Co se v Súdánu právě teď děje?
Stále probíhají masové protesty proti vojenskému převratu, který proběhl 25. října loňského roku a uvrhl zemi do chaosu. Brání přechodu Súdánu k demokracii, k níž byl od úspěšného svržení diktatury v roce 2019 nasměrován. Situací v oblasti lidských práv v Súdánu jsem stále velmi znepokojený, protože bezpečnostní síly téměř denně zabíjejí nebo zraňují pokojné demonstranty, zasahují i proti kritikům armády a nezávislým novinářům. Po posledních vraždách několika studentských vůdců bezpečnostními složkami vyšly do ulic miliony lidí a probíhá generální stávka. Statistiky Ústředního výboru súdánských lékařů ukazují, že během protestů od státního převratu bylo státními bezpečnostními silami zabito 79 lidí a více než 2200 zraněno. Demonstrace se opakují každý týden, bezpečnostní síly brutálně rozhánějí lidi v Chartúmu i dalších městech, což má za následek zranění ostrou municí či slzným plynem, ale i úmrtí.
Dochází k zatýkání demonstrujících lidí?
Kampaň svévolného zatýkání a zadržování pokračuje i během výjimečného stavu a míří hlavně proti demonstrantům, novinářům a pracovníkům sdělovacích prostředků. Bezpečnostní síly vnikají do domů aktivistů a dokonce vstupují do nemocnic, aby zatkly zraněné demonstranty, čímž jim brání v přístupu k nouzové péči. Objevují se i znepokojivé zprávy o útocích na zdravotnické pracovníky a zařízení. Zintenzivňují se také omezení svobody názoru a projevu prostřednictvím zatýkání novinářů, razií a prohlídek v domácnostech a kancelářích. S novináři je špatně zacházeno a jsou jim odnímány licence. Příkladem je odejmutí vysílací licence stanici Al Jazeera Live – arabsky psanému živému zpravodajskému kanálu. Ozbrojené síly násilně vnikly do budov několika súdánských televizních stanic, kde bily a ohrožovaly novináře, kteří protesty pokrývali.
Proč přesně lidé protestují? O co jim jde?
V roce 2019 tvrdě bojovali za to, aby měli slovo při řízení státu. Teď přichází další samozvaný vůdce, jímž je armáda, a chce opět koncentrovat všechnu moc do svých rukou. To se samozřejmě lidem nelíbí, mají zkušenosti z několika dekád diktatury. Chtějí zejména politickou svobodu a stabilitu. Média jsou cenzurována, aby lidé měli co nejméně informací. Navíc armáda v listopadu 2021 skoro na měsíc vyřadila internet, což mělo vliv na všechny v zemi. To jen ukazuje, že jí nejde o obyvatele Súdánu a zlepšení jejich životních podmínek, ale pouze o moc. Lidé chtějí ryze civilní vládu a nechtějí, aby struktury z bývalého režimu narušovaly nové směřování země.
Afrika má s vojenskými převraty dlouhodobý problém. Proč tomu tak je?
Je to tak. Je to hlubší problém nastavení moci v afrických zemích, historicky daný kolonizací. V době kolonizace byl vystavěn kořistnický systém, všechna moc byla soustředěna v rukou správce kolonie, aby bylo co nejjednodušší vyvádět bohatství kolonizovaného státu do své země. Po odchodu kolonialistů struktura moci zůstala stejná, jen byl na její vrchol dosazen domácí hráč. Právě tento nedostatek vlastních stabilních institucí je příčinou častých pokusů o převrat. Jelikož je armáda nejsilnější institucí v afrických státech, často platí, že ten, kdo kontroluje armádu, kontroluje stát. Proto jsme v minulosti často viděli puče zevnitř armády, kdy generál dostane vojsko na svou stranu a svrhne prezidenta.
Dějí se často i v Súdánu?
Súdán není výjimkou, proběhlo 12 pokusů o armádní převrat. Právě proto byly události roku 2019 tak unikátní a velký krok kupředu k reformaci tohoto špatného systému. Ukazuje to taky stupeň rozvoje Súdánu, kdy vlastně celým mottem protestů byla nenásilnost, což mi připomínalo sametovou revoluci v Československu v roce 1989.
Co jsou v současném Súdánu zásadní problémy a výzvy obyčejných lidí? Co nejvíce řeší?
Obyčejné lidi nejvíce trápí nejistota ohledně budoucího vývoje, jak politického, tak zejména ekonomického. Po svržení diktátora Bašíra byla zrušena embarga ze strany zahraničních států, otevřel se obchod a příležitosti pro investice a podnikání. Teď je situace značně nejistá, nedávno armáda začala zase masakrovat obyvatele Dárfúru, což za minulého režimu bylo globálně vnímáno jako válečný zločin. Další velkým problémem je internet a spojení se světem. Armáda v listopadu na několik týdnů vyřadila internet, aby se lidé nemohli domlouvat na konání demonstrací. Ty byly svolávány pomocí kouřových signálů a dalších neortodoxních metod.
Jak podle vás původní Súdán zvládl své rozdělení?
Rozdělením utrpěly oba regiony hlavně ekonomicky, byl to krok zpátky. Mohl se rozšiřovat vzájemný obchod. Po rozdělení se ale postavily nové bariéry, které v konečném důsledku poškodily oba státy. Rozdělení mělo paradoxně větší negativní vliv na Jih, který má velké nerostné bohatství, hlavně ropu. Jenže propukly boje o moc mezi jednotlivými kmeny, takže region je v úpadku. Kromě příjmu do státní pokladny z prodeje ropy nemělo rozdělení nijak velký vliv na sever. Na severu byly hlasy, které schvalovaly rozdělení, ne protože by uznávaly právo jihu na sebeurčení, ale protože lidmi z jihu spíše opovrhují. Tento sentiment přetrvává z období egyptsko-britské kolonizace, kdy kolonialisté nastavili strukturu společnosti na základě etnika a barvy kůže. Zjednodušeně, ti nejsvětlejší (kmeny ze severu) měli sociálně nejvyšší postavení. Naopak ti nejtmavší měli postavení nejnižší, aby se kolonialisté nemuseli bavit s nejtmavšími obyvateli. Tato struktura samozřejmě vyhovovala lidem ze severu a nejvíce diskriminovala jižní Súdánce, kteří žijí nejblíže rovníku.
Jak vypadala historie kolonizace Súdánu?
V 18. století vládli Súdánu Turci, kteří v polovině století území ztratili, porazil je súdánský reformátor Al-Mahdí. Po něm od konce 19. století probíhala egyptsko-britská kolonizace, která skončila v 50. letech 20. století. Jakmile Spojené království a Egypt dobyly súdánský mahdistický stát, zavedly politiku, jejíž prvky lze pozorovat v súdánské společnosti dodnes. Kdybychom to vzali více zeširoka, během většiny koloniálního období byla země spravována jako dva Súdány. Britové oddělili převážně muslimský a arabsky mluvící sever od multináboženského, multietnického a mnohojazyčného jihu. Spojené království a Egypt ovládaly dnešní Súdán a Jižní Súdán prostřednictvím dvojí koloniální vlády. Británie měla hlavní slovo, protože Egypt sám byl politicky a vojensky podřízen Británii. Britské impérium zavedlo politiku „rozděl a panuj“, čímž se oddělila provincie jižního Súdánu od zbytku země a zpomalil se její hospodářský a sociální rozvoj. Britské úřady tvrdily, že jih není připraven otevřít se modernímu světu. Ve stejné době Britové na arabském severu intenzivně investovali, modernizovali a liberalizovali politické a ekonomické instituce a zlepšili sociální, vzdělávací a zdravotnické služby. Západní oblasti Súdánu, jako je Dárfúr, byly během té doby také opomíjeny. Vzdělávací politika odrážela oddělení severu od jihu. Britové až do roku 1947 rozvíjeli vládní školský systém na severu, zatímco křesťanští misionáři se ujali vzdělávacích záležitostí na jihu.
Kolonizace tedy lidi cíleně rozdělila a znepřátelila?
Britové umístili severní říční národy na pozice moci a autority, konkrétně skupiny Shaigiyya, Jailiyyin a Dongola. Ty mají i dnes moc a vliv. Bývalý diktátor Bašír je ze skupiny Jailiyyin. Britové vytvořili v Súdánu sociální hierarchii, která vyústila v nedůvěru, strach a konflikty mezi různými súdánskými národy, která přetrvává dodnes. Britové podporovali islamizaci a arabizaci severu finanční pomocí na stavbu mešit a poutní cesty pro muslimy. V jižním Súdánu se však křesťanští misionáři pokoušeli zabránit šíření islámu a zachovat si způsob života, který považovali za „autentičtější“. Někteří tvrdí, že Britové plánovali připojit jižní Súdán k Britské východní Africe, britskému protektorátu, který se stal Keňou. Dalším koloniálním experimentem, který zpomalil rozvoj jižního Súdánu, byla politika „nepřímé vlády“. S cílem zabránit vzdělané městské třídě a náboženským vůdcům ovlivňovat společenský a politický život v jižním Súdánu daly britské úřady „moc“ kmenovým vůdcům a vládly jejich prostřednictvím. Zatímco politika „rozděl a panuj“ oddělovala sever a jih, nepřímá vláda rozdělovala jih na stovky neformálních náčelníků. Jižní provincie, které byly během britské nadvlády odsunuty na vedlejší kolej, byly v nezávislém Súdánu kontrolovaném seveřany nadále marginalizovány a nerozvinuty. Období britské nadvlády na jihu se ukázalo jako nejdelší, které národ zažil bez invaze nebo použití síly ve velkém měřítku. Přestože Britové zabránili útlaku a vykořisťování jižních Súdánců svými severními krajany, zároveň zabránili jihu ekonomicky se rozvíjet nebo se jinak podílet na moderním světě. Regionální rozdíly vyústily v hluboce rozdělený a ekonomicky diferencovaný Súdán – sever ovládaný Araby, ekonomicky a politicky silnější než zaostalý africký jih.
Jak poté vypadala nezávislost a dekolonizace?
Když Britové ztratili kontrolu nad veškerým svým koloniálním majetkem, udělili Súdáncům určitý stupeň sebeurčení. Na konci roku 1955 súdánský parlament jednostranně vyhlásil nezávislost a Britové nebyli v pozici, aby ji zastavili. Británie uznala nový národ 1. ledna 1956 a Spojené státy jej následovaly krátce poté. Nezávislosti však bylo dosaženo v kontextu hlubokého rozdělení. Britové oddělili severní a jižní Súdánce od sebe kulturně a společensky, aniž by je oddělili politicky. Když Britové abdikovali, seveřané se pokusili asimilovat jižany silou. Což učinilo odpojení jižního Súdánu nevyhnutelné. Napětí a nedůvěra mezi severními a jižními Súdánci, které byly živeny po celá desetiletí, vyvrcholily v polovině 50. let rozsáhlým ozbrojeným konfliktem. V obavě z marginalizace lidnatějším a rozvinutějším severem se důstojníci jižní armády v roce 1955 vzbouřili. To byl začátek první dlouhé občanské války, která neutichla až do začátku 70. let a vyústila v dohodu dát jihu více samosprávy. Jedinou pozitivní věcí na současné situaci je, že útlak ze strany armády a vládnoucí garnitury spojuje znesvářené súdánské národy do společného boje za demokracii.
Jeden z názorů na migraci je, že se „celá Afrika chce přestěhovat do Evropy“. Je to tak, chtějí se všichni Súdánci přemístit do Evropy?
To mi přijde jako zcestná představa lidí, kteří nikdy v Africe nebyli nebo s někým z Afriky nikdy nepřišli do kontaktu. Proč by zde lidé bojovali za lepší život u sebe doma, viz Súdán, kdyby chtěli všichni do Evropy? Každý chce primárně rozvíjet a zlepšovat svou vlastní zemi, kde má rodinu a přátele a nedokáže si představit je všechny přesunout jinam, kde to vůbec nezná. Někdy se mi to zdá jako takové zvláštní přecenění vlastní důležitosti, že vždy ta naše země musí být pupek světa. Když se bavím s lidmi z USA, mají často stejné představy o lidech z Evropy a Asie. Nebo Britové volící pro Brexit mají stejný názor na přistěhovalce z východní Evropy. Svět se globalizuje a tyto názory jsou podle mě úplně mimo.
Není právě ale nestabilita pro masovější migraci riziková?
Samozřejmě ve světě je mnoho lidí, co museli uprchnout ze země svého původu kvůli politické perzekuci a nemůžou se vrátit. Zároveň demokratické síly to v Súdánu nemají jednoduché, protože bohatým autoritářským státům se status quo hodí. Využívají ho ve svůj prospěch a pro vlastní zájmy, jako například když byla část súdánské armády vyslána do bojů v Jemenu nebo v Libyi.
Jak by mohla Evropa pomáhat, aby byl sever Afriky stabilnější?
Úlohu evropských států vidím hlavně v pomoci rozvoje demokracie a svobody v afrických zemích, ve zmírňování ekonomického profitu z podobných autoritářských kroků na mezinárodní úrovni. Raději taková forma než zasahovat uvnitř států.
Existuje v ČR komunita Súdánců? Kolik to je lidí a jací jsou? Dokáží se sžít s místní kulturou a lidmi?
V Česku je malá komunita Súdánců, asi 70. Několik z nás tu žije dlouhodobě a jsme občané ČR, ostatní žijí částečně tady, částečně v Súdánu nebo jiných zemích, a podnikají. Troufnu si říct, že se sžíváme velmi dobře právě kvůli tomu, že máme tak malou komunitu rozesetou doslova po celé republice. Pak nám ani nic jiného nezbývá, na rozdíl od jiných minorit, které nemusejí vystupovat ze své „domovské“ kultury. I když je naše komunita velmi dobře integrovaná, historicky se v ČR naše komunita nevyhnula diskriminaci. Tu nejvyšší oběť zaplatil Hassan Elamin Abdelradi, súdánský vysokoškolský student, jehož kvůli jeho rase zavraždili neonacisté v Praze. Incident naší komunitou silně otřásl a bude navždy smutnou připomínkou barbarství některých lidí.
Jak jsou na to Češi s porozuměním Súdánu a Africe?
Z mé zkušenosti Češi berou Afriku jako kontinent a jednotlivé země se moc nerozlišují, takže každý Afričan podléhá stejným mýtům a stereotypům. Je to paradoxní, protože například Súdán je rozlohou velký jako polovina Evropy. V tom státě je podobná diverzita kultury, zvyků i náboženství jako v celé Evropě, proto zobecňovat jde jen velmi těžko. Pokud se bavíme o Africe jako kontinentu, tak ta je super rozličná. Samozřejmě naše české vzdělání je zaměřené na Evropu, z toho to zobecňování a neznalost vychází. V ČR ale žije spousta otevřených lidí, proto se nám porozumění dostává, zejména od nejmladší generace a lidí, kteří rádi cestují a dokáží se oprostit od předsudků.
Úvodní foto: Jiří Pasz
Ostatní foto: Archiv Kamila Husseina