Nehody, domácí násilí, napadení, nemoc, operace… jsou situace, ze kterých si lidé odnáší jizvy na duši i na těle. Ty první jsou mnohdy hlubší, na rozdíl od těch druhých ale nejsou vidět. Viditelné jizvy jsou ve společnosti mnohými vnímány jako něco špatného či nevhodného, co by se mělo zakrývat. A pro mnoho těch, kteří je na těle nosí, důvodem, proč se skrývat před zvědavými až znechucenými pohledy od okolí. Ukázat světu, že jizvy nejsou nic špatného, se rozhodla londýnská fotografka Sophie Mayanne ve svém projektu „Behind the Scars“, česky „Za jizvami“.
Barbara
„Jako fotografku mě vždycky přitahovala surová a neretušovaná práce a to, co nás odlišuje. Odtud se vzal můj zájem o jizvy,“ svěřila se Sophie pro Bored Panda. „Když jsem se do projektu Behind the Scars pustila, říkala jsem si, že pokud budu moct fotit alespoň jednu osobu a vyprávět její příběh, pak se mi to podaří,“ dodává Sophie. Fotografie a příběhy sdílí jak na svém Instagramu, tak na webu. Cílem fotoprojektu je podle Sophie ukázat, že člověk své jizvy může mít rád, nemá se za co stydět a že za jizvami jsou mnohdy hodně silní příběhy
David
To dokládá i příběh Chloe, která se ve 13 letech začala sebepoškozovat. „Problém se sebepoškozováním je, že se postupně zhoršuje a vy skončíte tak, že si děláte více a více škody, než jste si mysleli, že je možné. Je to závislost a dostanete se až do bodu, kdy vám lékaři řeknou, že plastická operace vám nepomůže, takže jediná věc, kterou můžete udělat, je milovat své jizvy natolik, aby všechny negativní souvislosti, které spolu se sebepoškozováním přichází, pomalu zmizely. Spolu se všemi bolestmi spojenými s jizvami…“ svěřuje se Chloe.
Chloe
Další, kdo se před objektivem Sophie odhalil, je Mercy. „Moje jizvy způsobil požár, který souvisel s domácím násilím. Byla jsem popálena ve 29 letech a byla to těžká cesta, než jsem se s nimi vyrovnala. To dobré, co jsem si z jizev vzala, je to, že mě dělají tím, kým jsem. Říkám o nich, že jsou mým nejdražším šperkem. Přežila jsem a pokud vystavení mých jizev může pomoci někomu jinému, pak to je to skvělé!“ svěřila se s příběhem Mercy.
Mercy
Sophii se před objektivem odhalili i muži. Někteří mají jizvy po napadení, jiní po nehodách nebo po operacích. To je případ Billyho, kterému byla diagnostikována rakovina, konkrétně Ewnigův sarkom, vzácné onemocnění, které postihuje převážně mladé lidi. Billymu v 18 letech vzali celou stehenní kost a nahradili ji titanem. „Často jsem měl pocit, jako kdyby jizva byla neustálým spouštěčem vzpomínek, kdy jsem byl v nemocnici. Ale postupně se učím jizvy považovat za symboly zdraví, zotavení a šanci na dlouhý život,“ popisuje Billy.
Billy
Sophiin projekt má velmi pozitivní ohlas. Do ateliéru k ní míří stále více lidí, pro které může být podle Sophie odhalení jizev i svých příběhů určitou terapií. „Vidět sami sebe prostřednictvím objektivu a očí fotografa může být mocný zážitek. Pro některé může mít ten zážitek terapeutický účinek, protože třeba dříve svoje příběhy a zkušenosti s nikým nesdíleli. A jiným zase může pomoct v tom, že upevní svoji nově nalezenou lásku k jizvám a tělu,“ říká Sophie. Čím více lidí fotí, tím více lidí za ní přichází. „Doufám, že jednou budu moct ze snímků připravit i knihu a šířit pozitivní odkaz dál,“ uzavírá.
Agnes
Gemma
Hebe
Isabella
Maxim
Maya
Foto: Sophie Mayanne