“Znásilnění většinou neprobíhá tak, jak jsme zvyklí vídat ve filmech. Ženy z různých důvodů nebojují ze všech sil ani se v závěru nemusí hystericky rozplakat. Násilníkem nebývá slizoun ani násilně vypadající muž. Hranice sexuálního násilí je tenká. Proto je důležité o sexu mluvit,” uvádějí na webu projektu Když to nechce, tak to nechce Johanna a Kateřina, zakladatelky neziskové organizace s názvem Konsent, která chce předcházet sexuálnímu násilí i sekundární viktimizaci napadených.
Jejich cílem je šířit osvětu o tom, že znásilnění se neodehrávají jenom v noci v parcích a setmělých uličkách. Prevence sexuálního násilí by podle nich měla být namísto případných obětí cílená především na možné pachatele. A vysvětlit například i to, že také v dlouhodobých partnerských či přátelských vztazích „ne" opravdu vždy znamená „ne". Web projektu se zaměřuje na nejčastější mýty o sexuálním násilí, které se ve společnosti objevují. Vysvětluje je a přikládá data z výzkumů.
Z výzkumu agentury Focus pro Amnesty International, který proběhl v srpnu 2015 vyplývá, že Češi mají velmi špatné představy o tom, ke kolika znásilněním u nás dochází a o jejich průběhu. Například 98 % respondentů neodhadlo správně počet znásilnění, ke kterým každý rok v ČR dojde, většina odpovědí skutečný počet podcenila. Většina respondentů se mýlila také v posouzení, kdo nejčastěji násilí páchá. 55 % respondentů odpovědělo, že pachatelem bývá osoba, kterou oběť nezná. To je jedním z největších mýtů, který ve společnosti přetrvává. Ve skutečnosti je však neznámá osoba pachatelem jen v přibližně 20 % případech, násilí páchá ve většině případů člověk, kterého oběť zná – partner, bývalý partner, příbuzný, kamarád, kolega.
Může za znásilnění oběť?
S těmito neznalostmi souvisí mýty, které se týkají obětí násilných činů. Dle výzkumu se třetina až polovina lidí domnívá, že žena je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně, byla opilá, vyzývavě oblečená, měla v minulosti hodně partnerů, procházela opuštěným místem nebo pokud neřekla jasné “ne”. Projekt Když to nechce, tak to nechce zdůrazňuje, že za znásilnění může vždy jeho původce.
Oběti i kvůli těmto předsudkům okolí, a strachu z odmítnutí ze strany autorit, často nemají odvahu nahlásit čin na policii či o něm hovořit. “Ve skutečnosti se většina znásilnění odehrává mezi lidmi, kteří se znají. Pachatelé znásilnění často dopředu plánují a oběť bývá vybírána podle jiných kritérií, než je oblečení či chování. Znásilněné bývají ženy různě staré, bohaté i chudé, bez ohledu na to, jestli se chovají velmi zdrženlivě nebo naopak,” vysvětlují autorky na webu projektu. „Kampaně se dosud soustředily na poučování potenciálních obětí o tom, jak znásilnění předejít. Je ale na čase obrátit pozornost k potenciálním pachatelům a vzdělávat je,” říká pro HateFree Culture Johanna Nejedlová.
Johanna Nejedlová
Jak se dokonalá oběť má správně chovat po útoku
Krom mýtu o “dokonalé oběti”, která má být cudná, přetrvávají také mýty o jejím “správném” chování po útoku. „U soudu se od oběti očekává, že bude přiměřeně traumatizovaná. Ale v roli svědka se od ní naopak očekává, že bude věcná, suše popisná, klidná. Když je znásilněná žena věcným klidným svědkem, riskuje, že ‚neprojde‘ jako oběť. A když vystupuje jako oběť dostatečně traumatizovaně, riskuje image exaltované, přehánějící ‚hysterky‘, a tudíž nevěrohodné svědkyně,“ konstatuje policejní psycholožka Ludmila Čírtková v textu o mýtech ve vyšetřování znásilnění, který vyšel v časopise Kriminalistika.
Podobně se mohou cítit také znásilnění muži, kterých je dle statistik méně než napadených žen. “Je však pravděpodobné, že ke znásilnění mužů dochází častěji, než průzkumy uvádějí. Pro muže je totiž kvůli zažitým představám o mužství ještě těžší přiznat, či si vůbec připustit, že je někdo sexuálně zneužil či obtěžoval. Proto cítíme, že je potřeba mluvit i o aspektu znásilnění mužů,” upozorňuje Johanna Nejedlová.
Sekundární viktimizace
U obětí znásilnění tak často může docházet k sekundární viktimizaci. Tedy k druhotné traumatizaci po činu. “Dochází k ní tak, že se okolí chová necitlivě, často nevědomě, protože podléhá mýtům o znásilnění. Může například traumatický zážitek zlehčovat, protože se nejednalo o ‘pravé znásilnění’ v parku s ošklivými zraněními nebo svalovat část viny na znásilněnou či jí nevěřit. K sekundární viktimizaci také může docházet, když instituce – policie, soudy nebo lékaři – vyžadují několikeré převyprávění události a vypovídající je tak nucen traumatický zážitek znovu v hlavě prožívat, navíc před cizími lidmi,” vysvětluje Nejedlová.
Zakladatelky projektu Když to nechce, tak to nechce
Zvlášť zranitelné oběti
Od roku 2013 platí zákon o obětech trestných činů, který zavedl kategorii zvlášť zranitelných obětí. Ty mají právo na bezplatnou odbornou pomoc i na bezplatné zastupování v procesu vyšetřování a trestního řízení. Oběť znásilnění také může sama určit, zda chce, aby ji vyslechl policista nebo policistka. Otázky musí policie klást šetrně a jen v nezbytných případech. „Naši policisté jsou proškolováni na úrovni příslušných krajských ředitelství policie. Při samotném oznámení či v průběhu vyšetřovacích úkonů může být psychickou oporou a nápomocí z řad policie odborně vyškolený krizový intervent,“ uvedla pro iDNES.cz mluvčí policejního prezidia Ivana Nguyenová.
S policisty chystají spolupráci také autorky projektu Když to nechce, tak to nechce. “Právě pořádáme diskuzi o sexuálním obtěžování, na kterou policii zveme jako hosta. Rádi bychom, aby u nás byla policie skutečně brána jako někdo, kdo pomáhá a chrání. Bohužel k policii stále mnoho lidí nemá důvěru. Často proto, že slyšeli o někom nebo sami mají zkušenost s necitlivým přístupem policistů. Někteří z policistů a policistek totiž mýtům o znásilnění také sami podléhají. Situace se ale zlepšuje díky školením, kterých se policistům dostává,” říká Johanna Nejedlová.
Konsent, tedy souhlas
“Nechceme ale mluvit jen o znásilnění, chceme to brát i z druhého konce. Chceme zdůrazňovat, že sex je dobrý, jen když to chtějí všichni, kteří se ho účastní. Pokud se během něj děje něco, co někdo nechce, je to problém. To platí pro všechny, jak pro muže, tak pro ženy. Proto se také jmenujeme Konsent – od slova consent, tedy souhlas,” uzavírá Nejedlová.
Foto: Konsent