Téměř deset let vyšetřoval válečné zločiny v Jugoslávii pro mezinárodní tribunál. Rozkrýval zejména pozadí masakru ve Vukovaru, řídil exhumace stovek mrtvých. Své zážitky popsal v knize Vyšetřovatel, která nyní vychází za velké mezinárodní pozornosti také v angličtině. K čemu v bývalé Jugoslávii přesně došlo? Proč se mezi sebou vraždili sousedé? A jak práce v masových hrobech ovlivňuje psychiku člověka a jeho vztahy s okolím?
Jak jste se dostal do Haagu?
Pracoval jsem na kriminálce v Praze a odtud jsem odešel k Interpolu. Po krátké době jsem však zjistil, že se nejedná přesně o to, co bych si představoval, a tak jsem začal hledat práci, která by mě více naplňovala a zároveň měla mezinárodní dosah. V té době již probíhala válka v Jugoslávii, takže když se mi naskytla příležitost do Jugoslávie vyrazit, využil jsem ji a podepsal roční smlouvu s mírovými jednotkami UNPROFOR. Strávil jsem necelý rok ve válkou sužovaném Sarajevu, které bylo obklíčené, a v jeho ulicích se stále ještě střílelo. Přijel jsem tam z Prahy, z města, kde se v té době nic zásadního nedělo. Mohli vás okrást v tramvaji, vykrást vám byt, ukradnout auto, ale nic horšího se vám tam většinou nemohlo stát. A najednou přijedete do prostředí, kde pořád slyšíte střelbu - když jdete spát, i když se probudíte. Neustále. Připadáte si jako ve špatném filmu, jenže film, když už vás nebaví, můžete vypnout, realitu ne. V době, kdy mi pomalu končil roční kontrakt v UNPROFOR, jsem zjistil, že v Haagu založili mezinárodní tribunál pro vyšetřování válečných zločinů. Oslovilo mě to, protože jsem se chtěl zabývat řešením konfliktu, který jsem v Jugoslávii zažíval na vlastní kůži. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a prošel jsem. Stal se ze mě vyšetřovatel tribunálu. Od dubna 1995 až do října 2004 jsem vyšetřoval válečné zločiny, což mi změnilo život jak osobní, tak profesní.
Proč musel ten tribunál vůbec vzniknout?
Jugoslávie byla považována za zemi, která buduje takový ten „lepší komunismus”. Prezident Tito se rozešel se Stalinem a přijal Marshallův plán poválečné pomoci od Spojených států. Systém fungování byl na první pohled svobodnější a k Západu otevřenější, za což dostával levné půjčky. Vše nějak fungovalo do Titovy smrti. Tita se všichni, včetně politické elity, buď báli, milovali, nebo ho nenáviděli, ale ve své podstatě všichni chtěli mít moc jako on. V jednom státě ale nemůžete mít šest Titů najednou, proto začaly politické třenice. Pádem socialistického bloku už Západ neměl důvod Jugoslávii finančně podporovat, a tak udeřila ekonomická krize, která společně s krizí politickou vytvořila doslova třaskavou směs, z níž se vygenerovaly dva nejsilnější subjekty - Srbsko a Chorvatsko. Politické elity Srbska a Chorvatska chtěly rozšířit jejich území o část Bosny a Hercegoviny a tím vytvořit Velké Srbsko a Velké Chorvatsko.
Do tohoto chaosu přišlo politické rozhodnutí, že svazové republiky, které tvořily Jugoslávii, mají právo vypsat referendum o nezávislosti. S výjimkou Srbska ve všech republikách zvítězila politická uskupení, která preferovala nezávislost. První se od Jugoslávie oddělilo Slovinsko, kde byly zájmy Srbska minimální už proto, že Srbové žijící na jeho území nebyli nijak výrazně početně zastoupeni. Proběhla tam takzvaná desetidenní válka, kdy se po jednáních s Evropským společenstvím a slovinskou vládou jugoslávská armáda stáhla.
V Chorvatsku byla situace úplně jiná. Byly tam oblasti, kde srbská menšina byla historicky velmi silně zakořeněná. Když Chorvaté rozhodli o své nezávislosti, přijali Ústavu a v ní Srbům vymezili pozici národnostní menšiny. Nastalou situaci využil Slobodan Milošević, který už koncem druhé poloviny 90. let ovládl srbská média. Začal hovořit o nové vládě a novém systému, který se začal v Chorvatsku formovat, jako o nástupci Ustašovského režimu z druhé světové války. To byl fašistický režim, který v době druhé světové války povraždil v koncentračním táboře Jasenovac statisíce Srbů a „Nechorvatů” - Romů, Slováků, Čechů a dalších. Propagandistická mašinerie Miloševiće používala analogii pokračování Chorvatska z fašistického období a tím vytvářela v Srbech žijících v Chorvatsku strach. Ti se vzbouřili, vytvořili si na území Chorvatska vlastní vládu v takzvaných autonomních oblastech Východní Slavonie, Západní Slavonie, Baranie, Západního Srijemu a v oblasti Krajiny. Od poloviny 1991 byla tato území plně nebo částečně pod kontrolou Srbů. Prezident Milošević vzbouřenecká území ekonomicky i vojensky podporoval. Tato neudržitelná situace se vyostřila a od srpna 1991 přerostla ve vojenský konflikt ve Východní Slavonii v okolí města Vukovar. Šlo o první válečný konflikt v Evropě od konce druhé světové války.
O co v něm šlo?
Chorvaté bránili město Vukovar. Obránců bylo kolem 1800. Byli špatně vyzbrojení, ale odhodlaní město ubránit za každou cenu. Proti nim stálo přibližně 36000 vojáků jugoslávské armády a srbských dobrovolníků. Jugoslávská armáda byla původně federální, ale tím, jak se republiky jedna po druhé od federace oddělovaly, docházelo k její vnitřně proměně, zejména v důstojnickém kádru. Federální armáda začala být postupně více prosrbská, protože do jejího vedení se dostali většinou Srbové a Černohorci. Na počátku konfliktu ve Vukovaru se armáda snažila oddělit bojující Srby a Chorvaty, ale později se přiklonila k Srbům a přestala tak plnit funkce federálních ozbrojených sil. Okolí Vukovaru postupně obsadili Srbové a jugoslávská armáda, která bojovala po jejich boku. Chorvatští obránci zaujali pozici v centru města. Kdyby byl válečný konflikt veden dům od domu, daly se předpokládat velké ztráty na životech obyvatel. Proto se armáda rozhodla k ostřelování Vukovaru dělostřelectvem a pro letecké nálety. Během tří měsíců město úplně zničila. Když se pak 18. listopadu chorvatští obránci vzdali, byl už Vukovar v ruinách.
K válečným zločinům docházelo i v průběhu konfliktu, ale ten, o kterém se hovoří nejvíce, se odehrál až poté, co se Chorvaté vzdali. V Záhřebu se domluvila chorvatská vláda, jugoslávská armáda, Červený kříž a Evropské společenství na evakuaci města. Civilisté byli vyzváni, aby se dostavili do nemocnice, kde bylo shromaždiště. Odtud měla 19. listopadu proběhnout evakuace, ale armáda ji o den pozdržela. Když do Vukovaru 20. listopadu konvoj tvořený Červeným křížem a pozorovateli Evropského společenství dorazil, Major Veseljin Sljivančanin pod záminkou, že v okolí nemocnice není stále bezpečno, konvoji nedovolil překročit most přes řeku Vuku. Mezitím ale vojáci JNA stihli z nemocnice nahnat do přistavených autobusů asi 300 lidí a odvézt je do kasáren JNA ve Vukovaru. Teprve poté Major Sljivančanin povolil Červenému kříži vstup do nemocnice. Ti, kteří v nemocnici zůstali, se dostali na seznam Červeného kříže a situaci přežili. Během dne příslušníci JNA několik zadržených z autobusů vrátili zpět do nemocnice, ostatní pak převezli na prasečí farmu do obce Ovčara. Po příjezdu na Ovčaru byli zadržení prohledáni a surově zbiti. Několik z nich následkům surového zacházení podlehlo.
Proč se to stalo?
Pro události na Ovčaře byla důležitá skutečnost z rána téhož dne, kdy srbská média rozšířila zprávu, že obránci Vukovaru, ještě předtím než se 18. listopadu 1991 vzdali, podřezali 40 srbských dětí. Tu zprávu bez ověření převzala i agentura Reuters. Informace o zavražděných dětech se rozšířila mezi srbské obyvatelstvo. V předvečer 20. listopadu domobrana na Ovčaře po armádě požadovala, aby jim zadržené předali. Plukovník Mrkšić se rozhodl, že jim zadržené skutečně předá, čímž porušil Ženevské konvence. Měl povinnost ty lidi chránit. Už nebyli ozbrojení a byli to nejen obránci Vukovaru, ale především chorvatští civilisté, mezi nimi i dvě ženy. Armáda se na rozkaz plukovníka Mrkšiće z Ovčary stáhla. Příslušníci srbské paravojenské jednotky zadržené osoby po dvaceti naložili na přívěs traktoru a odvezli je na místo, kde se před válkou pohřbívala uhynulá prasata. Tam buldozerem vyhloubili jámu, zadržené postříleli a do provizorního masového hrobu je naházeli. Takto skončilo nejméně 265 lidí. My jsme našli a exhumovali jeden hrob, ve kterém se nacházelo 198 mužů a dvě ženy. Nejméně 65 lidí je dodnes ještě někde pohřbených, ale bohužel nevíme kde. Doslova se po nich slehla zem. Další masový hrob se nám nepodařilo nalézt.
Jak se vám ty masové hroby podařilo najít?
Vědělo se, že zadržení byli odvezeni, ale nikdo nevěděl kým a kam. V Chorvatsku si mysleli, že armáda zadržené převezla do srbských lágrů nebo dolů, kde měli být zadržováni. Zpočátku nikdo nevěřil tomu, že je na prasečí farmě pobili. Mezinárodní společenství bylo obviňováno z toho, že se dostatečně nesnaží ty lidi nalézt a osvobodit je. V tomto stadiu jsme se k případu dostali my. Existovalo svědectví Zdenko Novaka, které naznačovalo, že by pohřešovaní lidé mohli být už po smrti. On sám už byl naložen na přívěs traktoru a vezen na popravu, jenže se rozhodl vzít osud do vlastních rukou, seskočil, utekl a nakonec se zachránil. Právě na základě jeho výpovědi byl v roce 1992 masový hrob nalezen. Exhumace jako taková ale proběhla až v roce 1996, protože do té doby ji Srbové nepovolili. Exhumace jsem se zúčastnil jako hlavní vyšetřovatel.
Jací lidé tam byli povražděni?
Z těch 265 lidí, kteří se na farmě v Ovčaře ztratili, byly dvě ženy, ostatní byli muži. Většina z nich byli civilisté. Obránci Vukovaru, kteří se mezi zavražděnými nacházeli, už nebyli ozbrojení, a tak byli pod ochranou Ženevských konvencí.
V čem vaše práce spočívala?
Úplně nejdříve jsme museli zjistit, co se ve Vukovaru stalo. Za tím účelem jsme si vyžádali informace od různých neziskových organizací. Když jsme v roce 1995 začali u tribunálu pracovat, byly nám doručeny stohy dokumentace, ale nikdo nevěděl, co se v materiálech nachází. Bylo nutné nejprve všechny materiály přečíst a analyzovat. Hledali jsme potenciální důkazy, které bychom mohli použít pro obvinění za masakr na farmě v Ovčaře. Mezi těmito dokumenty jsme se dostali k informacím o dalších zločinech, například zabití více než 21 Chorvatů na minovém poli v Lovasu. Srbové tam vyhnali padesát chorvatských civilistů, aby čistili minové pole vlastníma nohama. V případě Ovčary jsme ale museli vyslýchat rodinné příslušníky, známé a další svědky, kteří se 20. listopadu nacházeli ve vukovarské nemocnici, abychom vytěžili co nejvíce informací o tom, kdo všechno se v autobusech nacházel, co měli lidé na sobě, kdo tam ty zadržené odvezl a povraždil. Procházeli jsme rovněž mediální výstupy a fotografie z Vukovaru. Koncem roku 1995 jsme vydali první obžalobu. Obvinili jsme tři důstojníky - plukovníka Mrkšiće, který nařídil stažení armády z Ovčary, majora Veseljina Sljivančanina z kontrašpionážní služby JNA, který zabránil evakuačnímu konvoji v přístupu do nemocnice, a kapitána Radiće velícího jednotce vojenské policie, která z nemocnice převezla zadržené na Ovčaru. Důležité pak bylo zajistit přístup k masovému hrobu a těla exhumovat, protože nejde někoho soudit za zabití bez existence těl poškozených. Povolení k exhumaci jsme získali až v roce 1996. Od poloviny srpna, po celých sedm týdnů, jsme na exhumaci pracovali. Exhumovali jsme 200 těl, která jsme pod vojenskou ochranou převezli na pitevnu do Záhřebu, kde bylo provedeno jejich ohledání za účelem stanovení příčiny smrti a identifikace.
Jaké jste tím sledovali cíle?
První cíl byl humanitární - dát těla pozůstalým. Další spočíval v zajištění důkazů proti těm, kteří měli násilí na civilním obyvatelstvu na svědomí. Bylo třeba zjistit příčinu smrti obětí a identifikovat je tak, abychom je dokázali spojit s vukovarskou nemocnicí. Ve finále se totiž mohlo ukázat, že masový hrob je plný těl odjinud. V rámci třetí fáze vyšetřování se k nám dostala informace, že se na masakru podílel také starosta Vukovaru, Slavko Dokmanović. Nebyly sice důkazy, že by přímo zabíjel, ale podílel se na bití zadržených. Obvinili jsme ho v tajné obžalobě. Tajné proto, že v té době bylo vydáno už přes 70 obžalob, ale ti lidé stále běhali po svobodě. V jejich domovských zemích nebyl zájem je zatknout. Mezinárodní společenství zase poukazovalo na to, že na zatýkání nemá mandát. Obávalo se totiž, aby nerozdmýchalo nenávist vůči NATO a nastartovaný mírový proces nakonec neztroskotal. Tehdy prokurátor Goldston přišel s nápadem tajných obžalob. Když nevíte, že jste obviněný, je pro vyšetřovatele snadnější se k vám pod nějakou záminkou dostat, než když víte, že jste na seznamu zločinců. Dokmanović byl jeden z prvních. O jeho obvinění nevěděl nikdo, kromě malého okruhu vyšetřovatelů a právníků, kteří na případu pracovali. Zcela náhodou jsem získal informace, kde se Dokmanović nachází. Skrýval se na území východní Slavonie, kterou tehdy spravovala OSN. Tam jsme ho zatknout nemohli. V rámci tajné operace nazvané Květinka jsme Dokmanoviće vylákali z území Srbska pod záminkou, že si tam vyjedná prodej svého rodinného domku. Operace pak byla spouštěčem hromadného zatýkání dalších zločinců v bývalé Jugoslávii.
Museli jste být pod velkým tlakem. Zaprvé odkrýváte masový hrob, což není ani pro zkušeného člověka nic příjemného. Zadruhé jste tam mezi mlýnskými kameny různých zájmů. A zatřetí je tam tlak rodin, které chtějí vědět, zda se v tom hrobu nacházejí jejich blízcí. Jak jste to prožívali?
Stres si v tu chvíli neuvědomujete, a přesto pracuje. Nebezpečné na dlouhodobém stresu je, že vám po chvíli přijde normální. Práce u masového hrobu byla zpočátku hrozná. Všudypřítomný zápach, děsivý pohled, ale pak si na to začínáte zvykat. Zvyknete si také na neustálé střílení, jak jsem si v roce 1994 ověřil v bosenském Sarajevu. Je to nebezpečné, protože ztratíte ostražitost.
Při vlastním vyšetřování jsme si politický ani jiný tlak nepřipouštěli. Byli jsme profesionálové, kteří přesně věděli, čeho chtějí dosáhnout. Chtěli jsme pochytat pachatele, kteří se dopustili zvěrstev, o nichž jsme se při výsleších dozvěděli.
Při samotné práci vyšetřovatele se riziku vystavujete často. Například, když jsme chtěli odvézt těla z Ovčary do pitevny v Záhřebu - protože nikde blíž dostatečně velká pitevna nebyla - věděli jsme, že Srbové nemají jediný důvod, aby nás nechali těla odvézt. Byly to přece jen důkazy zločinů, které spáchali oni. Takže samotný transport ostatků z masového hrobu byla vojenská operace za účasti obrněných transportérů a helikoptér. Vyjeli jsme v pět ráno. Měli jsme připravené dvě trasy a na poslední chvíli se rozhodlo, kterou pojedeme. Když pak konvoj přejel na území kontrolované chorvatskou vládou, bylo zase nebezpečí, že „neziskovky” jako Matky Vukovaru ten konvoj na dálnici zastaví, otevřou kontejnery a důkazy poškodí. Obhájci by pak mohli u soudu namítat, že bylo s těly manipulováno.
Foto: Archiv plk. Davida S. Jonese
Jaký to všechno mělo vliv na vaši psychiku?
Pohybovat se celé týdny od pondělí do neděle na hromadě lidských mrtvol na vás dopadne. Já jsem si to poprvé uvědomil až mnohem později v Kosovu, kdy jsme půl roku prováděli exhumace po celém území. Během těch šesti měsíců jsme exhumovali asi 2800 těl. Bylo to doslova od rána do večera. Pak jsem jednou takhle přijel domů do Prahy a reagoval jsem nepřirozeně na běžné věci. Třeba že se rozbila pračka nebo se maminka pohádala s mojí tchyní. Přišlo mi to nepodstatné, banální, zřetele nehodné. Tehdy si mě manželka vzala stranou a řekla mi: „Hele, vyhrabávat mrtvoly není normální. Normální je, když se rozbije pračka. To jsou starosti běžných lidí. Musíš si uvědomit, že to, co děláš ty, normální není. My máme taky starosti. Ne jenom ty.” A to bylo poprvé, kdy mi došlo, jak mi to leze pod kůži. Když jsem každý den od rána do večera řídil exhumace stovek mrtvol, nepřišlo mi to. Sedá to na vás, aniž si to uvědomujete a aniž si to připustíte. Jak to také může dopadnout, ilustruje případ mého kolegy z Nového Zélandu. Byl to správný, zdravý chlap. Když mu skončila práce u tribunálu, vrátil se na Nový Zéland a záhy ho našli zastřeleného ve zbrojnici. Spáchal sebevraždu.
Nepřipadal jste si v těch zážitcích potom opuštěný? Na místě to můžete sdílet s kolegy, ale když se vrátíte domů, těžko tu zkušenost někomu předáte.
Když zážitky a úvahy k tomu někomu vyprávíte v soukromí, je to tak obsáhlé, nezáživné a pro mnohé vzdálené téma, že je brzy přestane bavit. Měli jsme psa, baseta jménem Derrick, s nímž jsem chodil v Haagu po parku. Co ten si vyslechl o válečných zločinech (smích)! Já jsem se ale docela vypsal ve své knížce Vyšetřovatel. Původní verze byla daleko širší, ale pak jsme od spousty textů ustoupili, protože neměly pro běžného čtenáře význam. Pro mě to ale bylo důležité, něco jako terapie. Prostě jsem to napsat musel. Do jisté míry je pro mě ozdravné i pořádání přednášek, mluvení o válce a vyšetřování s mladými lidmi. I když hlavním důvodem, proč to dělám, je, aby události v bývalé Jugoslávii, jejich příčiny a důsledky nepadly v zapomnění. Cokoli se může kdykoli a kdekoli na světě zopakovat. A Jugoslávie je důkazem toho, že nebezpečí nemusí vždy táhnout od vnějšího nepřítele, že vraždit se mohou i sousedé přes plot. Udržet svět v míru není lehký, zato naprosto zásadní úkol každé generace. Nemá smysl opakovat chyby, ale je třeba se z nich poučit a vyvarovat se jich. Jenže nejprve se s těmi chybami musím seznámit.
Jsem nesmírně potěšen, že o moje přednášky stojí tolik mladých lidí, kteří si udělají čas přijít, poslouchat a po skončení ještě zajít s individuálními dotazy. Je to pro mě velká zpětná vazba. Nejčastěji se mi lidé svěřují s tím, že měli jen strohé a formální informace o tom, co se v Jugoslávii vlastně celé ty roky dělo. Nechápali souvislosti a moje zážitky vyšetřovatele je v poznání posunuly. Taková práce potěší a dává smysl.
Foto: Archiv plk. Davida S. Jonese
Kdo byli ti lidé, co se na těch vraždách podíleli? Válečné zločince si často asi představíme jako násilné kreatury.
Zločince bych roztřídil do několika skupin. Musíme si uvědomit, že válka v Jugoslávii nebyla invazní, ale spíše „sousedská”. Ti lidé spolu žili od druhé světové války v podstatě v míru. Navzájem se mezi sebou ženili a vdávali a oslavovali jak Vánoce, tak muslimské svátky. A během dost krátké doby se tihle lidé začali zabíjet. Nějaké třenice se počátkem 90. let sice objevily, ale byly to jen jednotlivosti. Napětí ve společnosti stoupalo a, živeno oboustranně srbskými i chorvatskými médii, od srpna do poloviny listopadu eskalovalo až k vypuknutí války. Město Vukovar bylo zcela zničeno. Lidé měli v rukou zbraně a najednou se navzájem stříleli. Zabíjení se stalo denním chlebem přežití. A v téhle situaci máme směs různých lidí. Jednak to jsou ti, kteří ve Vukovaru bydleli, někdo jim vypálil dům, zavraždil tatínka, znásilnil sestru či ukradl auto. A tak se přidali k druhé straně, aby si vyřídili účty. Tato skupina lidí, doslova sousedů, byla největší. Do krajností je dohnaly okolnosti. Další skupinou byly kriminální živly, pro které je válečný konflikt vždy ideálním prostředím. Jako příklad bych uvedl Željka Ražnatoviće Arkana. On a jeho muži pod zástěrkou ochrany Srbska jezdili po Bosně a Hercegovině a Chorvatsku a pobíjeli civilisty, aby je okradli o majetek. Navenek to byli obránci srbského národa, ve skutečnosti ale zločinci profitující z války. Například v dubnu 1992 ve městech Bijeljina a Zvornik vyrabovali obchody a vše odvezli do Srbska. Do třetí skupiny bych zařadil lidi, kteří akce proti ostatním řídili. Ty je nejtěžší pochopit. Byli to intelektuálové - doktoři, právníci, psychologové, bankéři nebo důstojníci armády. Tato skupina byla podle mě nejnebezpečnější, protože hýbala masami, manipulovala obyčejnými lidmi. Právě kvůli nim byl tribunál ustanovený. Ti pachatelé byli v době, kdy jsme začali vyšetřovat, stále u moci, stále kontrolovali média.
Zmiňujete zejména zločiny Srbů. Proč?
Dobrá otázka. Je moc důležité, aby čtenáři pochopili, že v žádném případě netvrdím a nikdy jsem ani netvrdil, že by Srbové byli v jakémkoli směru kriminálním národem. Ani si to nemyslím. Ve své knize hovořím o srbských pachatelích válečných zločinů proto, že jsem se z pozice vyšetřovatele právě jejich zločiny zabýval. Budu doufat, že časem někdo napíše knihu také z „druhé strany”, o činech, kterých se dopouštěli zase Chorvaté nebo Bosňáci. Tak by to bylo vyvážené.
Dokázali své činy pachatelé válečných zločinů později přiznat?
Ze 161 případů, které tribunál obvinil, se jen asi 20 pachatelů přiznalo. V případě Milana Babiće, bývalého prezidenta Republiky Srbska Krajina, šlo o ukázku toho, jak přiznání k válečným zločinům dost dobře nefunguje. Přemluvil jsem ho k tomu, aby se tribunálu vydal. Srbská enkláva v Chorvatsku byla poražená, statisíce Srbů utekly do Srbska. On byl v té době premiérem, a když se vrátil do Srbska, pohlíželi na něj ve vlastní zemi jako na zrádce. Byl zoufalý a projevil zájem setkat se s někým z tribunálu. Věděl, že byl obviněný. Tak jsem se s ním sešel. U tribunálu se k činům přihlásil a byl odsouzen na sedm let. Později měl působit jako svědek u soudu s Miloševićem a dalšími srbskými vůdci. Když se vrátil k tribunálu, byl úplně vyhořelý. Člověk by řekl, že se mu přiznáním uleví. Problém byl v tom, že pro Chorvaty byl pořád zločincem, protože se podílel na jejich zabíjení, a pro Srby se stal zrádcem. Zůstal úplně sám, neměl žádnou komunitu, ke které by se mohl připojit. Přitom to byl poměrně mladý člověk a ten trest by si tedy relativně snadno odseděl, ale neměl se kam vrátit. Nakonec spáchal sebevraždu.
Dá se v tom všem najít nějaké ponaučení? To, že se zabíjejí sousedé, kteří k sobě do té doby chodili na kafe, není jen věc Jugoslávie. Něco podobného se dělo i v Československu po konci druhé světové války.
Asi na to nedokážu odpovědět. Myslím ale, že lidé jsou pořád stejní, náchylní nechat se vyprovokovat k páchání špatností. Nedokážu posoudit, čím to je. Ale je to fakt. Sousedi se za jistých okolností mezi sebou zabíjejí. Použil bych analogii s Němci u nás. Nevidím problém v tom, že se někdo rozhodl Němce odsunout, ale to provedení je problém. Většinou neozbrojené německé civilní obyvatelstvo bylo povražděno a naházeno do masových hrobů. Nebyli to většinou ani lidé, kteří by někde bojovali. A i kdyby, tak složili zbraně. Nikdo nemá v tu chvíli právo je zabít. Na to se vztahují Ženevské konvence. A opakuje se to i v dalších konfliktech, kterými se dnes profesně zabývám, ale díky svému zaměstnání o nich nemohu mluvit. Často dochází k manipulaci davu, která pak vyústí v násilnosti a zabíjení. Dokud lidé nebudou schopni kriticky myslet a ověřovat si informace, bude snadné je nahnat tam, kam někdo jiný chce. A oni se budou uchylovat k takzvaným jednoduchým řešením, která už pak nelze vzít zpátky.
Myslíte, že ta vaše práce u tribunálu lidem pomohla? Jste s výsledkem spokojený?
To jsou dvě různé věci. O tom, že byl tribunál úspěšný, není pochyb. V porovnání - ten pro Rwandu dodnes honí pachatele. Když vám někdo otočí život naruby tím, že vám vyvraždí rodinu, zapálí barák, na který máte hypotéku, budete spokojený, když o několik let později - tisíce kilometrů daleko od vás - odsoudí někoho, kdo vám to způsobil? A nakonec se trestu třeba ani nedočká, protože ve vězení spáchá sebevraždu? Když už se někdo na vašem životě „podepíše”, je pro vás daleko přijatelnější, pokud spravedlnost přijde co nejdříve a zrealizuje se co nejblíže.
Tribunál dokázal odvést z prostředí postkonfliktní Jugoslávie pachatele válečných zločinů. Například v Srbsku odstranil Miloševiće, v Bosně Karadžiće nebo Mladiće. Dalo to určitou možnost společnosti pohnout se kupředu, zvolit si v demokratických volbách novou politickou elitu. Všechny problémy ale tribunál nevyřešil a ani nemohl. To musí společnost sama. Úlohou tribunálu bylo pochytat a potrestat viníky. To se do jisté míry opravdu podařilo.
Já sám se svou prací, kterou jsem tam vykonal, spokojený jsem. Pokud je člověk schopen někomu svou prací ulehčit, má to velký smysl. My jsme například vozili, na základě „džentlmenské dohody” přes hranice na chorvatské území Srby, kteří nám byli ochotní ukázat, kde se těla mrtvých nacházejí. Byla tam totiž spousta mrtvých naházených třeba ve studnách, které bychom bez jejich pomoci neměli šanci najít. Kromě důkazní hodnoty pro vyšetřování to mělo ještě velký humanitární přínos. Vypátrali jsme desítky těl, která by nikdy nikdo nenašel. Když už jsme nemohli vrátit život, mohli jsme alespoň dát rodinám možnost své příbuzné pohřbít. Tenhle aspekt té práce je hrozně důležitý. V ten moment si uvědomíte, jak je pro rodinu významné vědět, kde a jestli má blízký člověk důstojný hrob, třebaže to přináší krutou jistotu o jeho smrti. Věděl jsem, že pokud to neuděláme my, neudělá to možná už nikdo jiný. V tu chvíli to prostě udělat musíte. Je to vaše povinnost, když tu unikátní možnost máte.
Foto: Z knihy Vladimíra Dzura The Investigator: Demons of the Balkan War