Mezi politiky neoblíbená praxe, pro křesťany součást jejich historie a identity, pro některé běžence poslední naděje – tzv. církevní azyl v Německu umožňuje alespoň krátkodobé řešení v situaci, kdy lidem hrozí vyhoštění ze země, ale to komplikuje jejich zdravotní stav nebo další okolnosti anebo je důvodná obava o jejich bezpečný návrat.
V uplynulých týdnech Německo spočítalo, že církevní azyl aktuálně poskytuje 222 katolických farností či protestantských sborů po celé zemi, a to celkem 411 osobám. Ubytování, oblečení či stravu zprostředkovávají církve především tzv. dublinským případům, tedy lidem, kteří by měli být z Německa rozhodnutím úřadů deportováni proto, že podle zákonů EU měli podstoupit azylové řízení v jiné zemi EU, a to v té, v níž poprvé vstoupili na území Unie. Revue Christian Today přiblížilo příběh Mehdiho Gohariho, Chazara z Afghánistánu, který se svou ženou a dvěma malými dětmi uprchl před Tálibánem. Jeho menšina je v zemi – jako tolik jiných – perzekuována, hrozilo rovněž, že by svou nyní sedmiletou dceru musel ve třinácti letech provdat za místního představitele tálibů. Do Evropy se dostal přes Řecko, o azyl zkoušel žádat v Nizozemí, kde mu však úřady hrozily deportací zpět do jeho země. Proto utekl do Německa. Zde je však rozhodnutí úřadů totožné. Zatím jim poskytla zázemí jedna z protestantských křesťanských obcí ve Frankfurtu. Gohariovi nemohou podle pravidel církevního azylu opustit pozemek farnosti, s nákupy jim pomáhají dobrovolníci. Náklady na jejich pobyt hradí příslušná církev. Mezitím je znovu úředně projednáván jejich případ.
„Církevní azyl neznamená, že by daný žadatel byl natrvalo vyňat z jurisdikce státu,“ vysvětlil pro HF Matthias Kopp, mluvčí Německé biskupské konference. „Tento azyl v jednotlivých případech poskytují farnosti žadatelům o azyl pobývajícím t. č. v Německu, když vzniká dojem, že při úředním postupu nebyla dostatečně zvážena obtížná humanitární situace dotyčného jednotlivce či rodiny. Ve většině případů, kdy je církevní azyl poskytnut, se posléze podaří společně s úřady najít jiné řešení než vyhoštění – a to v souladu s právem a zákonem. Farnosti, které po pečlivém zkoumání poskytují církevní azyl, se tedy nestavějí nad zákon, ale přispívají k tomu, aby se uplatňovala lidská práva,“ zdůraznil Matthias Kopp. Jedním z úřadů, které zamítnuté azylové žádosti, resp. rozhodnutí o vyhoštění revidují, jsou tzv. Härtefallkommissionen – Komise pro nouzové případy. Nejednou pak opětovné přešetření konkrétní kauzy dopadne ve prospěch uprchlíka.
Jen za loňský rok hledalo v Německu azyl kolem dvou set tisíc uprchlíků, především Syřanů, po Spojených státech je tato země nejčastější cílovou destinací na světě. Také proto se na politické úrovni ozývají hlasy, které se snaží zvykové právo církevního azylu omezit. V podobném duchu se vyslovuje antiislámské hnutí Pegida. Církve v Německu patří vůči Pegidě k jejím nejvytrvalejším odpůrcům, ať už jde o pořádání protidemonstrací nebo například o slavné zhasnutí katedrály v Kolíně nad Rýnem během nesnášenlivého pochodu Pegidy, který církevní představitelé provázeli lapidárním komentářem: „Zastav se a zamysli se, s kým a za co pochoduješ.“
Ilustrační foto: Uprchlíci v kostele Thomaskirche v Berlíně, 2014 (autor: Montecruz Foto)