za šikanu mohou sami. A tak to není, obětí šikany se může stát kdokoliv. K fyzické šikaně si často agresoři vybírají slabší nebo méně obratné děti, nad kterými mohou získat velmi rychle převahu. U kyberšikany to může být ale úplně naopak.
Jakým způsobem volajícím pomáháte?
Nástrojů, které pro pomoc využíváme, je více. V první řadě je to ale empaticky vedený rozhovor. Od dětí často slýcháme, že o šikaně řekly rodičům, ti jim ale jenom odsekli, že to nějak zvládnou nebo v drsnějším případě, že je v životě čekají mnohem horší věci. Dítě, které k nám volá, hledá podporu a zájem. Často zmiňují velký strach a jsou vydírány agresory, aby nikomu nic neřekly. Snažíme se najít s dítětem řešení, jak se se šikanou vypořádat, přičemž ho informujeme o obecných postupech z praxe, o povinnosti školy šikaně zabránit a o jeho právech na ochranu. Do doby, než se šikana začne řešit, vytvoříme plán, jak se dítě může jednoduchými kroky ochránit před dalším násilím – například že se o přestávkách bude zdržovat u sborovny. Vždy hledáme osoby z blízkého okolí, které dítě může požádat o pomoc. Pro nás je důležité společné plánování dalších kroků, které dítě na základě svých zkušeností a vlastností dokáže skutečně realizovat. Často je to taková titěrná práce s motivováním dítěte udělat první krok a šikanu oznámit.
Máte možnost pracovat následně i s rodiči nebo okolím dítěte?
Linka bezpečí má také Rodičovskou linku, na kterou se právě mohou obrátit dospělé osoby, které mají starost o dítě. Na Rodičovské lince se téma šikany dokonce vyskytuje ještě častěji – je to zhruba každý desátý hovor.
Často se setkávám s názorem, že homosexualita v Česku a její přijetí ze strany okolí už není takový problém. Reflektují to i vaše zkušenosti?
Možná jsou to názory z Prahy, kde je obecně liberálnější nálada. Nicméně homofobie je v naší zemi pořád silná. Ročně přijmeme kolem 600 hovorů o sexuální orientaci nebo identitě a jedním z nejčastějších témat v těchto hovorech je samozřejmě coming out a strach z toho, jak okolí jejich odlišnost přijme nebo nepřijme. Každý rok řešíme také několik případů, kde se dítě potká s velmi negativní reakcí od své rodiny.
Jak vážným problémem může šikana být? Může mít trvalé následky?
Závisí to od více faktorů, přičemž ten hlavní jsou forma a intenzita šikany a následná péče o oběť. Následky se objevují jak v psychické rovině (úzkosti, poruchy spánku, nízké sebevědomí, posttraumatická stresová porucha, závislosti…), tak v sociální rovině (nedůvěra k lidem, ovlivněná schopnost navazovat vztahy…). Následky přitom nemusí nést jenom oběť šikany, ale také její svědci.
Dochází v osvětě ohledně šikany k nějakému posunu? Jsou děti na řešení takové situace více připraveny?
Za posledních deset let se udělal neuvěřitelný posun v systémové podpoře prevence šikany. Existuje propracovaný systém primární prevence – od obecné primární prevence až po speciálně zaměřené intervenční programy. Oblast, které by se mělo dál věnovat nejvíce pozornosti, je vzdělávání učitelů. Ti totiž plní klíčovou roli při včasném odhalení šikany. Pro děti teď například vznikl velmi bezpečný on-line nástroj, jak pedagogy ve škole anonymně upozornit na probíhající šikanu. Projekt Nenech to být zapojuje hlavně mlčící většinu – svědky šikany.
Foto: Archiv Petera Porubského