Vojta Haluška se narodil v Praze do slyšící rodiny a rostl jako z vody. Když mu byly tři roky, objevil se u něj ušní zánět a přišel o sluch. S rodiči museli najít nový druh komunikace, a tak si vytvořili vlastní jazyk - vymyšlené znaky v kombinaci s odezíráním. Český znakový jazyk se Vojta naučil, až když nastoupil do školy pro sluchově postižené. Když bylo Vojtovi šest, rodiče se rozvedli a o pár let později se jeho maminka rozhodla odjet za prací do Irska. A tak se jelo. A na Vojtu tam čekal úplně nový svět a nutnost naučit se další jazyk. „Začal jsem chodit do školy se slyšícími dětmi, učil se angličtinu, a abych si se spolužáky rozuměl, často jsme si psali vzkazy, samozřejmě anglicky. Pomáhali mi nejen spolužáci, ale i o rok starší bratr. Čím dál víc jsem ale cítil, že moje doma je v České republice. A chyběli mi přátelé. Domluvili jsme se teda s mámou, že se po dvou letech vrátím zpátky.“
Tahle velká zkušenost přinesla Vojtovi jednu novou a celoživotní lásku – cestování. Vojtův velký sen je projet si Ameriku a navštívit třeba Boston nebo New York. Jestli si myslíte, že je pro neslyšící cestování složitější než pro slyšící, Vojta vám to vyvrátí. „Nemyslím si, že by to neslyšící měli při cestování těžší. Slyšící si často myslí, že toho spoustu nemůžeme dělat, třeba řídit, to ale není pravda. Jsou to takové předsudky. Cestujeme a řídíme úplně stejně jako ostatní.“
I když má Vojta cestování moc rád, jeho životní cíl to není. Už spoustu let se věnuje ještě něčemu jinému - počítačové grafice. To je pro něj něco, v čem se chce zdokonalovat a růst. Ve své nynější práci v Tichých zprávách dělá Vojta jak grafiku, tak filmový střih. Za střih taky dostal cenu na festivalu filmu pro neslyšící Deafland, který se koná každý rok v Brně. Ve volném čase natáčí se svým kamarádem krátké a vtipné skeče ze života neslyšících. „Když je na cestě nějaká překážka, tak než za ni tvrdohlavě bojovat, je lepší najít nějakou jinou cestu, jak cíle dosáhnout. Když jsem byl malý, chtěl jsem dělat grafiku, ale zjistil jsem, že se ji nemůžu učit ve škole, tak jsem se rozhodl, že půjdu jinudy. Začal jsem víc cestovat, natáčet videa. Získal jsem zkušenosti a teď už se k tomu můžu vrátit.“
Aby si přivydělal a měl na své koníčky, začal Vojta jezdit jako řidič pro společnost UBER a vozí klienty po celé Praze. Zatím se nesetkal s žádnými negativními reakcemi od cestujících, i když je občas překvapí, že si rád pouští hudbu, protože má naslouchátko. „Lidi, které vozím, posuzuju podle toho, jak mě osloví a jak se snaží se mnou komunikovat. Taxíkáře bych asi dělat nemohl, ale v aplikaci Uberu si klient vše vyřeší online a já vidím, odkud a kam se jede.“ S problémy se Vojta nejvíc setkává při komunikaci na úřadech a v různých institucích. Když potřebuje něco zařídit, vysvětlit, dojednat, chybí mu překlad do českého znakového jazyka. Využívá tak nejčastěji aplikaci Tiché linky, kde si může objednat online tlumočení. V komunitě neslyšících se Vojta pohybuje už dlouho, a proto má kamarády spíš mezi neslyšícími. Ve slyšícím kolektivu, kde se mluví česky, si připadá spíše jako cizinec, který se musí na vše zpětně doptat a je pro něj složité plnohodnotně se zapojit do konverzace. Slyšící si totiž často neuvědomí, že čeština je pro některé neslyšící vlastně cizím jazykem.
Vojta vzkazuje všem neslyšícím, ať se nebojí plnit si své sny. Vojtovým největším snem je natočit celovečerní film pro neslyšící. A hezky krok po kroku za tímto snem kráčí.
Foto: Eliška podzimková