Centrum Locika vydalo balíček infografik pro veřejnost, které jednoduše popisují, jak komunikovat s dítětem s válečným traumatem. Od té doby uplynul měsíc. Víte už, kdo balíček využívá?
Sedm let poskytujeme péči dětem, které jsou zasaženy traumatem v souvislosti s násilím v rodině. Po příchodu uprchlíků do Česka se ukázalo, že naše znalosti a zkušenosti jsou velmi užitečné i v souvislosti s traumaty z válečného konfliktu. A to jak přímo pro uprchlíky samotné, tak pro české děti, které se obávají blízkosti války, nebo pro rodiče, učitele, skautské vedoucí, kteří potřebují s dětmi komunikovat o složitých tématech. Komunikace, možnost o věcech mluvit, pojmenovávat je, aby v nás nezůstávaly, je totiž nejlepší prevencí úzkostných stavů. Zároveň jsem přicházelo obrovské množství rodin, které prošly peklem, a protože víme, že reakce na traumatickou zkušenost má svá pravidla, která, pokud známe, tak na ně můžeme odpovídajícím způsobem reagovat a třeba i předejít rozvoji posttraumatické stresové poruchy, začaly jsme o nich informovat.
Jaká jsou to pravidla?
Nejprve je potřeba dostat dobré informace k lidem, kteří jsou s ohroženými v kontaktu. Není podstatné, zdali se jedná o sociální pracovníky, poskytovatele ubytování anebo pedagogy z mateřské školky. Zadruhé pracovat s rodiči těchto dětí, aby byli stabilizovaní a mohli být oporou svým dětem. A až úplně na konci je pomoc pro děti samotné. Ta obrovská vlna solidarity, která se v Česku vzedmula, zasáhla i odborníky, kteří zdarma proškolují dobrovolníky v jednoduchých technikách prevence, a souběžně vznikla řada informačních dokumentů. Proto jsme se rozhodli je sjednotit, shrnout a zjednodušit do srozumitelné podoby, která je dostupná v češtině a ukrajinštině na našich webových stránkách. Balíček kvitují školy, neziskové organizace i ubytovací kapacity. V návaznosti na něj proto chystáme ještě intervenční týmy, které budou jezdit přímo na místo.
Jak se podobají traumata dětí z prostředí, kde dochází k domácímu násilí, a dětí z války?
Před covidem se naše agenda týkala asi 10 % rodin. Po zkušeností s pandemií a v době, kdy 800 kilometrů od našich hranic probíhá válka, si uvědomujeme, že všichni se potřebujeme naučit zacházet s úzkostí, s negativními informacemi, se stabilně velkou zátěží. Naši původní klienti jsou komplexně vývojově traumatizováni často už od prenatálního období a nemohou se opřít o své nejbližší, domov pro ně není bezpečné místo a v rodiče nemají důvěru. Proto pracujeme na tom, aby ten pocit bezpečí byl obnoven. Výzkumy potvrzují, že nebezpečí přicházející zvenčí, např. živelní pohroma má menší potenciál děti traumatizovat, jestliže mají jednu blízkou pečující osobu, která jim nenadálou situaci pomůže zvládnout. Avšak přicházejí rodiny jak vysoce funkční, tak méně se zážitky, kdy jim šlo často o holý život. A k tomu v Locice máme velký respekt, proto se soustředíme na podporu rodičům a pečujícím osobám, aby mohli být oporou svým dětem. A snažíme se šířit povědomí o tom, že traumatizované dítě, ať už násilím z rodiny nebo války, může v okolí vyvolávat fantazie o extrémně zlobivém, nevychovaném nebo líném dítěti, a tím zapříčinit sekundární traumatizaci dítěte. Jakmile se jim základní psychologickou pomocí nepomůže na začátku a dojde k rozvinut posttraumatické poruchy, celá léčba se zkomplikuje a prodraží.
Znamená to, že Centrum Locika aktuálně pomáhá i ukrajinským dětem?
Zatím ne, nejprve poskytujeme podporu personálu uprchlických center a zařízením, která ukrajinské děti navštěvují, až po prázdninách zahájíme návazný program pomáhající přímo jednotlivým ukrajinským dětem.
Signály dětem
Jestliže se vaše agenda před pandemii týkala 10 % rodin. Kolik rodin by ji potřebovalo v současnosti?
Výzkumy docházejí ke 40% nárůstu. Co je ale v Česku alarmující, že nám oficiálně klesly statistiky, jak dětí, které jsou týrané, tak počty obětí domácího násilí. Existuje celá řada výzkumů, které dokládají, že nedošlo k náhlému utužení rodinných vztahů, ale, že systém pomoci je nastavený tak, že jim propadává větší množství obětí a celkově je pomoc hůře dostupná. Máme tedy 30% pokles, zároveň ale víme z kvalitativních výzkumů, že situace se zhoršuje.
Shodou okolností v den, kdy spolu mluvíme, slavíme Mezinárodní den dětí. Zároveň se jedná o první den, kdy romští uprchlíci z hlavního nádraží už nemohou spát ani na podlaze v hale. Co se děje v dítěti, které kolem sebe vidí plné obchody, ale když má štěstí dostane jeden sendvič denně? Na co to v něm zakládá?
Z mého pohledu je to zcela nepochopitelné. Jsme členským státem Evropské unie, děti u nás mají garantovaná práva Úmluvou o právech dítěte, považujeme se za vyspělou společnost, přesto nezajišťujeme některým dětem na našem území základní potřeby, jako jsou bezpečí, jídlo nebo teplo. Až potom, co takto učiníme, bychom měli posuzovat právní status jejich rodičů a jejich žádosti o dočasnou ochranu. Jestliže to neděláme, neubližujeme jen jim, ale také „našim“ dětem, kterým vzkazujeme, že pomoc nejmenším je podmíněná a že je možné v naší společnosti některým dětem v nouzi nepomoci. V našich dětech tak vzbuzujeme pocit, že se to může stát i jim. Přitom víme, že děti, které jsou traumatizované a není jim včas poskytnuta pomoc, častěji trpí potížemi se socializací, závislostmi, násilím, a to se společnosti nikdy nevyplátí Nevysílá to dobrou zprávu o světě jako o místě, kde společně zvládneme náročné situace.
Opakovaně jste jako organizace upozorňovali na fakt, že pandemie a související opatření zhoršily psychický stav dětí. Co v tom aktuálně způsobila ještě válka na Ukrajině?
Aktuální situace je zcela bezprecedentní. Kdokoliv, kdo pracuje s větším počtem dětí, má nyní zkušenost s dětmi, které se sebepoškozují, uvažují o tom, že si vezmou život nebo takové pokusy už vykonaly. Vyhodnotit, jaký vliv měla pandemie, jaký ukrajinská krize, si teď nedovolím, to lze až větším časovým odstupem. Ale co vím s naprostou jistotou, že na to není připravený náš systém pomoci a zatím nevidím systémové kroky, které by vedly k nápravě.
Jednáte o situaci se současnými ministry?
Oceňuji, že prioritou vlády jsou pozitivní změny v ochraně práv ohrožených dětí, i jmenování Kláry Laurenčíkové Šimáčkové zmocněnkyní pro lidská práva. Aktuálně máme dobře nastavenou spolupráci se všemi zainteresovanými ministry včetně ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. To mě naplňuje nadějí, že se podaří stáhnout zpoždění v péči o duševní zdraví dětí, které za okolními státy máme 50 let.
V čem konkrétně?
Brzy budeme otvírat pilotní projekt advokačního centra, které pomáhá dětem závažně zasaženým násilím v rodinách. Současná praxe je taková, že dítě zasažené násilím v rodině mluví s 29 lidmi na 15 různých místech, ale poprvé mluví s psychologem, s někým, kdo se zajímá o to, jak se cítí, až po půl roce. Náš systém nehájí zájem dítě, naopak do takového centra budou klíčoví aktéři jako policisté, soudní znalci apod. nuceni dojít za dítětem a psychologická pomoc tam bude prioritou. Tato centra už roky existují na Slovensku, v Polsku, Rakousku, Moldavsku a dalších zemích.
Bubnovat názor
V této souvislosti neustále slyšíme, že nejsou kapacity, je málo psychologů… Jak je rychle navýšit?
Stát by měl garantovat standardy práce, stabilizovat systém financování a zároveň umožnit, aby s dětmi mohli mluvit nejen psychologové a také systém pomoci odstupňovat. Řadu dobré práce mohou udělat sociální pracovníci, kteří mají odpovídající výcvik, nebo krizoví interventi případně pedagogové. Až pak by se dítě mělo dostat do péče psychologů nebo psychiatrů, když už je navázané na jiné služby. V současné době jdou všechny děti do zdravotnictví, které nemůže poskytnout takovou šíři služeb a už vůbec ne podporu rodině.
Jak se v této souvislosti změnila situace v Centru Locika před pandemií a po ní?
Jestliže před covidem jsme řešili především násilí, kterého děti byli svědkem, nebo emoční násilí, případně zhoršení prospěchů dětí, dnes je to tak, že dětem jde často přímo o život a celkově vzrostla naléhavost služeb. Na čekací listině máme přes 50 rodin a čekací lhůta u nás je kolem půl roku. V době covidu jsme také spustili chat a shodli jsme s kolegy z ostatních poradenských linek, že se nám neozývají žádné děti s všedními potížemi, ale opravdu s život nebo zdraví ohrožujícími.
V době zveřejnění tohoto rozhovoru, uběhnou dva dny od Mezinárodního dne dětí. Co byste dětem v Česku k jejich svátku dodatečně popřála?
Přála bych dětem, aby pro nás dospělé nebyly neviditelné, abychom dokázali brát jejich názory v potaz. Nejde ani o nějaké rozhodovací právo, ale poskytnutí prostoru a reflektování názoru. Proto jsem ráda, že v tento den proběhla první tisková konference dětí s premiérem Petrem Fialou nebo, že pořádáme po vzoru Slovenska na podzim opět bubnovačku, do které se zapojují policisté, učitelé, sportovní týmy nebo jednotlivci, aby upozornili na hlas dětí. Ten by měl být ve zdravé společnosti vždy slyšet, protože svět budujeme nejen pro sebe, ale také pro další generace.