Dan Kafka je čtyřicátník ze Zlína, který několik let sloužil jako detektiv u tamních kriminalistů. A to do doby, kdy utrpěl vážnou dopravní nehodu na motorce. Už téměř čtyři roky je proto na vozíku. Přestože se zpočátku domníval, že je s jeho kariérou kriminalisty konec a pohrával si také s myšlenkami na sebevraždu, k policii se s pomocí nadřízených a kolegů vrátil. Dnes patří mezi nejlepší analytiky v kraji. Je také jednou z tváří posledního ročníku Srdcerváčů.
Do května 2012 Dan Kafka pracoval u služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství ve Zlíně na oddělení obecné kriminality. Na starosti měl násilnou trestnou činnost ve Zlínském kraji a zaměřoval se zejména na sebevraždy. Jeho koníčky byly hlavně kondiční cvičení, hokej, hokejbal a občas se svezl na sportovním motocyklu své dnes už bývalé ženy. „Nebyl jsem takový ten srdcař, motorku jsem používal jen občas k dopravě nebo k víkendovému ježdění,“ říká.
Dan Kafka v práci před nehodou (foto: Archiv Dana Kafky)
Osudná květnová neděle
Jednu květnovou neděli se jel kolem oběda projet. Nedaleko svého domu najel rychleji do zatáčky. „V protisměru jsem si najednou všiml bílého vozidla. Blesklo mi jen hlavou, že pokud to nepoložím a najedu do něj přímo, bude to konec,“ popisuje osudný moment. Dan si pamatuje vše, od samotného střetu, přes příjezd záchranky až po hasiče. „Už v tu dobu jsem tušil, že něco není v pořádku. Když jsem se po nehodě oklepal, říkal jsem si: 'Dobře, žiju, zvednu se a jdu pro motorku.' Ale nešlo to. Vůbec jsem nevěděl, co se děje,“ říká.
Snímky z místa nehody (foto: Archiv Dana Kafky)
Byl přepraven vrtulníkem do olomoucké nemocnice, kde mu bylo po pár dnech sděleno, že už se bez vozíku neobejde. „Vůbec jsem nechápal, jak je to možné. Vždyť jsem ani neměl nějaké závažné zlomeniny,“ vzpomíná. Došlo však k přerušení míchy mezi hrudními obratli. „V tu chvíli se mi zhroutil svět. Bylo mi jasné, že už nebudu moct dělat svou práci a že jestli budu ležet někde doma, zblázním se.“
Myšlenky na sebevraždu a podpora kolegů a nadřízených
Dan Kafka začal po dvou týdnech pomýšlet také na sebevraždu. Protože se sám ve své práci zabýval mimo jiné případy dobrovolné smrti, věděl, jak je jednoduché a rychlé všeho nechat a odejít. „Byl jsem na spinální jednotce v Brně. Už jsem na tom byl lépe, dokonce jsem začínal jezdit na vozíku. A tam jsem nad tím začal přemýšlet,“ vypráví Dan. V tu chvíli ho však v nemocnici navštívilo hned několik kolegů včetně jeho nadřízených, kteří ho ujistili v tom, že o práci nepřijde.
Rehabilitace (foto: Archiv Dana Kafky)
„Dan Kafka byl výborný policista, neskutečně zapálený do práce, který měl na starosti zejména násilnou trestnou činnost. Byla s ním radost spolupracovat. O to víc se mě a kolegů dotkla tragédie, ke které došlo,“ popisuje jeho bývalý nadřízený Pavel Nesvadba. „S nadřízeným panem Koutným jsme Dana záhy navštívili v rehabilitačním zařízení v Rabini a tehdy dal pan ředitel Danovi ruku na to, že pokud to jeho zdravotní stav umožní, bude se moct vrátit do práce,“ doplňuje dnes ředitel kanceláře šéfa zlínské policie. Přístup kolegů a vedení Dana částečně uklidnil a on se tak mohl začít věnovat své rehabilitaci, aby se mohl vrátit do běžného života co nejdříve. „K sebevraždě jsem nakonec nepřistoupil, připadal bych si jako zbabělec. Vždyť jsem své rodině i kolegům slíbil, že to zvládneme a já se vrátím. Nemohl jsem jim to udělat,“ dodává.
Špičkovým analytikem
Inspiraci našli Danovi nadřízení překvapivě v českém filmu. „Tehdy v televizi běžela česká kriminálka Bolero, kde je vyšetřovací tým doplněn o pátého člena, který je rovněž hendikepovaný. Ztvárnil ho Honza Potměšil. A to byla vlastně ta hlavní inspirace k tomu, že jsme Danovi vytvořili na Krajském ředitelství policie Zlínského kraje místo na analytice,“ popisuje Nesvadba. A tento nápad se podle něj vyplatil. Nejenže dal zlomenému kolegovi možnost vrátit se do své milované práce, ale poskytl také důležitou posilu analytickému oddělení. „Dan je velmi platným pracovníkem, rozvíjí dále svůj potenciál a my si ho nemůžeme vynachválit,“ dodává Nesvadba.
Pavel Nesvadba
Do zaměstnání se Dan Kafka vrátil téměř po dvou letech – opustil služební poměr a nastoupil jako občanský zaměstnanec do zmíněného analytického oddělení kriminální policie. Na svou původní pozici, která obnášela zejména pohyb v terénu a vyžadovala perfektní zdravotní stav, se totiž vrátit nemohl. Dnes se věnuje jak živým případům, jejichž vyšetřování stále probíhá, tak těm, které už byly uzavřeny. Nezřídka analyzuje také případy sériové trestné činnosti. Sám uvádí, že jde o mravenčí práci studování spisů a dalších materiálů, díky kterým je policie schopna vypátrat pachatele. „V první řadě jsem strašně vděčný za tu příležitost a za lidi, mezi které jsem se dostal. Jsou to supr chlapi i ženské a současně skvělí odborníci. Vzali mě mezi sebe jako kohokoliv jiného, nikdy mi nedali najevo žádné opovržení. Naopak,“ pochvaluje si nové pracovní prostředí.
Tíha nových začátků
Podle Dana jsou hodně těžké momenty, kdy se člověk musí naučít znovu žít ve své nové roli – naučit se jezdit na vozíku, oblékat se, sprchovat nebo se pohybovat po městě. Dokola se potýká s tím, že něco nedomyslí a dostává se do svízelných situací. „Zpočátku jsem se bál chodit mezi lidi. Měl jsem z nich strach. Když jsem šel poprvé od úrazu na hokej, pořád jsem se ohlížel, jestli po mně lidi nekoukají, bál jsem se, co si o mně asi myslí. A tak se mi vůbec nechtělo ven. Trvalo mi to čtyři měsíce,“ popisuje.
Těžké ale pro Dana Kafku byly také situace, kdy byl náhle odkázán na pomoc ostatních a on sám se musel vyrovnat s pocitem toho, komu je pomoc na základě jeho nového zdravotního stavu aktivně nabízena. „Zpočátku mi strašně vadilo, že mi pořád chtěl někdo pomáhat – tady přes obrubník, tamhle přes schod, podržet dveře. Dlouho mi trvalo, než jsem začal lidem s úsměvem děkovat,“ směje se. Řada lidí ho ale i mile překvapila a on byl tak konfrontován se svými předsudky. „Jednou jsem jel do Ostravy řešit problém s ortézou do sídla výrobce a ke dveřím vedlo asi pět schodů. Spousta lidí chodila kolem a přestože bylo zřejmé, že potřebuji pomoct, nikdo se k tomu moc neměl. Až kolem prošla skupinka Romů, která se nabídla. Moje první reakce byla, že jsem si chytl batoh s cennostmi. A oni mě přes ty schody vynesli. Po mém poděkování odvětili, že to udělali rádi a pro mě to byla zkušenost, že ne všichni jsou zlí a špatní. Musel jsem naopak před nimi sklonit hlavu,“ dodává.
Nejhorší je neměnnost
„Nejhorší je asi to, že to nejde vrátit zpátky a je to neměnné. Já sám jsem to přijal, ale samozřejmě se s tím nikdy nesmířím. Hlavou se vám navíc honí miliony myšlenek a pořád se ptáte: 'Proč zrovna já? Kde jsem udělal chybu?'. Těžké pro mě bylo také to, že jsem byl relativně mladý,“ vypočítává Dan. „Záleží hodně na tom, koho má člověk v tento rozhodný okamžik kolem sebe. Mně tehdy ohromně pomohla rodina a hlavně kolegové z práce. To, že za mnou stáli a pomáhali mi, bylo asi to nejlepší, čeho jsem se od nich mohl dočkat.“ Dan sám říká, že mu tato životní etapa současně mnoho dala. „Snažím se teď víc dávat než brát,“ říká. Cítí se být pokornější a vděčnější za to, co mu okolí dává a nebere to automaticky.
Danovo odhodlání oceňuje i jeho dřívější nadřízený Pavel Nesvadba. „Vůbec si nedokážu představit, co mladý člověk plný sil prožívá, když se stane něco podobného. Perfektní je, že Dan to prostě nezabalil a zvládá to, podle mě, bravurně,“ říká. „Je to obdivuhodné – nejen u Dana, ale u každého, kdo se dokáže s takovou nečekanou změnou vyrovnat,“ uzavírá.
Dan Kafka jde ale ještě dál. V roce 2015 se stal jednou z tváří projektu Srdcerváči, skrz který se lidé se zdravotním postižením dělí o své příběhy s ostatními, snaží se je motivovat a zvýšit informovanost o situaci lidí s hendikepem.
Foto: Lukáš Houdek