Hikikomori jsou lidé, kteří se zjednodušeně řečeno izolovali od společnosti a odmítají po dobu delší než šest měsíců opustit svůj domov nebo pokoj. Proč k tomuto fenoménu dochází a jak se projevuje? Mělo by být umění angažované? A jak spojit polarizovanou společnost? O tom více s choreografem a vedoucím světoznámého souboru pohybového divadla Farma v jeskyni Viliamem Dočolomanským. V jednom z posledních představení, Odtržení, se soubor právě tématu hikikomori věnuje. Vy můžete představení navštívit 27. a 28. května v Centru současného umění DOX.
Viliam Dočolomanský s performerkou Ti Nguyen při zkoušce (foto: Viktor Kronbauer)
Viliam Dočolomanský se narodil na Slovensku. Na brněnské JAMU vystudoval činoherní režii. V roce 2002 založil jeden z nejdůležitějších českých souborů pohybového divadla Farma v jeskyni, který získal věhlas také ve světě a sesbíral už řadu ocenění. Viliam dodnes pro soubor vytváří choreografie. Ve svých inscenacích se často věnuje tématům života lidí na okraji společnosti.
Co přesně znamená hikikomori a jak se projevuje?
Je to vůlí obtížně ovladatelný stav extrémního sociálního vyloučení, kdy jednoho dne člověk není schopen jít mezi lidi – do práce nebo do školy, a může se stát, že žije pouze v jedné místnosti v extrému i dvacet nebo třicet let. Jedná se o dosud neprobádaný sociální fenomén, nemoc současné společnosti. Odborníci se shodují, že primárně nejde o psychickou nemoc.
Kde se takové stavy berou?
To se právě přesně neví. Souvisí ale s kariérně-korporativním systémem, ve kterém žijeme, a který klade na člověka požadavky, aby byl takzvaně „úspěšný“, aby se prosadil a neustále zvyšoval svůj výkon. Tento tlak pak nezvládají jedinci s vyšší citlivostí, kteří paradoxně často patří mezi ty s větším talentem a inteligencí, a mohli by být pro společnost velkým přínosem.
Označení je japonské. Je tedy fenomén hikikomori příznačný právě pro Japonsko?
V Japonsku ho rozpoznali a dali mu název. Hikikomori ale žijí i v Brazílii, Itálii, Skandinávii, Korey, ale i v Česku. Jen s tím rozdílem, že u nás bývají diagnostikováni většinou jako autisti nebo lidé s aspergerovým syndromem. Je to ale jen jiná nálepka pro ten stejný celkem zásadní problém, který se z mého pohledu do dvaceti let bude muset řešit globálně.
Jak takové jednotlivce vnímá v Japonsku společnost?
Kontroverzně. Na jednu stranu jsou chápáni jako odpadlíci, paraziti, flákači, druhá část společnosti si už zase začíná uvědomovat, že tento stav víc souvisí s krizí, do které se náš svět svým systémem dostává.
Tímto fenoménem ses zabýval také v představení Odtržení svého souboru Farma v jeskyni. Proč sis vybral právě toto téma?
My jsme se na naší studijní cestě v Tokyu zaměřovali původně na to, co tato gigantická městská konglomerace skrývá. Zabývali jsme se proto vícerými skrytými subkulturami „otaku“, kterých je hikikomori součástí. Nakonec nás ale téma hikikomori zaujalo nejvíc, protože bylo nejuniverzálnější a současně jsme s ním zažili nejvíce zkušeností. Víš mimochodem, jaká je nejoblíbenější kniha japonských hikikomori?
To nevím. Jaká?
Kafkova proměna. Proč asi, že?
Představení, která Farma produkuje, se do velké míry týkají aktuálních společenských problémů. Jaké to jsou?
Momentálně jsme završili trilogii Noc ve městě. Její součástí jsou krom tématu hikikomori (inscenace Odtržení) také skryté praktiky korporací na základě švýcarské kauzy z let 2004-2013 (instenace Informátoři), nebo téma stárnutí a mezigenerační krize v současné narcistní společnosti (inscenace Navždy spolu!).
Proč se ve své tvorbě věnuješ často právě tématům lidí na okraji společnosti nebo těm, kteří se stali obětí zvůle systému?
Protože nedokážu oddělit život, který žiju, od své tvorby. Nedokážu přehlížet systém konzumní společnosti, ve kterém jsme uvízli jako slepé ovce, nevnímajíce, kam to celé vede. Nikdy jsem programově nechtěl dělat mesiáše a bránit outsidery, ale zjistil jsem, že na otázky, které si sám v životě kladu, dostávám zásadní odpovědi právě od lidí, kteří nejsou vidět. Tím pádem vlastně nejsou ani mediálně úspěšní, ale jsou blíže k podstatě, sami k sobě.
Jak vnímáš aktuální stav české společnosti?
S velkým napětím. Vystudoval jsem tu, žiju tu, Česko je můj domov. Uvědomuju si, že ryba smrdí od hlavy. Dotýká se mě politická nekulturnost, šlendrián a nekompetentnost na těch nejvyšších místech. Jistou část společnosti to mobilizuje k aktivnějšímu občanskému postoji, což je pozitivní. Obávám se ale, že morální rozklad vedoucích politických osobnosti může vést k větší nenávisti mezi občany. Toto se však děje momentálně ve více zemích.
Měli by umělci dělat politické umění a na aktuální situaci reagovat?
Každý umělec se má, podle mě, zodpovídat hlavně sám sobě - své upřímnosti, hodnotám, poznání a zkušenostem. Nemá něco dělat jen proto, že to je trendy, měl by mít intenzivní potřebu a inspiraci. Když to vychází z něho samotného, nemůže bez toho být, pak to má šanci oslovit i někoho dalšího. V opačném případě je to jalové. To, zda je to potom označované jako politické, nebo abstraktní, už není důležité. Podstatné je, aby to bylo pravé, autentické.
Říká se, že je česká společnost polarizovaná. Myslíš, že je nějaká cesta ven?
Celý svět se polarizuje. Už není možné nevnímat, jak se nás dotýká to, co se děje na druhém konci planety. Zažíváme neobvykle silné projevy zla, nenávisti, ignorance k tomu, co se odehrává. Jedinou cestou je, podle mě, mít „otevřený mindset“ s neustálými a trpělivými pokusy učit se vzájemnému porozumění a naslouchání rozdílných názorů. To se musí člověk učit už od mateřské školky. Zároveň je potřeba mít na nejvyšších postech charizmatické osobnosti, které svými činy deklarují jasné morální a lidské hodnoty. Nemáme jinou šanci, než cestu pragmatických a nesentimentálních pokusů o vzájemné pochopení, soucit, vzájemný respekt. Ten však odráží to, jaký respekt má člověk sám k sobě. A v tom se my, Středoevropané, podle mého názoru, máme ještě stále co učit.
Úvodní foto: Marek Wolf
Ostatní fotografie z představení Odtržení: Jan Slavík