Viola Tokárová pochází z Českého Krumlova z česko-romské rodiny. Už na střední škole propadla filmu, který také později vystudovala v oboru režie. Jelikož se jí po škole nedařilo filmovou tvorbou živit, prošla několika různými profesemi - od servírky po sociální pracovnici. „Chodila jsem většinou po romských rodinách v Krumlově a snažila se s nimi řešit jejich byrokratické a finanční problémy,“ popisuje svou dřívější profesi. Práce terénní pracovnice jí poskytla potřebný vhled do tématu problematického vzájemného soužití v jihočeské obci Větřní, o které nedávno natočila svůj vůbec první rozhlasový dokument. Dnes se živí drobnými filmovými zakázkami, ve volném čase se pak věnuje vlastním minimalistickým uměleckým projektům. Společně s přáteli se také pokouší o oživení zavřeného českokrumlovského letního kina. Nepřestává však doufat v to, že se k filmové tvorbě vrátí. „Vím, že film je profese, které se mám věnovat a stále se o to snažím. V současné době dopisuji scénář k celovečernímu filmu o romské komunitě kočovníků,“ říká.
Viola Tokárová pochází z Českého Krumlova, kde také vychodila základní školu. Na střední pak začala chodit v Českých Budějovicích a následně se začala věnovat filmu. Ten později studovala v ateliéru Karla Zemana v oboru režie a produkce a filmovou režii pak studovala také na pražské FAMU. Po studiích se podle svých slov snažila Viola u filmu uchytit, ale bez úspěchu. Začala se tedy živit jako servírka a vrátila se také zpět do Českého Krumlova. Nyní po několika letech došla k rozhodnutí, že se to pokusí změnit. „Rozhodla jsem se, že nebudu ztrácet čas v práci, která je špatně finančně ohodnocená a kde s vámi nejednají rovnocenně,“ říká Viola na konto práce servírky. „Od té doby se snažím vyhledávat práce, které se filmem nebo uměleckou činností zabývají,“ dodává.
Z filmařky sociální pracovnicí
Viola se k filmu dostala už na střední škole, kde ji právě toto odvětví učarovalo. „Od dětství miluji filmy a vždy jsem je chtěla vytvářet,“ popisuje. „Píši scénáře a natáčím výstupy z koncertů, tvořím krátké klipy. Mám za sebou několik desítek krátkých filmových projektů, z toho jeden dokument o menšinách v České republice. Natáčela jsem také o romské menšině v dokumentárním cyklu Cizinec je našinec,“ vypočítává.
Jedním z největších projektů, kterým se Viola Tokárová v minulosti věnovala, bylo natočení hodinového filmu Bordel z kapsy, který je hudebním snímkem téměř beze slov. Jeho tvorba jí zabrala tři roky. Následně s kolegou Mikolášem Minaříkem objížděli kina, kde film prezentovali, objeli také několik filmových festivalů nebo literárních večerů.
Po návratu do rodného Krumlova po studiích a kariéře servírky Viola nastoupila na tamní úřad, kde zastávala pozici terénní sociální pracovnice. „Chodila jsem většinou po romských rodinách v Krumlově a snažila se s nimi řešit jejich byrokratické a finanční problémy,“ popisuje svou práci. Přestože tuto profesi opustila, protože pro ni byla podle jejích slov psychicky velmi náročná, byla pro ni tato zkušenost klíčová při přípravě jejího posledního dokumentárního počinu. K tvorbě rozhlasového dokumentu Černobílé Větřní, které zachycuje problematickou situaci v soužití romské a majoritní společnosti v jihočeském městečku Větřní. „Práce v sociálním sektoru mi přinesla vhled do života chudých lidí,“ přiznává.
Černobílé Větřní
Violu samotnou jiný než filmový žánr lákal. Když proto přišla nabídka od dokumentaristy a dramaturga Českého rozhlasu Ivana Studeného, aby spolu o situaci ve Větřní natočili dokument, neváhala. „Zaměřili jsme se na ubytovny a společenský problém, který ve Větřní vyvstává. Tím je rozdělení obce na dolní a horní část, což v reálu znamená na chudé a ‚normální‘ obyvatele,“ vysvětluje Viola. Tu zaujala lokalita také svou historií. „Pan Špíro, který byl takovým jihočeským Baťou, dával lidem práci a po Krumlově dodnes stojí krásné stavby, které jeho rodina nechala vystavět,“ popisuje. „Ve Větřní v současné době stojí velké papírny, které přestaly před pár lety fungovat. Spousty lidí přišlo o práci. Po nějaké době se papírny znovu otevřely,“ pokračuje a dodává, že tak došlo k rozvoji horní části města, zatímco ta dolní chátrá.
Ve spodní části města se podle jejích slov nacházejí dvě ubytovny, kdy v jedné jsou byty částečně opravené, údajně tam však nefunguje elektřina a topí se dřevem v kamnech. Podle Violy v této lokalitě žijí jen Romové. Další ubytovna vznikla z dříve luxusního hotelu. „Hotel postupem času sloužil jako kulturní společenský dům, kde se konaly různé dětské besídky, akademie, romské zábavy apod.,“ zmiňuje genezi Viola. Ten soukromník po jeho zakoupení začal opravovat a měnit v ubytovnu.
Ubytovny se však nacházejí také v horní části Větřní. Jedné se říká Papírák. „Podle toho, co nám obyvatelé ubytoven řekli, je v něm zima, věčně něco nefunguje a lezou tam myši. Jedná se o jednopatrovou dlouhou chodbu s vysokým nájmem, která patři soukromému vlastníkovi,“ říká Viola a přidává, že největším problémem v obci se však jeví ubytovna na Šumavské ulici, kde stojí dva panelové domy. „Neopravené, ale v bytech lidé mají uklizeno a mají je pěkně zařízené,“ doplňuje.
Ve svém společném rozhlasovém dokumentu s Ivanem Studeným se právě snažili situaci ve městě, a rozdíly v obou částech, postihnout a skrz rozhovory s mnohými lidmi z různých skupin tamní společnosti popsat důvody problémů v jejich soužití.
Touha po filmu
Violu Tokárovou z filmové tvorby nejvíce oslovuje surrealismus, dadaismus a česká filmová vlna 60. let. „Ráda dělám věci klasické bez zásahů digitálního. I když mě tato sféra fascinuje, nepoužívám ji. Přijde mi, že klasický trik, který se používal například v pohádkách, měl daleko větší sílu než digitální,“ říká.
Přestože jsou Violiny filmové začátky těžké, nevzdává se a pracuje na vlastních minimalistických uměleckých projektech. „Vím, že film je profese, které se mám věnovat a stále se o to snažím. V současné době dopisuji scénář k celovečernímu filmu o romské komunitě kočovníků,“ uzavírá.
Foto: Viola Tokárová