Herečka Halka Třešnáková dnes patří k nejvýraznějším postavám české alternativní divadelní scény. Veřejnosti je známá zejména díky postavě asistentky Lenky v satirickém internetovém seriálu Kancelář Blaník. Spolu se svou rodinou byla ve svých devíti letech nucena roku 1981 emigrovat. Usadili se v jedné z přistěhovaleckých čtvrtí v německém Heidelbergu. Na život vedle různorodých lidí vzpomíná kladně. „Jsem ráda, že jsem poznala různé kultury, náboženství a jak lidé žijí,“ říká. Současně si ale myslí, že by se příchozí měli začlenit. „Neznamená to, že by ti imigranti měli přestat věřit ve své náboženství, ale přicházejí do jiné země a měli by se naučit jejím pravidlům,“ dodává. V Heidelbergu se také začala věnovat divadlu. „Tím, že jsem úplně neuměla ten jazyk, jsem se hodně začala vyjadřovat pohybem a gesty. A to mi zůstalo dodnes,“ přiznává. Vyrostla v židovské rodině. Velký vliv na ni měl její otčím Karol Sidon, současný zemský rabín. Přestože sama zažila období revolty, právě i díky hlubokým rozhovorům s ním u víry zůstala. Rostoucí nenávistné projevy v české společnosti jak vůči uprchlíkům, tak židům, sleduje s nervozitou. „Nedávno jsem jela ve vlaku, kde byli fotbaloví fanoušci a křičeli ‚Juden Raus!‘, tedy německy ‚Židi ven!‘. Ale já vlastně nevím, jací židi ven. Jestli si vůbec uvědomují, kdo to je. Že to třeba můžu být já, nebo že někdo z nich může mít židovský původ,“ vzpomíná. Jakého se její rodině dostalo po emigraci do Německa přijetí? Jaký byl její návrat do Československa? A je česká umělecká scéna angažovaná?
Foto: Stream.cz
Část svého dětství jsi vyrůstala v cizině. Jak k tomu došlo?
Můj otec je Vlasta Třešňák a maminka Marcela Třebická. Vlasta dostal rok před naší emigrací osmačtyřicet hodin na to, aby emigroval do Švédska. Tam brali politické emigranty hned. Karol Sidon, který už tehdy žil s mojí matkou jako její druhý manžel, měl tři měsíce na rozmyšlenou. Byl také donucený k emigraci. Dostal možnost emigrovat do Heidelbergu do Německa, protože na tamní univerzitě byla vysoká škola židovských studií. On jako člověk z židovské rodiny měl vždycky zájem o to, takový obor studovat a tady to nešlo. Takže jsme potom, zbytek rodiny, odjeli za ním do západního Německa.
Jaká pro tebe taková razantní změna prostředí byla? Přeci jen už má člověk v devíti letech nějaké kamarády ve škole a nějak se vyvíjí.
Kámoše v Česku jsem popravdě moc neměla. Byli jsme totiž hodně vyděděná rodina. Myslím, že kamarády jsem měla vlastně jen z jiných disidentských rodin, protože asi nebylo moc vhodné se s námi přátelit. Ale já jako dítě jsem tu emigraci nesla docela dobře. Můj o rok starší bratr ale naopak celkem špatně. Já jsem vždy byla poměrně sociální. Navíc jsme bydleli v Heidelbergu ve čtvrti, kde bydlelo hodně cizinců - například Turků, kteří byli v té době v Německu jako gastarbeiteři, bylo tam také hodně Poláků. I ve škole, do které jsem chodila, nebyli jen Němci. Můžu říct, že v té době nebylo nic zvláštního, že člověk odněkud přijel a začal jako dítě žít v Německu. I učitelé a vlastně celá společnost tomu byla nakloněná a naprosto to chápala. Bylo to běžné. Takže jsem měla ve škole hned extra lekce němčiny jako součást výuky a během tří měsíců jsem mluvila německy tak, že jsem se normálně dorozuměla. I když jsem na začátku uměla jen guten tag a danke (smích).
Dařilo se do německého prostředí začlenit i zbytku rodiny?
Myslím, že pro Karola Sidona, mého nevlastního otce, to nebyl takový problém, protože v té době studoval na té vysoké škole v Heidelbergu. Vedle toho pracoval, psal filmové scénáře, měl kolegy, se kterými musel komunikovat. Tím tedy nějak zařazený byl. Ale třeba pro mou maminku, která byla v domácnosti, protože pečovala o mladší bratry, to tak jednoduché nebylo. V Československu před naší emigrací jsme se stýkali s velmi inteligentními a vzdělanými lidmi a v tom Heidelbergu to na tom pískovišti s matkami, se kterými přišla do styku, bylo najednou úplně jiné. Nemůžu říct, že by nebyly chytré, ale to vzdělání měly hodně jiné, četly jiné knížky než ona. Proto si myslím, že byla hodně izolovaná a celá ta rodina tím byla vlastně postižená.
Proč byla vaše rodina v Československu vyděděná, že musela emigrovat?
Celá rodina asi ne, ale moji dva otcové i maminka podepsali Chartu 77 a otec Třešňák, autor a písničkář, byl protirežimní. Karol Sidon jako scénárista a spisovatel taky psal literaturu, která komunistům nevyhovovala.
Nedílnou součástí tvého života je židovství. Jakým způsobem do něj vstoupilo? Kvůli vztahu maminky s Karolem Sidonem?
Matka konvertovala k židovství, aby si mohla vzít Karola Sidona. Pak se to zjišťovalo podle halachy, tedy podle židovských pravidel. Podle nich já židovka nejsem, protože mě matka měla ještě dřív, než konvertovala. Nicméně já jsem žádnou jinou tradici nepoznala a vyrůstala jsem v rodině, která dodržovala židovské tradice, chodila jsem na židovskou obec v Heidelbergu i v Česku a slavila jsem židovské svátky. To ve mně zůstalo. Můj bratr Eliáš je velmi přísný a má dvě děti, které jsou u nás často. I kvůli nim musím dodržovat různá pravidla co do vaření, aby u nás mohly vůbec jíst. Ctím to tedy dál. A když jsou svátky jako chanuka nebo pesach, tak často u nás pořádám večeře. A věřím v Boha. Nicméně tím, že nejsem židovka podle halachy, na mě nikdo nemůže aplikovat nějakou přísnost. Takže si to dodržuju tak, jak chci.
A ty se jako židovka cítíš?
Cítím. Tu tradici, tu víru v Boha, něco morálně vyššího. V okamžiku, když mám nějaké těžkosti v životě, obracím se k Bohu. I když, jak mi říkal Karol Sidon: „Pánbůh není přítel, ke kterému si dojdeš půjčit peníze, jen když je nemáš.“ Což znamená, že se k němu má člověk obracet i v radosti.
Halka s manželem Tomášem "Tominou" Jeřábkem
Jaké je být dcerou rabína? Respektive morální autority, která je pro všechny ostatní cokoliv jiného, jen ne táta.
Když mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct, asi jako každé dítě jsem měla velkou revoltu. Proti tomu židovství. A hodně jsem rozporovala a argumentovala, nicméně Karol se mnou ty rozhovory vedl. Chodil k nám třeba taky Svatopluk Karásek, který byl zase duchovní evangelík, a pamatuju si, že mě ty rozhovory hodně zajímaly. Byla jsem jakože proti náboženství. Ale tím, že ani jeden z nich neměli žádné dogma, které by do mě cpali, a ten rozhovor se mnou je zajímal, mě právě tohle hodně ovlivnilo. A pak v okamžiku, kdy jsem měla vlastní domácnost a rodinu, tak mi všechno to, proti čemu jsem předtím byla, najednou hrozně scházelo. Uvědomuju si, že ta domácnost, každodenní rituál, modlitba před jídlem, způsob vaření, způsob oslav nebo i smutku, vlastně ta praxe, jsou pro mě důležitým elementem v životě. Člověku dává určitý řád a vztah k něčemu vyššímu.
Kdy jste se do Československa vrátili?
Různě. Karol odcestoval do Izraele, aby mohl studovat na rabína, a já jsem se vrátila ještě dřív a už sama. Protože jsem se zamilovala do Čecha a přijela jsem v roce 1990.
Jaký ten návrat do Československa po zkušenosti se životem v západním Německu byl?
Byla jsem plná nadšení z toho převratu. Najednou jsem měla pocit, že ti komunisti jdou od válu a že budou vést Československo lidé, kteří mají i nějakou morální nebo etickou představu. Že nejde jen o moc a o peníze. Ale velmi rychle jsem zjistila, že třeba na úřadech, se kterými jsem přišla do styku, jsou pořád ti stejní lidé, stejného myšlení. A bylo mi jasné, že bude trvat velmi dlouho, než se ten přístup k člověku, občanovi, změní.
Jak se na vaši rodinu jako na navrátivší emigranty dívala zdejší společnost?
Zpočátku to bylo velmi přívětivé. Lidé byli rádi, že jsme se mohli navrátit. Ale poslední roky se to mění. Před pár lety jsem byla jako divák na takovém rozhovoru přátel pana Václava Havla a hrozně mě překvapilo, že Saša Vondra najednou mluvil o emigrantech jako o zrádcích, kteří zdrhli. A v tom okamžiku bylo aktuální i to, že mohlo přijít těch pár emigrantů ze Sýrie nebo jiných zemí do České republiky. Najednou jsem si říkala, jestli se tohle hrozně nehodí některým lidem kvůli populismu v tom smyslu, že jsou zrádci i ti, kteří dnes utíkají z válečných zemí sem.
Říkala jsi, že jsi žila v dost multikulturním prostředí. Jak vnímáš různé dnešní hlasy vykreslující život v těchto místech velmi kriticky?
Já jsem v tom vyrůstala, ale je to více než dvacet let zpátky, kdy můžu říct, že to bylo vstřícné. Jsem ráda, že jsem poznala různé kultury, náboženství a jak lidé žijí. Tehdy byli do německé společnosti celkem začlenění, nemám však to srovnání s aktuální situací. Minulý rok jsem ale nějakou dobu pobývala ve Vídni. Před tím jsem četla různé články o tom, jak to tam je hrozné, co se týče imigrantů. Ale já jsem to tam vlastně nepocítila. Jediné, co jsem poznala, bylo, když jsem šla do sauny. Necítila jsem se úplně dobře nahá mezi lidmi. Uvědomila jsem si, že tam se mnou zřejmě jsou i lidé jiného náboženství a pro ně to, že ležím nahá v sauně, může znamenat, že jsem až moc vyzývavá. V Česku nebo jiných místech tohle necítím. Tam jsem se vlastně do toho prostěradla úplně zabalila, protože jsem tak nechtěla působit. Myslím, že začlenění by probíhat mělo. Neznamená to, že by ti imigranti měli přestat věřit ve své náboženství, ale přicházejí do jiné země a měli by se naučit jejím pravidlům. Stejně jako když já, když pojedu jako turista nebo pracovně do zahraničí. Pak mě ale na druhou stranu mrzí i to, co jsme viděli například na Srí Lance. Člověk vidí nějakou pláž a vypadá to, že si tam ti turisté z určitého rajónu udělali svou zemi. Přitom jsou v jiné a naprosto nectí její pravidla. Tam mi to taky vadí.
Proč jsou podle tebe v Česku tak silné protimigrační nebo protimuslimské nálady?
Myslím, že to z velké části souvisí s politiky, kteří jsou bohužel populističtí a podporují to. A vedle toho sociální sítě umožňují přeposílání hysterických poplašných zpráv. Mám dojem, že to také souvisí se vzděláním, ale nemám klíč, jakým způsobem s tím pracovat. Slyšela jsem ale, že třeba ve Finsku dali velkou energii do toho, aby se na školách už od dětství děti učily, jakým způsobem třídit informace. Aby na ně nebylo možné aplikovat propagandu. Já jsem se například před časem kvůli představení zabývala šikanou. A psycholog Zimbardo uvedl, že jedna z věcí, kdy člověk přestává být morální a začne mít pocit, že se nemusí dodržovat zákony lidskosti, je v momentě vytvoření nějakého společného nepřítele. Když je za něj označena nějaká skupina, lidé začnou být daleko agresivnější a jsou schopni přistoupit na zlé věci, kterých by dřív schopni nebyli. Myslím, že se politikům velmi hodí toho společného nepřítele mít. Což je v tomto okamžiku asi ten uprchlík.
Nedávný výzkum ukázal, že mezi českými mladými lidmi roste mimo jiné také antisemitismus. A jde o celosvětový trend. Proč k tomu podle tebe dochází?
Já si nejsem jistá, jestli ta mládež, mezi kterou se ten výzkum dělal, někdy nějakého žida potkala. Nebo jestli se vůbec dozvěděli, že ten člověk je žid. Protože na spoustě židů to vůbec není vidět, protože ani nenosí čepičku, nemají pejzy, které jsou záležitostí těch ortodoxních. Já nevím, čím to může být. Nedávno jsem jela ve vlaku, kde byli fotbaloví fanoušci a křičeli „Juden Raus!“, tedy německy „Židi ven!“. Ale já vlastně nevím, jací židi ven. Jestli si vůbec uvědomují, kdo to je. Že to třeba můžu být já, nebo že někdo z nich může mít židovský původ. A vlastně ani nevím, co tím chtějí říct. Bylo to ale vždycky.
Tvou profesí je zejména pohybové divadlo. Dostala ses k němu už v Německu?
Moje babička Jiřina Třebická byla herečkou v Činoherním klubu. Takže jsem od dětství, než jsme emigrovali, do toho divadla často chodila. V Heidelbergu jsem se pak dala na takový divadelní kroužek. Tím, že jsem úplně neuměla ten jazyk, jsem se hodně začala vyjadřovat pohybem a gesty. A to mi, myslím, zůstalo. Když jsem se pak vrátila do Československa, začala jsem studovat na HAMU pohybové a nonverbální divadlo.
Je české umění dostatečně angažované?
Myslím, že to tady bohužel není plus. Co se týče například angažovaných žen, ať už v jakémkoliv umění, hodí se to většinou do jednoho pytle s tím, že ze sebe dělají oběť. Že na něco žalují. To samé je i kolem feminismu. Spousta humoru je o tom, že feministka musí být ošklivá a mít knír. A vlastně jí nic jiného, než být feministka, nezbývá, protože by o ni žádný chlap nezavadil. Podobné je to v tom angažovaném umění. Že člověk, který neuspěl v tom „normálním“ umění, protože mu to moc nejde, dělá to angažované, aby na sebe upozornil. V USA se to třeba vůbec do jednoho pytle nehází. Ta angažovanost je tam brána stejně.
Má umění možnost něco změnit?
Nevím, jestli společenskou, ale osobností určitě. Umění může pomoct v tom, že si divák nebo posluchač začne klást otázky a sám se přes své myšlení o té věci podívat na život z jiného úhlu. A to má, myslím, velký význam pro to, aby se věci měnily.
Foto: Lukáš Houdek