Plakát s Černou madonou čenstochovskou s duhovou svatozáří jsi s dalšími dvěma aktivistkami použila při protestech v roce 2019. Jak vlastně ten nápad vznikl?
Duhovou madonu jsme použily už několik měsíců před tím, než se dostala do všech médií. Původně jsme ji vytvořily pro protest proti zákazu Rainbow Friday, což byla osvětová akce o tématu LGBT+ na školách. Ten rok proti jejímu konání polský episkopát hlasitě vystoupil a my se proti tomu chtěly ohradit.
Potřebovaly jsme tedy výrazný symbol, který ponese význam ochrany a mateřství – to odkazuje k dětem, jejichž výchovy se Rainbow Friday týkal, a zároveň i k pedofilii v církvi. Církev říká, že sexuální výchova ve školách sexualizuje mladé lidi – a to, co dětem dělají církevní hodnostáři, je potom co? Napadlo nás použít Černou madonu, což je velmi výrazný symbol v Polsku, který každý zná. Plakáty jsme nejdřív vylepily ve Varšavě, například na dveře biskupství a významných kostelů. Ale nepřišla žádná reakce. Církev to úplně vymlčela.
Jak se tedy duhová madona dostala do Plocku, kde vás za ni poslali před soud?
To byly Velikonoce, na které se v kostelech proměňuje oltář do symbolické podoby Božího hrobu. Zjistily jsme, že v našem Mazovském vojvodství jsou dva kostely, v nichž přitom byly použity výrazy spojené s LGBT+ ve významu, s nímž jsme nesouhlasily. Plock leží něco přes 100 km od Varšavy. Boží hrob tam byl sestaven z kartonových krabic jako symbolu konzumu. Na každé byl nápis – slova popisující hříchy – nenávist, závist, lež… Je zajímavé, že zrovna pedofilie tam nebyla. Místo toho tam bylo LGBT a gender. Když jsme to uviděly, řekly jsme si, že je nejvyšší čas, aby duhová madona opět zasáhla.
Kromě výlepu plakátu s duhovou madonou jsme pro Plock vytiskly seznam polských biskupů a arcibiskupů, kteří utajovali případy pedofilie v církvi. Ty seznamy jsme pak nalepily na odpadkové koše a popelnice, protože právě na smetiště dějin tito lidé kvůli svému chování patří. Taky jsme na chodník napsaly „God Save the Queer“. O této části naší protestní akce se ale nikdo ani nezmínil. Všechny zajímala jen duhová madona.
Foto: Wikipedia
Proč to v Plocku proběhlo jinak než ve Varšavě, kde církev plakáty jen potichu strhla?
Protože Kaja Godek, hlavní odpůrkyně práva na potrat a spolupracovnice Ordo Iuris (ultrakonzervativní think-tank se silnými vazbami na vládnoucí stranu Právo a spravedlnost, významný hráč protigenderového hnutí – pozn. red.), kandidovala za toto město do parlamentu. Pro její kampaň byla naše duhová madona dar z nebes. Uspořádala tiskové konference a úspěšně se na tématu vezla. A bylo to právě její náboženské cítění, které jsme tak smrtelně ranily.
Jako jeden z žalobců u soudu vypověděla, že ona sama osobně našla obrázek černé madony nalepený na budce toitoi. To bylo vtipné, protože ráno ho nejdřív našla jedna žena, která měla službu v kostele. Samozřejmě ho strhla. O hodinu později ho ale na téže toitoice měl uvidět kněz – a taky ho strhnul. A v poledne to samé udělala Kaja Godek. Takže to byl zázrak, ten plakát tam vždy znovu narostl!
Z českých médií jsem měla pocit, že kauza skončila u soudu prvního stupně, který vás osvobodil. Ale ono je to trochu jinak.
Prošly jsme dlouhým stáním u okresního soudu. Byly jsme shledány nevinnými. Tři z našich odpůrců – kněz, Kaja Godek a státní žalobkyně, se odvolali k regionálnímu soudu. Tam byl proces kratší a byly jsme opět osvobozeny. Jenže ve speciálních případech je možné se odvolat k nejvyššímu soudu a ti tři to skutečně udělali. Nevím, jak dlouho to zabere. Už to trvá tři roky od chvíle, kdy mě vzali do vazby.
Nikdo z nás nečekal, že se z toho vyvine taková kauza. Myslely jsme, že budeme stíhány za nelegální výlep, ale ne za urážku něčího náboženského cítění. Především nevěříme, že něco takového vůbec existuje. Jsem psycholožka a nikdy jsem se neučila, že by existovala taková speciální skupina citů. A to jsem vystudovala katolickou univerzitu!
Takže nikdo jiný nebyl v Polsku za zranění náboženských citů souzen?
Byl, ale až po naší akci, když lidé nosili duhovou madonu na veřejnosti jako výraz solidarity s námi. Takže my jsme vlastně zavedly tento druh kriminálního činu. (smích)
Už dříve se ale pár podobných momentů vyskytlo. Počátkem tisíciletí se v Polsku řešil případ sochařky (Dorota Nieznalska – pozn. red.), která v jednom svém díle použila fotku mužského penisu zarámovaného do tvaru kříže. Soudní proces se táhl sedm let a ona během té doby nesměla vykonávat umělecké aktivity. Nakonec byla osvobozena.
Dalším případem byl metalový zpěvák, který během koncertu zničil Bibli. Byl osvobozen. Jedna zpěvačka v rozhovoru se v souvislosti s Biblí zeptala, proč má věřit slovům opilých a zhulených chlápků z dávné minulosti. Ta byla shledána vinou. Ještě vím o případu jednoho novináře z dob komunismu – ten tehdy musel zaplatit pokutu. Takže urážky náboženského cítění se týkalo asi pět velkých případů. Všechny byly spojeny s diskuzí o hranicích morálky a vkusu a o tom, kdo by tyto hranice měl stanovovat.
Mně hrozí až dva roky vězení, prokurátorka požaduje rok omezení svobody ve formě společensky prospěšných prací.
Společensky prospěšná práce je přeci tvůj aktivismus. Takže už máš odpracováno?
Nejsem si jistá, že by s tím prokurátorka takto souhlasila! Ale v soudní síni to vzbudilo smích, když ten trest navrhla.
On to ale není tvůj první případ u soudu. Ty předchozí jsi vždy vyhrála.
Je to můj třetí případ u nejvyššího soudu. Poprvé jsem byla souzena za to, že jsem vnikla do veřejnoprávní televize a odmítla odejít. Můj druhý případ byl nejvtipnější a skvěle ukázal, jak náš stát šikanuje občany. Napsala jsem na chodník před kanceláře Práva a spravedlnosti název komunistické strany, abych poukázala, že PiS mají stejné metody jako komunisté. Policie mě sebrala za propagaci totalitního režimu.
Přijelo pro mě 12 policistů ve čtyřech autech. Jeden z nich byl po celou dobu v kontaktu s prokurátorem. Například s ním řešil, jestli mi mají nasadit pouta – a prokurátor řekl, že ano. Paragraf za propagaci totalitního režimu použili proto, aby mě mohli zastrašovat; nasazení pout dovoloval. Pak obvinění samozřejmě změnili, a to na vandalismus.
Aby se záležitost vůbec dostala k trestnímu soudu, musela být škoda opravdu vysoká. Prokurátor proto tvrdil, že kvůli mému nápisu musel být vytrhán a znovu vydlážděn celý chodník. Soudkyně okresního soudu byla velmi odvážná a společenskou škodlivost mého činu označila za minimální. Soudní řízení zrušila, jenže prokurátor se odvolal ke krajskému soudu. Tam mě soudce s vazbami na ministerstvo spravedlnosti odsoudil a já musela zaplatit vzniklou škodu i náklady na právníka protistrany. A dali mi roční podmínku.
A pak mi najednou přišel dopis s předvoláním k nejvyššímu soudu. Ministr spravedlnosti a generální prokurátor v jedné osobě Zbygniew Ziobro totiž ze spisů vyčetl, že jsem za vzniklou škodu zaplatila málo. Spočítal, že jsem státu ještě dlužila 300 zlotých (asi 1500 Kč – pozn. red.). K nejvyššímu soudu jsem tedy šla s tím, že tu částku doplatím a už mi dejte pokoj. K mému překvapení soudce řekl, že je dobře, že generální prokurátor případ znovu otevřel, protože já jsem ten čin provedla s dobrými úmysly a zanedbatelnou škodou. Zrušil předchozí verdikt a právník protistrany mi musel vrátit peníze.
Od té doby se ale zákon změnil a generální prokurátor nyní speciálním případům sám přiděluje soudce. A náboženské cítění je teď považováno za velmi citlivou záležitost. Takže opravdu nevím, jak to celé může skončit. Ale vím, že hlavní smysl toho všeho je vytvářet nátlak, až mě zlomí.
Jsi podporovatelka LGBT+ lidí, nejsi sama členkou queer komunity. Proč v případě duhové madony bojuješ bitvu, která vlastně ani není tvoje?
Ale ona to je moje bitva. Taky se můžu snadno stát menšinou. Takové vlády, jako teď máme v Polsku, vždy potřebují obětního beránka. Krmí lidi strachem a pověrčivostí.
Mým prvním aktivismem byla už na střední škole v roce 1985 snaha otevřít centrum pro drogově závislé. Tehdejší režim tvrdil, že všichni jsou u nás šťastní a nikdo drogy nebere. Vím, jaké to je, když jsou lidé vymazáni, ignorováni a není jim dána žádná šance žít dobrý život. Považuji za důležité v takové situaci něco udělat, aby ostatní začali problém vnímat. Dnes je to stejné jako tehdy.
Naplno jsem se vrhla do aktivismu, když byl polský soudní systém v ohrožení. A tehdy jsem potkala hodně LGBT+ lidí, kteří taky protestovali. Bylo mi jasné, že všichni jednoho dne staneme před soudem. Je potřeba jeden druhého navzájem chránit a podporovat. Je jedno, jestli jsi gay, migrant nebo máš jiné náboženství. Necítím se bezpečně v zemi, která se k nějaké skupině obyvatel chová hnusně. Mladí queer lidé byli během protestů mými nejlepšími učiteli, když mluvili o rovnosti, vzájemné pomoci, radikální empatii. V mnoha aspektech jsem díky nim změnila názor.
Foto: Archiv Elżbiety Podleśné