V maltském přístavu Marsa je rušno. Z místního otevřeného centra pro imigranty vychází skupinky čistě oblečených mladíků. Kolemjdoucí může mezi zíváním zaslechnout i konverzaci ve francouzském a anglickém jazyce. Všichni se po uzounkém chodníku přesouvají k nedalekému kruhovému objezdu, jdou čekat na práci. Bez uzavřeného azylového řízení, s dočasným pobytem, či se zamítnutou žádostí nemají jinou šanci, než mávat na kamiony a doufat ve štěstí. Mnohé z kolem projíždějících aut staví, nabírají levnou pracovní sílu.
Junaid ze Senegalu dnes neuspěl. Ještě v deset hodin dopoledne čeká, ale ví, že jeho šance na výdělek jsou poměrně malé. Včera pracoval na stavbě. Pár drobných na ruku, které za celodenní dřinu od stavbyvedoucího dostane, ho sice z bídy nevytrhne, vše je ale lepší, než trávit den koukáním do stropu, svěřuje se. On i další imigranti nemají na Maltě příliš mnoho příležitostí, jak se produktivně začlenit. I nájemná práce pro ně ale může být rizikem. Někteří zaměstnavatelé se snaží vyhnout povinnosti imigrantům za nelegální práci platit tak, že zavolají policii. Junaid tak už několikrát utíkal po odpracovaném dni ze staveniště bez šance na odměnu. Jeho žádost o azyl nebyla schválena, ale domů se vrátit nemůže. „V Senegalu jsem při škole prodával plynové bomby do sporáků,“ vypráví. Z domova utekl, když jej rodina jako sedmnáctiletého tlačila do svatby. „Moji rodinu to uvedlo do problémů, našli si mne v Sierra Leone a pak i v Keni, tak jsem musel až do Evropy. Chtěl jsem se dál vzdělávat, ale ani tady se mi to ještě nepodařilo.“ Po osmnácti měsících v žaláři maltského detenčního systému je ale rád, že je na svobodě.
(Foto: Otevřené centrum Foundatiom for Shelter and Support of Migrants (FSM) v Marse)
V nejjižnějším ze států Evropské Unie je i přes kritiku ze strany občanskoprávních organizací a kontinentálních institucí automatické vězení pro čerstvé imigranty stále ještě normou. „Během detence jsem netušil, co bude. Nevěděli jsme, na jak dlouho jsme zavření, nikdo nám nic neřekl. Chtěli jsme se zapojit, ale museli jsme tam jen tak posedávat. Bylo to nekonečné, hodně lidí z toho pak bylo na hlavu.“ Pokud se imigrantům podaří překonat traumatickou cestu přes poušť a moře v rukou pašeráků bez újmy na duševním zdraví, je velká šance, že během detence se jejich stav zhorší. Dle sociálních pracovníků se v otevřeném centru v Marse až deset procent uprchlíků v jejich zařízení léčí s duševními chorobami, které se projevily během cesty či po ní. Svým klientům nabízí mimo jazykových kurzů a počítačové gramotnosti i psychologickou péči. „Pokud ale uvážíme, čím vším si tito lidé už prošli, není divu, že jsou velmi pragmatičtí, nefňukají. Spíš než poplakání na rameni jim pomůže práce, říká ředitel centra a šéf Nadace FSM pan Ahmed Bugri. „Vždycky říkají, spíš nám pomozte najít práci a my si najdeme vlastní bydlení a budeme v pořádku, to pomůže.“ Většině klientů se během roku, který v centru v Marse mohou strávit, podaří alespoň zdánlivě usadit. Jakmile však jejich čas v centru vyprší, musí se postarat sami. S legálním statusem uprchlíka, který na Maltě dostane jen okolo 3% všech žádajících, mohou mimo sociální podpory dosáhnout i na standardní pracovní trh. Pro ostatní je situace po odchodu z centra mnohem složitější. “V létě je to dobré, turisté potřebují obskakovat, staví se domy, všichni pracují. Bojím se ale zimy, ta bude těžká,“ Junaid vzdychá, když se ptám, jaké má výhledy do budoucna.
(Foto: Čekání na práci v Marse)
„Kdykoliv jim dáme do ruky kousek papíru, kreslí somálskou vlajku,“ vypráví zaměstnankyně otevřeného centra pro migranty v Marse paní Sandra Schembri Wismayer. „Určitě jsou na svou zemi hrdí.“ Programy dobrovolného návratu však nejsou v centru velmi populární. Při pohledu na celková čísla je však jasné, že v tomto ohledu centrum v Marse není vyjímkou. Unijní programy AVRR (Assisted Voluntary Return and Reintegration), zprostředkované mezinárodní organizací pro migraci IOM se mezi příchozími těší jen malé popularitě. V otevřeném centru v Marse mají nejvíce uprchlíků právě ze Somálska, nefunkčního státu postiženého dekádami hladomoru, a z Eritrey, země zužované válkou se sousední Etiopií. „Očekávat, že lidé, kteří si prošli peklem, aby se dostali do bezpečí, se dobrovolně rozhodnou vrátit domů, je naivní,“ říká paní Wismayer. Z jejího vyprávění vyplývá, že zamítnuná žádost o azyl je často důsledkem nedostatku informací či neochoty azylových úřadů, spíš než testamentem o závažnosti situace jednotlivých žadatelů.
(Foto: Otevřené centrum Foundatiom for Shelter and Support of Migrants (FSM) v Marse)
Pro Maltu, už tak jeden z nejlidnatějších států světa, je od doby připojení k Evropské Unii v roce 2004 imigrace zcela zásadním tématem. Dle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) byl v roce 2013 tento ostrovní stát dokonce zemí s největším počtem azylových žádostí na počet obyvatel na světě. Díky strategickému partnerství s Itálií se situace na ostrovech mírně zklidnila. I nadále však místní obyvatelé a instituce bojují s otázkou, jak reformovat migrační systém tak, aby zvládal nečekaný nápor žádostí, a zároveň jednal lidsky s uprchlíky, pro které evropské břehy představují šanci na důstojný život. Ostře kritizovaná detenční centra by měla dle nové legislativy od července 2015 zkrátit dobu maximálního držení uprchlíků, místní aktivisté jsou však skeptičtí vůči představě, že změna zákona přinese výrazné zlepšení podmínek, kterým jsou utečenci po příjezdu na ostrovy vystaveni.
Úvodní foto: Migranti čekají v Marse na práci (autorkou všech fotografií je Karolína Křelinová)