František Škarda se narodil do rodiny kulaků v roce 1928. Kulacký původ jej po nástupu komunismu provázel celý život. Po válce odmaturoval a chystal se na studium na Vysoké škole zemědělské. V roce 1948 však převzali moc komunisté a František se poprvé kvůli svému původu stal nevyhovujícím. „Přišla mi zamítavá odpověď se slovy, že nevyhovuji podmínkám socialistického zemědělství, a takzvaně jsem utřel hubu,“ vysvětluje dnes. Jeho manželka, Ludmila Škardová, měla narozdíl od něj dělnický původ. Přesto se však nevyhnula problémům, a to především kvůli své víře v Boha. „Zjistili, že já jediná z celé školy nejsem ve Svazu mládeže. A já nevěděla, že se mě na to budou ptát a to byl komunismus jenom chvíli, a tak jsem jim řekla popravdě, že mám jiný světový názor. A pak mě vylučovali a řekli mi, ‘soudružko, je potřeba, abys šla do výroby mezi dělníky, tam získáš jiné názory’,” vzpomíná. Přes mnohé těžkosti, které jim komunistický režim přinesl, nikdy nevstoupili do strany. Po celou dobu totality také byli věřícími a chodili do kostela. Dnes na vše vzpomínají s úlevou. „To si dnes vůbec neumíte představit, jaké to tehdy bylo,” shodují se.
Můj děda, František Škarda, se narodil do rodiny zemědělců, podle komunistů kulaků, v roce 1928. Kulacký původ jej po nástupu komunismu provázel celý život. Jeho otec, Šimon Škarda, koupil při pozemkové reformě ve dvacátých letech zemědělskou samotu Hájka u Lubence v západních Čechách a začal hospodařit. Přestože se rodina za války musela vystěhovat ze Sudet do protektorátu, u zemědělství zůstala i po válce. Samota Hájka však byla zničená, takže se rodina vrátit nemohla. Byla jí proto úředně přidělena usedlost přímo v Lubenci na příkaz pozemkového úřadu v Plzni. Po válce František odmaturoval na Vyšší škole rolnické v Plzni a měl snahu pokračovat dále ve studiu na Vysoké škole zemědělské. Z vysoké školy mu však přišla zamítavá odpověď. "To si tenkrát nikdo nepředstavoval, co ty zářné zítřky komunismu znamenají," komentuje situaci dnes. V té době STS zastával místo provozního technika ve Strojní a traktorové stanici. V roce 1948 však převzali moc komunisté a František se poprvé kvůli svému původu stal nevyhovujícím. „Přišla mi zamítavá odpověď se slovy, že nevyhovuji podmínkám socialistického zemědělství, a takzvaně jsem utřel hubu,“ vysvětluje dnes.
Nedávej se ke komunistům, zničí tě
V zaměstnání mu tehdy soudruh Rákosník učinil nabídku. Mohl vystudovat vysokou školu a za dva roky převzít místo po řediteli v Sokolově. Musel však vstoupit do strany. „Přišel jsem domů a řekl to otci. Ten mi to ale vysvětlil. Říkal: ‚Nedávej se ke komunistům, protože jak se jim dostaneš do drápů, donutí tě dělat svinstvo, nebo tě zničí.‘ Já jsem ho poslechl a nabídku jsem slušně odmítl,“ shrnuje František. Po odmítnutí nabídky pak tedy jakožto nespolehlivý potomek kulaka musel v září 1950 narukovat k Pomocným technickým praporům a v kladenských dolech strávil více než tři roky. Mnohdy za nelidských podmínek.
„Nám potíž makání nedělalo, byli jsme mladí kluci, ale na rozdíl od havířů, kteří si mohli po práci odpočinout, jsme se my po ranní směně najedli a šli jsme třeba dělat přidavače na stavby nebo jsme kopali, když se pokládali kabely. Jedině v sobotu jsme dělali úklid a jeden den jsme měli politické školení. Prakticky jsme byli pořád zaměstnaní,” popisuje poměry u PTP. „To jsem slyšel na vlastní uši, když přijel štábní kapitán Poledník na revizi a povídá: ‘Jak je to možný, že ti vojáci nejsou zaměstnaní? Vy si musíte, soudruhu desátníku, uvědomit to, že vojín nesmí mít volno, aby sám přemýšlel, vy je musíte zaměstnat.’ A Poledník, to byl člověk, který prohlásil, že v případě války nás postaví ke zdi a zastřelí,” doplňuje.
V rámci práce v dolech se zúčastnil také povinných politických školení. „Tam jsme poslouchali nahrávky procesu s Horákovou a se Slánským a ten mluvil jako kniha i ona přiznávala vše, co jí nadiktovali. Oni se to museli učit nazpaměť,” vypráví.
Komunistická strana se usnesla, že končíte, vystěhují vás
Mezitím, co byl František na vojně, komunisté potrestali za kulacký původ také jeho rodiče. V březnu 1951 měli komunisté schůzi a poté o půlnoci přišel jeden soudruh a klepal na okno statku. Šimonu Škardovi tehdy řekl: „Pane Škarda, komunistická strana se usnesla, že končíte, vystěhují vás, připravte se na to. Nic nevíte.” Šimon, který už jedno vystěhování měl za sebou, šel tedy hned ráno shánět bydlení a našel malý baráček nad nádražím. Když ho poté během týdne komunisté zavolali, tak jim pouze řekl, že vše mají na statku připravené. „To jim vyrazil zbraň z ruky, protože oni se připravovali, že se bude bránit a že bude monster proces, jako se to dělalo,” popisuje František. „A sedláci, ti okamžitě pomohli. Hned přijeli dva povozy a odvezli je nad to nádraží,” doplňuje. Veškerý další majetek Škardových byl odvezen do státních statků.
Dva týdny po vystěhování zavolali Šimona Škardu na pracovní úřad do Podbořan, kde dostal rozkaz, aby nastoupil do mosteckého uhelného revíru na šachtu. Šimon to však odmítl a ukázal invalidní knížku z první světové války. Již od roku 1917 měl totiž střepinu v plicích. Bylo mu tedy řečeno, ať si najde místo někde jinde, ale že nesmí pracovat v zemědělství. „A přitom měl zemědělskou školu, zkušenosti v zemědělství a statky ho chtěly. Ale byl to kulackej živel. Likvidování zemědělců byla ideologie strany. Zničit venkov. Protože církev a venkov byli největší odpůrci komunistické ideologie,” je přesvědčený František.
O dva roky později Šimon Škarda zemřel na rakovinu. Františka za ním ale z vojny nepustili. Podnikl za ním pouze jednu tajnou cestu na vycházce. Odvezl ho kamarád na motorce. „Dům rodičů jsem nad nádražím hledal ani jsem nevěděl, kde bydlí,” vzpomíná František. „Byl to asi můj nejhorší okamžik. Otec zemřel a maminka s bratrem, který byl ještě na škole, zůstali bez prostředků, protože maminka, která celý život sedlačila, neměla nárok ani na důchod. Živitelem rodiny jsem se stal já, ale živit jsem ji nemohl, protože jsem byl na vojně,” doplňuje.
Do výroby mezi dělníky pro jiné názory
Babička, Ludmila Škardová, se narodila v roce 1930 do rodiny Tomášových ve Skrovnici. Narozdíl od dědy měla dělnický původ. Přesto se však nevyhnula problémům, a to především kvůli své víře v Boha. „Tatínek byl na dráze celý život a měl už lepší úřednické místo, ale po převratu, protože byl v lidové straně a byl nábožensky založený, ho hned srazili o pozici níž a pak už byl v dělnické profesi. A to zas pomáhalo mně,” usmívá se Ludmila.
Ani tak však neměla na růžích ustláno. Ve čtvrtém ročníku Vysoké školy zemědělské začaly prověrky. „Zjistili, že já jediná z celé školy nejsem ve Svazu mládeže. A já nevěděla, že se mě na to budou ptát a to byl komunismus jenom chvíli. A tak jsem jim řekla popravdě, že mám jiný světový názor. Protože to oni pořád, že jejich světový názor je marxismus leninismus,” vysvětluje Ludmila. „A pak mě vylučovali a řekli mi, ‘soudružko, je potřeba, abys šla do výroby mezi dělníky, tam získáš jiné názory.’ Bylo jich tam šestnáct v té komisi. A když jsem odcházela, tak jsem jim řekla, ať mi to vyloučení pošlou písemně. Před nima jsem byla silná, ale pak jsem šla na záchod a tam jsem brečela,” přiznává.
Písemnou zprávu o vyloučení ale od školy nedostala. Chodila tedy nadále na přednášky i zkoušky a nakonec školu úspěšně dokončila. „Oni s ní to neměli tak jednoduchý. To kluci, ti museli narukovat a měli studium přerušené a těch bylo poměrně dost, v dolech s námi byli třeba i medici z Olomouce,” doplňuje Ludmilu František. „Já si to pamatuji, seděla jsem tehdy s jedním spolužákem ve škole na schodech a on byl bledý a byl z toho špatný, musel do dolů. A to já studovala zemědělskou, protože jsem si chtěla vzít sedláka a než jsem dostudovala, tak bylo po sedlácích, byla družstva, nebo státní statky. Ale nakonec jsem si ho stejně vzala,” doplňuje Ludmila a usmívá se na Františka.
Neměla byste přestat s tím kostelem?
Ani po ukončení vojny a vysoké školy to ale prarodiče neměli jednoduché. Oba byli několikrát z kádrových důvodů propuštěni ze zaměstnání. V roce 1956 například Strojně traktorová stanice v Jesenici rozvázala s Františkem pracovní poměr v rámci kádrové očisty. Přihlédli tehdy k jeho třídnímu původu. Druhý vyhazov následoval z místa dispečera dopravy u lesního závodu v Petrohradě, na příkaz OV KSČ v Podbořanech. Musel uvolnit místo pro komunistického funkcionáře, bývalého náměstka OV. Z toho důvodu se s Ludmilou přestěhovali do Chocně a doufali, že od punce kulaka bude pokoj. Poté František pracoval jako frézař Karosa Vysoké Mýto po dobu deseti let. V roce 1963 se pokusil v rámci zaměstnání v Karose dovzdělat. Z podnikové školy byl však vyloučen z důvodu, že jeho otec dříve vlastnil větší hospodářství.
Problémy měli také pro své náboženské vyznání. „Já si pamatuji, když jsme tady v Chocni chodili do kostela o svátcích i v neděli, tak na rohu stávala ženská a ta dělala na OV KSČ a koukala, kdo chodí do kostela. Nevyslýchali nás, ale věděli to a vedli v evidenci,” popisuje František. To se ukázalo například v době, kdy chtěli, aby dcera studovala na gymnáziu. „Nepovolili jí to, nevzali ji. A vím, že jsem ještě s ředitelem mluvila a on i řekl ‘a paní Škardová, neměla byste přestat s tím kostelem?’ A to měli pořád podobné kecy,” doplňuje Ludmila.
Dej si pozor, ty jsi taky pod dohledem!
Podle Františka a Ludmily se v době komunismu šířily různé lži a pomluvy. A člověk se proti nim těžko ohrazoval. „Prakticky měl možnost se ozvat, ale bylo to horší než lepší,” říká František. Pozor si také museli dávat na udavače a lidi ze strany. „Například v činžovních domech se snažili získat domovnice a ty jim pak dávaly zprávy o lidech. Na tyhle věci oni byli vždycky šikovní,” uvádí Ludmila.
S tím má zkušenost také František. Od roku 1968 pracoval v JZD v Zámrsku. Tam měl na starosti autodopravu a těžkou mechaniku. „Nade mnou byl soudruh, ten měl na starost politiku, ten nevěděl o provozu nic. A jednou se stalo, že odjel a nechal na stole ležet sešit. Tak koukám - zápisová kniha schůzí KSČM. Jak auto odjelo, tak jsem se do něj podíval. Poslední schůze byla v Dobříkově, byl tam seznam lidí a mezi nimi i jeden kluk z naší dílny. Koukal jsem, co tam probírali. A čtvrtý bod byl, že starosta Jeništa, předseda národního výboru v Dobříkově, upozornil členy schůze, aby si dali pozor na inženýra Smejkala, že je to nespolehlivý živel,” vypráví František. „Hned při nejbližší příležitosti jsem jel do dílny a ptám se toho kluka, Ládi, na ta obvinění ze strany soudruha Jeništy. A on mi řekl ‘to víš, ten má vždy nějaké kecy. Ale dej si pozor, ty jsi taky pod dohledem!’ A takhle mě varoval,” doplňuje.
Lži a dezinformace o západních zemích
Mnoho dezinformací a lží se šířilo také o západních zemích. František měl příležitost si vše ověřit v roce 1979, kdy se mu podařilo pomocí příbuzného odjet ke známým do Ingolstadtu. „Přijel jsem do Ingolstadtu a vyprávěl jsem příbuzným, co se u nás povídá. Odpověděli mi, ať se jdu s nimi podívat do fabriky,” vypráví dnes. V továrně poté dostali sluchátka a celou ji i s průvodcem prošli. Františka především překvapilo, že nedošlo k žádnému prověřování. „Tady se například šířilo, že přímo v Audi v Ingolstadtu jsou oddělené jídelny pro úředníky a dělníky. A oni mi na to řekli: ’Podívej, vždyť to je normální. Ti dělníci přijdou zašpinění od oleje a ti úředníci, ti musí být oblečení, tak si nemůže sednout někde, kde by si zamazal kalhoty, košili nebo oblek.’ A u nás se přitom říkalo, jak se tam opovrhuje dělnickou třídou,” popisuje František s úsměvem konkrétní pomluvu.
Po příjezdu do Čech musel František podat hlášení, co v cizině viděl a zda se nesešel s nějakým agentem. „A přitom já se ptal, jestli tam mezi sebou mají nějaké agenty z Česka a oni mi hned ukazovali, kdo podává zprávy naší StB. Policie o tom prý věděla, ale nezasahovala. Ve fabrice šlo třeba o technologické postupy, které jsme neznali, to byla průmyslová špionáž,” vypráví František. „A když jsem tam jel podruhé, to bylo v osmdesátých letech, tak se mě při pasové kontrole přesně ptali na mé známé, koho navštívím. Věděli o nich a vše měli zapsané,” dodává.
Nekonečné fronty
„Stejně si myslím, že lidem nakonec nejvíc vadilo, že nic nebylo k dostání. Prakticky celý komunismus se stály na něco fronty,” ukončuje vyprávění Ludmila. „Jednou jsem jela ráno před prací do Litomyšli k řezníkovi. A přišla jsem potom do kanceláře s taškami plnými masa a tam byl ředitel. Tak jsem se to před ním snažila obracet do srandy a říkala jsem ‘frontová bojovnice přichází’,” směje se.
Přes mnohé těžkosti, které Ludmile s Františkem komunistický režim přinesl, nikdy nevstoupili do strany. Po celou dobu totality také byli věřícími a chodili do kostela. Vychovali také dvě své a tři adoptované romské děti. Dnes na vše vzpomínají s úlevou. „To si dnes vůbec neumíte představit, jaké to tehdy bylo,” uzavírají.
Foto: Archiv Františka Škardy