„Nejprve jsem pořád sledovala zpravodajství, pak jsem cítila, že potřebuju něco konkrétního udělat,” vysvětluje Martina Sobihardová Krištofová (47), jak se s manželem rozhodli, že pomohou uprchlíkům. Ve vesničce Oudoleň na Vysočině, kde žijí, už bylo ubytováno několik uprchlíků. Právě přes ně se spojili s matkou a její 16letou dcerou, které prchaly ze Sumy, blízko hranic s Ruskem. „Máme starý domek před rekonstrukcí, žádný luxus, ale žít se tam dá. Ten jsme mohli poskytnout ke krizovému bydlení, navíc nám nevadila zvířata,” vypráví.
Na Vysočinu
Dvojice žen přijela v noci, den poté, co se o nich manželé Krištofovi dozvěděli. „Netušili jsme o nich v podstatě nic dalšího. Rychle jsem poklidila, udělala nejnutnější nákupy a uvařila jim kapustnicu, aby měly něco teplého do žaludku,” vzpomíná na polovinu března Sobihardová, která pochází ze Slovenska.
První setkání bylo plné emocí. Náctiletá dcera 37leté ženy přijížděla ve špatném psychickém stavu, zároveň podle zánovního automobilu bylo zřejmě, že doma byly zvyklé na jiný standard. „Rychle jsem jim ukázala, jak co funguje, a pak je nechala o samotě, aby novou situaci v klidu vstřebaly,” vypráví. Dotčená se reakcí dcery ani na chvíli necítila, jako terapeutka a matka si uvědomovala, že kombinace puberty, prožitého nebezpečí a příchodu do nového, zcela jiného prostředí, je silný emoční koktejl.
Dvojici žen s administrativními záležitostmi hodně pomohly už v Oudolni usazení Ukrajinci. Nicméně kvůli byrokracii spojené s finančním příspěvkem od státu, který musel být zaslán na účet, bylo nutné ženy finančně podpořit. Ukrajinské hřivny, jež si přivezly, jim byly z pochopitelných důvodů k ničemu. „Neřekly si o pomoc, ale co dva dny jsem jim udělala nákup potravin a toho, co mohly potřebovat. Krmiva pro kocoura a psíka nebo pracího prášku. Brzy se ke mně přidal i soused-chalupář a v nákupech pro ně jsme se střídali. To trvalo tak 14 dnů,” popisuje s tím, že se zapojili také její příbuzní na Slovensku, kteří mezi sebou uspořádali finanční sbírku.
Přijetí uprchlých žen bylo na vesnici jinak spíše opatrné, což podle Sobihardové patří k folklóru českého venkova. Nicméně když požádala ředitelku místní malotřídky o zapůjčení laptopu, aby se 16letá dívka mohla připojit k ukrajinské on-line výuce, do druhého dne pro ni počítač obdržela.
Už mluvit o praktických věcech bylo složité, ne tolik kvůli jazykové bariéře – sice ani jedna z žen nemluvila ani základně anglicky, ale Sobihardová lovila z paměti školní ruštinu, případně pomohl překladač – nýbrž situačně. „Měla jsem dojem, že se o válce, prožitém traumatu snaží mluvit, protože si myslí, že to od ní očekáváme, ne proto, že by chtěla nebo to potřebovala. Asi si myslela, že je nutné tu zkušenost s námi sdílet, aby se omluvila, vysvětlila, proč nám vstupuje do soukromí,” myslí si.
To však neznamenalo, že by se se svými ukrajinskými „podnájemníky” kvůli náročné komunikaci stýkali méně. „Jednou za dva dny jsem se u nich zastavila na pokec. Mluvily jsme o běžných věcech. Říkala, že si tu připadá jako u nich na dače, kam jezdí na víkendy, že se jí stýská po práci v bance a městském ruchu nebo že se bojí o rodiče, kteří odmítli odjet,” vyjmenovává, jak se třeba dozvěděla, že její dceru zajímal před válkou především tanec a do učení ji musela nutit. Teď naopak 16letá dívka byla u laptopu vždy s předstihem, než začala on-line výuka – byl to pro ni jediný kontakt se spolužáky rozesetými po celé Evropě a vůbec ukrajinským životem před válkou.
Návrat do města a celkové osamostatnění začalo získávat první kontury až s příjezdem partnera, který nemusel narukovat, protože živil své invalidní rodiče. Do té doby byly pro svobodnou matku a dceru bydlení a celkově samostatný život nedosažitelné. „Její druh si okamžitě začal hledat práci, což se mu rychle podařilo, a také psychicky na tom začaly být obě ženy lépe,” dodává s tím, že pak je občas pozvali k sobě na večeři nebo na grilování šašliků a stále častěji mluvili o stěhování do města.
K tomu po necelých 3 měsících, kdy měli oba dospělí jistou práci a podepsanou smlouvu na byt, také došlo a všichni tři se odstěhovali do menšího západomoravského města. „Když jsme se loučili, děkovala nám, že jsme jim poskytli klid, aby se s tou šílenou situací mohli alespoň trochu vyrovnat, aby se mohli vyplakat,” vzpomíná. „Nám zůstal trochu ambivalentní pocit, protože jsme se ocitli v nerovných rolích, na které se ani jedna strana nemohla připravit, a neustále jsme se snažili harmonizovat vztah pomáhajícího a oběti. Mě to také pomohlo vyrovnat se s relativní blízkostí války,” uzavírá Sobihardová s tím, že by neměli problém pomoci znovu.
V muslimské rodině
Jedině anonymně je ochotna mluvit o své zkušenosti s ubytováním uprchlíků paní K. Je totiž muslimka a z pohledu islámu o charitě věřící veřejně mluvit nemá, aby to nebylo vnímáno jako chlubení. Po začátku invaze se s manželem Egypťanem rychle dohodli, že vyklidí pokoj pro hosty s vlastním kuchyňským koutem a vstupem na zahradu. „Měsíc nato se u nás na vesnici místní rodina neshodla s paní s roční holčičkou, kterou ubytovávali, a odvezli ji zpět do místního koordinačního centra v obecní knihovně. My měli volný pokoj, i když už jenom na týden, pak se měla nastěhovat jiná Ukrajinka, tak jsem pro ni jela,” začíná své vyprávění.
V knihovně našla asi 40letou ženu s roztomilou dívenkou a mnoha zavazadly. Když se o pár minut později ocitly ve vyklizeném pokoji, přes všechny tašky se v něm nedalo hnout. Později jí žena s pomocí několika českých slov, které uměla z doby, kdy v Česku pracovala v pekárně, vysvětlila, že musí vše pečlivě uschovat, protože už je tady měsíc, nemá práci a co když už jí pak nikdo nic nedá. S ukrajinskou uprchlicí sice nemuseli řešit dočasnou ochranu, tu už měla vyřízenou, ale bylo nutné najít jí během týdne nové bydlení. „Paní byla z Krymu, tmavší pleti, měla horší zuby, ale byla velmi samostatná a zodpovědná. Potom, co jsme se ale jeli podívat na první nabídnuté bydlení, které by ráda přijala, se nám dcera majitelů ozvala s tím, že si její rodiče nepřejí, aby tam taková žena bydlela. Bylo to hořké zklamání, že někteří Češi opravdu uprchlíky třídí a pomáhají jen těm bílým,” je přesvědčena K., která si odmítnutím s paní prošla ještě několikrát. Tehdy s ní velmi soucítila, protože ví, jaké to je, když člověka odsuzují. K. se to stává kvůli hidžábu, který nosí, manželovi zase kvůli národnosti. Nakonec se nabídl pán z Poděbrad, který pro ženu i všechna zavazadla přijel, a ubytoval ji.
Hned následující víkend se přistěhovala jiná Ukrajinka, která má vedle v obci známé a v Česku už dříve pracovala. „S tou jsme si mohli více povídat, protože uměla docela dobře česky. Přes své místní kontakty si hned získala práci, uklízela v domácnostech, i když byla vystudovaná hudebnice,” vzpomíná K. S ženou občas společně vařili, hrála si s jejich dětmi, zároveň všichni měli své soukromí, pokud chtěli být zrovna sami. Na kulturní bariéry nenaráželi a víra, i když jiná, je spíše spojovala. „Až na jeden případ. Mysleli jsme si, že je paní pravoslavného vyznání. A když jsme se zmínili, že je stejného náboženství jako Rusové, velmi se urazila. Teď už víme, že byla řeckokatolické víry,” vzpomíná na drobnou rozmíšku v jinak příjemném soužití. Podobně už K. není ve svém domě zvyklá vysvětlovat, proč nejedí vepřové maso nebo se 5krát denně modlí, paní z Ukrajiny ale odpovídala i na takové otázky. Umět si nastavit hranice, K. zpětně přijde velice důležité. Když jí první paní, kterou ubytovali, chtěla ukazovat válečná videa z Ukrajiny, musela pro zachování svého psychického zdraví odmítnout. „Nedokážu se dívat ani na zprávy," říká smutně.
Po měsíci se za druhou paní přistěhovala část rodiny a společně si pronajali byt v Praze. Už je to čtvrt roku, co se odstěhovala, nejstarší syn si na ni vzpomněl naposledy včera, když skákal na trampolíně. „Hrála tam s náma takovou hru, tu bych si s ní chtěl zase zahrát,” vzpomíná a s mámou se domluví, že paní napíšou, aby se zeptali, jak se jí daří.
Vegetariánkou kromě večeře
Jaké to je, ubytovat zcela cizí lidi z Ukrajiny, si Bohdana Rambousková(43) s manželem, koordinátorka HateFree, vyzkoušela už v roce 2017. Tehdy konceptuální umělkyně Kateřina Šedá realizovala svůj projekt Ukrajinská svatba, kdy do Česka přivezli autobus Ukrajinců a pro jeden pár jim v Praze vypadlo ubytování. Rambousková s mužem starší manžele Álu se Sašou na víkend ubytovali a od té doby si vždy psali přes překladač přání k Vánocům.
„Když začala situace na Ukrajině houstnout, tak jsem jim napsala, že mají u nás dveře otevřené. Ála to s díky odmítla a za 3 dny začala válka,” vzpomíná. Za pár týdnů své rozhodnutí přehodnotila, záchranu však nahledala pro sebe, ale pro svého syna, který coby expert dostal odklad nástupu do armády, a jeho rodinu. Všichni před válkou žili ve městě Slavutyč založeném po havárii černobylské elektrárny a Rambousková nejprve nevěřila, žez Rusy obsazeného území ještě stihnou prchnout. Ráno 27. března ji ale čekalo překvapení. „Ahoj, já jsem Serhij, zítra jsme ve Zdibech,” četla z e-mailu, který přišel ve 3 hodiny v noci.
Okamžitě začala shánět dětskou postýlku, věci pro miminko a chystat dům pro nové obyvatele. Do hostinského pokoje by se 4členná rodina nevešla, navíc má Bohdana velkého psa Bublinu, který není zvyklý na děti. Raději nově příchozím přenechali svou ložnici v patře a zcela se stáhli z kuchyně, aby si rodina s dětmi mohla pravidelně vařit. „Než se Serhij s rodinou nastěhoval, měli jsme dojem, že je náš dům malý. Díky nim se ale odkryl jeho potenciál. Najednou jsme viděli, že tady může pohodlně žít 6 lidí,” směje se.
Bohdana s malým Daníkem. (Foto zveřejněno se svolením rodiny)
Serhij si rychle našel práci u technických služeb v obci, Bohdana byla většinu dne zavřená v pracovně nebo někde na schůzce a její muž Štěpán v kanceláři v Praze, Táňa se zas starala o děti Daníka, který zrovna oslavil rok, a 7letou Liliu, a scházeli se až na společnou večeři. „To pro mě byla oběť, protože jsem vegetariánka a najednou jsem měla plnou lednici vepřového a salámu. Ale nedávalo mi smysl v rámci soužití oddělovat jídlo a vše komplikovat,” vysvětluje. Zatímco Bohdana se Štěpánem nakupovali suroviny, Táňa a občas iSerhi vařili, o víkendu si to někdy vyměnili.
Rychle najít režim, ve kterém bude probíhat spolubydlení, hostitelům nejvíc usnadnily zkušenosti z práce ze zahraničí. „Víme, jaké to je, přijít do země, když neumíte jazyk a neznáte danou kulturu,” říká Bohdana.
Serhij ani Táňa neuměli anglicky, Bohdana měla ve škole 2 roky ruštinu, další 2 roky chodila soukromě. To hodně pomohlo, aby si s manželi, základně porozuměli. „První měsíc jsem mluvila rusky a manžel se také pokoušel a oni ukrajinsky, když nebylo zbytí, česky. Nějaký lingvista by se u nás asi hodně pobavil,” směje se.
Když bylo potřeba něco vyřídit a nebylo toho málo, většinou to tak zůstalo na Bohdaně. Bankovní účty, podepsání pracovní smlouvy, návštěva lékaře kvůli bolestem zad nebo zápis staršího dítěte do školy. U všech těchto záležitostí bylo potřeba asistence. „Nevím, jak to řeší uprchlice, které přijdou samy s dítětem a skončí někde na ubytovně. To snad ani nejde zvládat,” podivuje se.
Navíc okolí jejich pomoc kvitovalo, sousedka jim začala nosit vajíčka, jiná přinesla bazének pro děti, někdo jen vyjádřil podporu slovně. „Bylo to velice milé. Jen někdy jsem z toho cítila, že nás obdivují proto, že sami jsou přesvědčeni o tom, že by to nezvládli,” přemítá. Podle ní, jestliže je člověk ochoten slevit ze svého komfortu, pomoci může skoro vždy. „Na rozdíl od rodiny, která skrývala Annu Frank, nám opravdu nic nehrozilo. Maximálně tu mohlo řvát dítě, když bych si zrovna chtěla odfrknout po práci, nebo jsem mohla najít poplivané umyvadlo, nic horšího. Pokud jste rozhodnuti pomoci, způsob najdete. Není to tak složité, jak si představujeme,” je přesvědčená Bohdana.
Příspěvek, který od státu dostali, nakonec manželům věnovali, aby mohli zaplatit realitní kanceláři za zprostředkování podnájmu bytové jednotky v místním penzionu a zaplacení kauce a prvního nájmu.
Bohdaně s maželem ubytování uprchlíků do života bezprostředně dalo větší stabilitu a režim, který jim pomohl zvládnout nejistotu, kterou přinesla válka. „Přestali jsme pouštět televizi, která předtím hrála skoro nepřetržitě. Na sledování zpravodajství zbývalo minimum času, pořád bylo potřeba něco dělat, vpluli jsme do běžného fungování rodiny s malými dětmi,” uzavírá. Rodina už dnes bydlí samostatně, naposledy u nich byli před pár týdny na meruňkových knedlících a společně se mají vidět zase o víkendu. „Udělali bychom to bez debat znovu, zvlášť teď, když už víme, co to obnáší. Kdyby se Serhijovi a Táně cokoli stalo, jsme připraveni opět pomoci.”
Foto: archiv B. Rambouskové