Podstatnou část života jste prožil v dětském domově. Dozvěděl jste se důvod, proč jste byl odebrán z biologické rodiny a umístěn do dětského domova?
Moje máma měla v době, kdy jsem se narodil, nastoupit do výkonu trestu, proto sociální pracovnice rozhodly o výkonu ústavní výchovy. Z kojeneckého ústavu jsem ve čtyřech letech putoval do dětského domova. Mám sice ještě dalších pět sourozenců, ale ani jeden z nich neměl stejný osud jako já. Vzpomínám si, že když jsem svou biologickou rodinu v průběhu svého dospívání navštívil, pokaždé mi připomínali, jak moc jim chybím a že jsem jediný, kdo vyrůstá mimo ni. Ubezpečovali mě, že nikdy nechtěli dopustit, abych byl odebraný do ústavní péče. A já je pokaždé musel přesvědčovat, že jsem rád, že to tak dopadlo a nemají se tím trápit. Zároveň jsem byl šťastný, že tu rodinu mám a můžu s ní být v kontaktu, kdykoliv si usmyslím.
Nikdy jste rodičům nevyčetl, že jste vyrůstal bez rodiny?
Neměl jsem s čím srovnávat. Pro nás, co jsme žili v institucionální péči od narození, bylo těžké odhadnout, co to ta rodina vlastně je, když jsme ji nikdy nepoznali. Když jsem měl jednou odpovídat na to, jak vnímám vlastní rodinu, zjistil jsem, že to jsou pro mě vlastně neznámí lidé. Až později jsem měl možnost je poznat a začal je mít svým způsobem i rád. Ale nikdy to nebylo o tom, že bych si k nim dokázal vytvořit vztah natolik, abych je vůbec z toho, že neudělali všechno pro můj návrat do rodiny, mohl obvinit. Proto jsem vlastně říkal, že jsem šťastný v domově, protože to bylo to jediné, co jsem znal, a nedokázal si představit, že bych to samé zázemí měl i ve své biologické rodině. Souvisely s tím i nadstandardní vztahy s některými vychovateli. Děti z domovů si snadno vytvoří vazbu k nějakému člověku, který mu dá lásku. I proto jsou schopni přijmout naprosto cizího člověka a začít mu říkat mami, tati.
Mají oproti dřívějšku děti větší kontakt s biologickou rodinou? Jak často jste se se svou rodinou potkával vy?
Kontakt dětí s biologickými rodinami je dnes skutečně mnohem častější. Je v zájmu dítěte, pokud to tedy podmínky dovolují, aby svoji rodinu poznávalo a vědělo, že ji má. Není nic neobvyklého, že děti z domovů, pokud jim to okolnosti dovolí, jezdí se svými sourozenci na svátky a prázdniny k vlastní rodině. Zásadní je, že ten kontakt existuje. Stává se i to, že rodiče dojíždějí za dětmi do domovů. Kontakt s rodiči bezesporu usnadnily sociální sítě a také mobily. Jsou ale samozřejmě momenty, kdy ten kontakt doporučený není a je naopak cíleně omezen z pochopitelných důvodů.
A jak jste vnímal situace, kdy si rodiče přijížděli pro své děti na různé kroužky nebo k autobusu, když se vracely z letních táborů?
Nebudu lhát. Často jsem si představoval, jaké by bylo jezdit na víkendy k vlastním rodičům. Na druhou stranu jsem měl velké štěstí, protože jsem poznal několik skvělých rodin, ke kterým jsem jezdil na víkendy a na svátky. Vnímal jsem z nich podporu a zastání, motivaci, vytvořil si k nim silné vazby, zažil legraci a to mě neskutečně bavilo. Nikdy jsem nelitoval, že právě já ty své rodiče nemám. Protože já je vždycky měl a mám, jen jsme spolu tolik nekomunikovali a náš vztah se nevyvíjeli. Vlastně jsem sbližování s vlastní rodinou odkládal na neurčito. Možná jsem neměl odvahu na to, abych své sourozence a rodiče poznal. Přesto vím, že jim zaleželo na tom, aby se mi na gymnáziu i v životě dařilo.
Jaká byla vaše cesta za vzděláním? Přeci jenom jste vystudoval prestižní gymnázium OPEN GATE.
Učení mi nedělalo potíže, měl jsem na základní škole samé jedničky. Přesto mohu říct, že až na OPEN GATE jsem našel vzdělávací systém, který mi vyhovoval. Nastoupil jsem na osmileté gymnázium s internátem a vystudoval díky plné finanční podpoře Nadace manželů Kellnerových. Po maturitě jsem nastoupil na CEVRO institut - obor politologie a mezinárodní vztahy, ale kvůli pracovnímu vytížení v on-line marketingové agentuře jsem nezvládl dokončit denní formu studia. Nakonec jsem se rozhodl studovat mediální studia na Metropolitní univerzitě v Praze a dnes jsem ve druhém ročníku. Osobně je pro mě důležité nejen disponovat schopností poradit si v praxi, ale mít i akademické vzdělání, které beru jako přirozenou součást mého života.
Daleko víc se v médiích mluví o úspěšných absolventech tuzemských i zahraničních prestižních škol. Dávno tedy neplatí, že děti z domovů mají na výběr jen z několika studijních oborů?
Neplatí. Dnes už není problém studovat na jakékoliv škole, a to i na soukromých středních i vysokých školách. A jak říkáte, daleko víc se v médiích mluví o úspěšných absolventech tuzemských i zahraničních prestižních škol a díky tomu se domovy dostávají do povědomí velkého množství nadací a organizací, které je podporují. Například jim nabízejí doučování a přípravu na přijímací zkoušky na střední a vysoké školy. A nadace zase vypisují granty pro děti ze sociálně slabých rodin nebo právě z dětských domovů, takže už dávno by nemělo platit, že se děti dostávají jen na několik málo oborů, které jim domov nabídne. Na druhou stranu dětem chybí individuální přístup a možnost zjistit, co by je bavilo studovat nebo v jakém odvětví by chtěly pracovat. Častokrát na to přicházejí až před maturitou, kdy si uvědomí, že se chtějí vydat jiným směrem. Obracejí se pak na neziskové organizace a spolky a žádají o stipendia na vysoké školy, zahraniční jazykové školy nebo stáže, aby mohly svůj obor změnit nebo získat pracovní zkušenost. Je jen na vedení dětských domovů, aby si ty informace umělo sehnat a využít je. Často děti ve výběru školy omezuje i dojíždění do jiného města. Přesto bychom měli rozvíjet potenciál každého dítěte a nebrat je jen jako skupinu, která musí udělat nejdřív tohle a pak tamto. Takové historické zkušenosti už tu byly a dnes by platit neměly.
V roce 2015 jste získal Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu v programu DofE, který v České republice funguje od roku 1996 a založil jej nedávno zesnulý princ Philip. Co vám to dalo?
DofE se v mých 14 letech stalo důležitou součástí mého života, díky které jsem se naučil mnoho nových věcí. Mezinárodní cena vévody z Edinburghu je vlastně vzdělávací program pro mladé lidi, do kterého se zapojují studenti základních a středních škol. To byl i můj případ. Společně se spolužáky jsem pracoval na svém rozvoji v oblasti pohybu, talentu a dobrovolnictví. Na konci programu jsme měli absolvovat dobrodružnou expedici. Se svým týmem jsem vyrazil do rumunského Banátu, kde jsme toho mnohé zažili. Můj příběh tehdy zaujal a já jsem se stal jediným Evropanem ze zúčastněných studentů, který se mohl společně s dalšími mladými lidmi ze tří kontinentů světa potkat se členy britské královské rodiny a přispět k podpoře programu nejen u nás, ale i v zahraničí. Měl jsem možnost seznámit se s nejmladším synem královny Alžběty II. princem Edwardem a hraběnkou Sophií. Byl to životní zážitek, který se jen tak někomu nepoštěstí. Po absolvování programu jsem se navíc věnoval jeho rozšiřování do dětských domovů v národní kanceláři programu DofE v Česku.
Ostatně dobrovolnictví se věnujete i dnes, kdy realizujete tábory pro děti z dětských domovů.
Přesně tak, v organizaci Duha Zámeček (pozn. red. sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi) se snažíme dětem z děcáků dát místo dárků zážitky a to je i důvod, proč to vlastně všechno děláme, protože zážitky jim nikdo nikdy nevezme. Takže společně s ostatními dobrovolníky strávíme na táborové základně Myšinec veškeré prázdniny včetně těch letních, ale i třeba Vánoce. Děti jsou nadšené a my si uvědomujeme, že čas investovaný do dětí má neskutečný smysl a nevyčíslitelnou hodnotu.
Děti žijící v institucionální péči si mnohdy stěžují na přísný režim, který v ní panuje. Jak to bylo ve vašem případě?
Svobodu jsem zažil hned poté, co jsem se ve dvanácti letech odstěhoval na internát. Studoval jsem na opačné straně republiky a dojížděl do školy každých 14 dní vlakem. Najednou jsem začal poznávat svět z jiného úhlu a cítit zodpovědnost za svůj budoucí život. Přestože jsem měl cestičku na gymnáziu umetenou, do dalších projektů, jako je dobrovolnictví, různé aktivity nebo další vzdělávání, jsem si už všechno zařizoval sám ve spolupráci s gymnáziem. A to mě neskutečně rozvíjelo a připravilo na samostatný život venku. Po maturitě jsem se přestěhoval do Prahy, a ačkoliv jsem byl stále ještě v dětském domově, musel jsem začít pracovat a dělat všechny ty dospělácké věci. Dětský domov mi byl stále takovou berličkou, o kterou jsem se v případě potřeby mohl opřít. Ale od devatenácti let jsem žil samostatně, přestože do svých čtyřiadvaceti jsem byl v domově na dobrovolném pobytu a odcházel z něho teprve v loni. A i když mám s vedením domova více jak skvělé vztahy, žiji dnes samostatný život s přítelkyní a psem v Říčanech a celý život máme před sebou.
Nesete si z dětského domova stigma?
Mé blízké okolí by mohlo povídat hodiny o tom, jak se to na mně projevuje. Uvědomuji si to a musel jsem se s tím naučit pracovat, protože pro nás, co jsme odešli z ústavní péče, není ta práce na vlastní osobnosti a dospělosti jednoduchá. Vnímám to v osobním životě tak, že mám občas malé sebevědomí nebo hůř přijímám kritiku. Stávalo se mi třeba v práci, že jsem neuměl přijmout názor ostatních a až později jsem si uvědomil, že je to nejspíš proto, že jsem k tomu jako dítě nebyl vedený. Děti z dětských domovů si stigma mohou nést i do svých dalších životů, a to i přesto, že jsou pak možná v některých krizových situacích o to silnější.
A jak je to v případě dětí a mladých dospělých, s kterými jste v zařízení vyrůstal? Mají problém o své minulosti veřejně mluvit?
Děti z domovů téměř nikdy nezažily, že by mohly s plnou důvěrou věřit, že někdo jejich citlivé informace a tajemství nepošle dál, například svým kolegům vychovatelům. Samozřejmě si každý najde toho „svého člověka“, ale i tak se děti pohybují v náročném prostředí, kde se dlouhodobě snaží najít bezpečný prostor pro sdílení svých obav a přání a oporu ve starších autoritách. V domovech chybí často přirozená podpora a někdo, kdo by za děti bojoval, stejně tak jako bojují rodiče za své potomky. To v dětských domovech nepřipadá v úvahu. Nicméně to se nedá domovům zazlívat. Jsou to zkrátka slabá místa, o kterých se v této souvislosti příliš nemluví. Na druhou stranu často připomínám, že dětský domov nemůže za to, že děti jsou v dětském domově. To znamená, že oni se opravdu můžou snažit dělat maximum ze svých povinností a nařízení, jak se o dítě postarat, ale tohle je věc, která v našem zákoně ukotvená není - tedy práce na osobnosti a na tom, aby dítě mohlo obstát v reálném světě nejenom po té materiální stránce. V tom by pomohla systematicky řešená psychoterapeutická péče, která by pomohla dětem se vymanit ze svého stigmatu. Je to klíčové, protože jednou tuto schopnost budou moci mladí dospělí předat vlastním dětem.
Řeší romské děti v institucionální péči svou identitu?
Téma vlastní identity je pro většinu dětí z dětských domovů složité. Často se může v dětských domovech stát, že se na romskou identitu zapomíná, nebo se dětem řekne, že tady se zkrátka mluví česky. Romské děti přicházely do domova někdy i v početnějších skupinách, a to opravdu v útlém věku. Někdy jich bylo klidně i čtyři pět sourozenců. Myslím si, že zásadní pro ně bylo, že měly možnost se vzdělávat a získaly pocit zázemí. Zažil jsem, že některé děti po příchodu do domova poprvé okusily, co je to teplá voda nebo zdravé stravování. Na druhou stranu jsem nezažil, že by přicházející romské děti za sebou měly týrání nebo zneužívání ze strany rodičů nebo rodinných příslušníků. S tím jsem se setkal u českých dětí, které do domova přicházely často oproti těm romským starší.
Informace o Romech a jejich kultuře jsou už dnes dostupné, přesto o olašských Romech se toho stále ještě tolik neví. Jak jste během svého dospívání vnímal vy své romství?
Romství jsem v sobě začal otevírat až poslední roky. Nikdy předtím jsem ho neprožíval a prakticky o něm nic nevěděl. Ale pak jsem se zúčastnil Světového romského festivalu Khamoro nejdříve jako návštěvník, poté jako moderátor a nakonec jako tiskový mluvčí a začal si uvědomovat, kdo vlastně jsem. Ostatně festival Khamoro dlouhodobě zve na svůj program děti z dětských domovů. Podporovala mě v poznávání svého já i moje přítelkyně Eliška, která není Romka, ale umí vařit romská jídla, mluví lépe romsky než já, zná romskou historii, literaturu a má spoustu romských přátel. Zkrátka oba společně vnímáme mé romství pozitivně. Když se ohlédnu zpět, do dob dospívání, musím říct, že už tehdy jsem si začal uvědomovat, že Romové, a to i olašští Romové, ke kterým patřím, si pro uznání musí ujít ještě dlouhou cestu. Obhájit si, že romské úspěchy nejsou výjimkou a zázrakem. Romové mají stejné sny jako kdokoliv jiný, jen si k nim musí projít mnohdy trnitější cestou.
Stále se ještě objevuje názor, že v institucionální péči žijí pouze Romové. Jaký je vůbec poměr romských dětí v těchto zařízeních? Liší se ten poměr kraj od kraje?
Poměr romských a českých dětí nacházejících se v ústavní péči si nedovolím ani odhadnout. Rád bych ale vyvrátil spekulace, že v domovech žije většina romských dětí, protože to zkrátka není pravda. Já jsem byl v domově, kde jsme jako Romové byli mnoho let v menším počtu. Za ty roky v ústavní péči jsem poznal stovky dětí z dětských domovů a zdaleka to nebyly pouze romské děti. Osobně si myslím, že to může být ve výsledku zhruba půl na půl, ale je to nepřesné a nelze to pokládat za odborný odhad, protože mi k tomu chybí data, která ani ze zákona být nemohou. A nejsem ani zastánce toho, aby se poměr českých a romských dětí či dětí cizinců udával. Je podle mě důležité, aby se v obecné rovině vědělo, kde se u nás nacházejí problematické rodiny a lokality, ze kterých jsou děti odebírány, aby se efektivněji pracovalo s faktory, které ohrožují výchovu jedinců v samotných komunitách a rodinách. V krajích jistě existují podpůrné programy, jak rodiny, často společensky vyloučené, podpořit. Proto by se neměla dělat zkratka mezi dětským domovem a sociálním nebo ekonomickým problémem, ale měl by se dělat můstek mezi tím, jakou konkrétní pomoc rodina skutečně potřebuje a jak odchodu dítěte z ní zabránit.
A jak tomu zabránit?
Náš sociální systém v Česku dlouhodobě neřeší skutečnou příčinu odebíraní dětí a jejich umísťování do ústavních zařízení. Tématu se dlouhodobě věnují soudy a odbory sociálně právní ochrany dětí. Zaměřují se na současné existenční problémy rodiny nebo jiné nevyhovující podmínky pro život dětí. Je škoda, že nedokážeme rodinám pomoc ustát jejich těžké období a zároveň jim dopomoct se zvýšením životní úrovně například dostupným bydlením nebo uplatněním na pracovním trhu.
V poslední době se stále více mluví o problematice odchodu dětí z dětského domova. Jsou podle vás mladí dospělí vyrůstající v institucionální péči na vstup do samostatného života dostatečně připraveni?
Odchod mladých lidí do samostatného života je neskutečně stresující a dlouhodobý proces. Od patnácti let si většina dospívajících uvědomuje, že za tři roky budou muset domov opustit. Každý z nás si může představit, jak by uvažoval, když by mu bylo osmnáct let a měl by zvládnout zařídit si samostatný život za branami dětského domova bez jakékoliv opory. Mladí lidé při odchodu potřebují psychoterapeutickou péči, která by přispěla k tomu, aby odcházeli sebevědomí, ujasnili si vlastní identitu a mohli se vyrovnat s tím, co mají za sebou. Tohle všechno jim může pomoct i v budoucím zaměstnání, kde se jim pak nestane, že by nezvládali konfliktní a krizové situace nebo by se báli odpovědnosti. Pro mladé lidi z domovů je potřeba, aby si práci a bydlení dlouhodobě udrželi a to se bohužel nedá natrénovat. A právě na to mladí dospělí narážejí, na reálné výzvy. Na rozdíl od dětí z funkčních rodin nemají zázemí a přirozenou podporu rodiny nebo přátel, kteří by jim byli ochotni v začátcích pomoci. Proto dnes fungují podpůrné programy jako například Patron, který funguje pod Ligou otevřených mužů a poskytuje právě mladým mužům z ústavní péče mentory, kteří jsou s nimi v kontaktu v průběhu posledních dvou let pobytu v dětském domově. Myslím si, že i dětské domovy si uvědomují, že ne vždy může být v jejich silách mladé dospělé podpořit při odchodu, proto vítají možnost patronů, mentorů, kteří mladým dospělým mohou být příkladem a upozornit je, že je potřeba platit nájem, energie, složenky. Co to znamená být podnikatelem a jak se jím vůbec stát, protože děti mívají vlastní sny, které si touží plnit. Ale podporu v oblasti leadershipu, supervize, motivace mladého člověka by měli získat také samotní vychovatelé, protože to jsou právě ti, kteří jsou s dospívajícími a mladými dospělými úzce propojeni.
Mají mladí dospělí možnost startovacího bydlení nebo jsou odkázáni na vlastní soběstačnost?
Dětské domovy mají silné kontakty v regionu, takže dokážou mladým dospělým zařídit startovací bydlení nebo jim u vybraných partnerských zaměstnavatelů zajistit pracovní místo. Nemyslím si, že by domovy přípravu podceňovaly, jen si musí vyzkoušet ovládat současné moderní nástroje, jak pracovat s mladými lidmi a probudit v nich odpovědnost za svůj život.
Od ledna letošního roku stojíte v čele PR agentury, kde jste předtím několik let působil jako PR manažer. Jak moc se ve veřejném prostoru objevují právě dětské domovy?
O dětských domovech je toho v mediálním prostoru poměrně hodně. Sleduji to celkem dost. Takže vím, že je to takový mix informací věnujících se charitě ve spojení s veřejně známými osobnostmi, představují se příběhy jedinců, kteří vyrůstali v dětském domově a dnes jsou úspěšní, nebo třeba informace související se změnou legislativy apod. Na výstupy o dětských domovech jsem obzvlášť citlivý právě kvůli vlastní zkušenosti. Nemám rád, když se v nich děti vyobrazují jako chudáčci nebo kriminálnici, protože to tak vůbec není. Děti v domovech jsou naprosto stejné jako děti vyrůstající v rodině. Mají stejné touhy, sny, radosti, ale i problémy, které si v mladém věku prožívá úplně každý. Na druhou stranu je určitě správně informovat o odchodech z dětských domovů a lidech, kteří to zvládli. Stejně tak je důležité informovat i o těch, kteří to z nějakého důvodu nedali. A rozhodně by to mělo být předmětem debaty. Ale málokdo se veřejně věnuje tématům, jako je psychoterapeutická péče, potřeba dostupnosti bydlení nebo uplatnění na pracovním trhu. Vítám, když veřejnost vidí, že to jde, už proto, že to uvidí i samotné děti, které potřebují motivaci. Dětské domovy jsou pro novináře vděčným tématem, jen se k němu musí přistupovat citlivě a lidsky.
Mění se nějakým způsobem práce v oblasti PR v souvislosti s nástupem digitálních médií a sociálních sítí?
Jasně. S nástupem digitálních médií se rozšířily možnosti, jak komunikovat se svým publikem a jak masivně sdílet informace. Nová média umožnila vznik nových formátů komunikace a obsahu. Právě ten je v dnešní době „informační záplavy“ naprosto klíčový. Nutí to nejen komunikační profesionály přemýšlet, jak svůj obor posouvat a jakými nástroji držet krok se současnou dobou.
Zároveň jste šéfredaktorem časopisu Zámeček, který je jediným oficiálním médiem dětských domovů. Jak došlo ke spolupráci?
Od dvanácti let spolupracuji se Zámečkem, přispíval jsem do něj a pak přišla nabídka, abych ho i vedl. Časopis Zámeček vychází už přes dvacet let a je distribuován do všech dětských domovů v republice díky podpoře několika nadací a státních institucí. Zakladatel Vladislav Sobol a jeho rodina a přátelé chtěli bourat zdi mezi dětskými domovy a rozhodli se coby novináři založit časopis, který by spojoval děti z dětských domovů a umožnil jim sdílet své příběhy. Dříve Zámeček vycházel měsíčně, dnes už čtvrtletně.
A když jím prolistujeme, co v něm najdeme?
V Zámečku se standardně objevují zprávy z dětských domovů, protože ty tvoří převážně samy děti. Když zalistujete Zámečkem, najdete tam například rozhovory se slavnými osobnostmi nebo studenty zajímavých studijních oborů. Příběhy lidí, kteří svůj odchod do samostatného života úspěšně zvládli, nebo naopak zkušenosti těch, které mohou varovat ostatní před nástrahami života venku.
Zasahují vás konkrétní příběhy dětí?
Zasahují, protože vím, co za nimi je. Spousta neziskových organizací a politických aktérů mluví o problematice dětských domovů, ale reálně málokdo z nich něco takového prožil. Mívají zkreslený pohled na pocity těchto dětí a mladých lidí, ačkoliv svou pomoc myslí dobře a často ji i dobře dělají. Ale přeci jenom, když máte i osobní prožitek, vnímáte problematiku zcela jinak. A to se snažím do veřejného prostoru nabídnout i já.
Ředitel PR agentury, novinař, moderátor, dobrovolník…. Dá se to vůbec skloubit dohromady?
Zjistil jsem, že novinařina a moderování spolu neskutečně souvisí. Když moderuji, mohu sdělovat informace nebo realizovat rozhovory se zajímavými respondenty. Během večera se dozvím tolik zajímavého a setkám se se spoustou úžasných lidí. A hlavně při moderování významných romských akcí mám možnost poznat daleko lépe sám sebe. Během pandemie jsem pochopitelně nemoderoval, ale na druhou stranu jsem začal spolupracovat na podcastu MLUVME SPOLU pod Nadací Fórum 2000, kde mám za sebou prozatím 30 zajímavých podcastů ze světa neziskových organizací. A i když se mám ještě co učit, moderování mě neskutečně baví.