„Byl jsem ohromený, úplně ohromený,“ vypráví 13letý Zain Al Rafeea, když mu ve stoje aplaudoval plný sál na filmovém festivalu v Cannes. Zain se totiž stal hlavní postavou oceňovaného snímku Kafarnaum libanonské režisérky Nadine Labaki. Ač je z něj v současnosti filmová hvězda, jeho život poznamenala válka v Sýrii. Když mu bylo šest let, odešel se svou rodinou z rodné země do sousedního Libanonu. Tam šestičlenná rodina roky žila ve stísněném bytě, Zain spal na staré matraci a vzpomínal na školu, kterou miloval a do které chodil naposledy v Sýrii. Zainův život se změnil, když ho na jedné z bejrútských ulic zahlédla režisérka Nadine Labaki a obsadila ho do svého připravovaného filmu. Rodině bylo poté povoleno přesídlit se do Norska a začít nový život tam. Zain nevylučuje, že zůstane u herectví, teď je však nejšťastnější, že může zase chodit do školy. Jeho příběh nedávno zmapovala UNHCR.
Zainovi bylo pouhých sedm let, když se svou rodinou opustil v roce 2012 jihosyrské město Dar'á. Sotva dokončil první třídu, musela rodina hledat bezpečné útočiště v sousedním Libanonu. Dalších šest let přespával Zain spolu s rodiči a třemi sourozenci na ošoupané matraci položené na holé zemi ve stísněném bytě, kde vzpomínal na školu, kterou podle svých slov miloval. „Mohl jsem se naučit číst a psát,“ lituje.
Zain s rodinou v bytě v Libanonu (Foto: UNHCR/Sam Tarling)
Zainův život se změnil ve chvíli, kdy si ho na ulici všimla libanonská herečka a režisérka Nadine Labaki a obsadila ho rovnou do hlavní role svého připravovaného filmu. „Když jsem spatřila Zaina, bylo mi jasné, že bude naším hrdinou. V jeho očích bylo něco velmi smutného,“ vzpomíná pro UNHCR režisérka na seznámení se Zainem.
Zain v bytě v Libanonu (UNHCR/Sam Tarling)
Ve snímku s názvem Kafarnaum hraje třináctiletý Zain Al Rafeea chlapce stejného jména, který žije v jednom z nejchudších bejrútských sousedství. Místo školy pracuje, aby pomohl rodině. Vzhledem ke svým životním zkušenostem mohl Zain, ač neherec, čerpat pro roli ze svých vlastních prožitků. „Ví, o čem ve filmu mluvíme a odráží se to v jeho očích,“ potvrzuje Nadine Labaki a dodává: „Zain jen stěží napíše své vlastní jméno, ale dokázal na svých úzkých ramenou nést šest měsíců dlouhé natáčení. Dokonce do filmu přidal své vlastní výrazy, slova i pohyby – vše z něj vycházelo tak přirozeně, že díky tomu jsou scény silnější,“ chválí režisérka svého malého svěřence.
Zain na střeše domu v Libanonu (UNHCR/Sam Tarling)
Zain není jediným nehercem v Kafarnaum. Ve skutečnosti obsadila režisérka Labaki do filmu pouze neherce, kteří hrají své vlastní životy a zobrazují svůj životní zápas a úděl. Snímek otevřeně napadá sociální poměry, které panují v Libanonu a negativně ovlivňují jak Libanonce, tak uprchlíky, kteří na území malé země na břehu Středozemního moře žijí - dětskou práci, dětské sňatky, lidi bez státní příslušnosti a chudobu. „Libanon je v současnosti domovem přibližně 976 tisíc registrovaných syrských uprchlíků – z nichž více než polovina jsou děti – což Libanon činí, vzhledem k počtu jeho obyvatel, zemí hostící největší počet uprchlíků,“ uvádí UNHCR.
Zain ve filmu Kafarnaum (Foto: FB filmu Kafarnaum)
Film nyní sbírá prestižní ocenění. Zain i celý tým, který za vznikem filmu Kafarnaum stojí, se dokonce letos představil na prestižním filmovém festivalu ve francouzském Cannes, odkud si snímek odnesl Cenu poroty a cenu ekumenické poroty. Zain tak poprvé prožil minuty slávy, kdy obecenstvo v sále tvůrcům i hercům filmu tleskalo ve stoje. „Nikdy jsem nezažil potlesk ve stoje. Byla to ta nejlepší část. Byl jsem ochromený, úplně ochromený,“ neskrývá dojmy z nevšedního zážitku. Film si odnesl ocenění také z filmových festivalů v bosenském Sarajevu, kanadském Melbourne či Norska.
Foto: FB filmu Kafarnaum
Zainovi i jeho rodině převrátila role v novém filmu život vzhůru nohama. Ze syrské rodiny, která uprchla do malého, jen spoře vybaveného bytu, se díky pomoci UNHCR (úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) stali obyvatelé Norska. Právě do této severské země jim totiž bylo umožněno přesídlení. „Jsem šťastný a smutný zároveň. Budou mi chybět bratranci a sestřenice, ale tam budu moct chodit do školy a naučím se číst a psát,“ těší se Zain. Nyní už si rodina zvyká v nové zemi, kde má Zain konečně pořádnou postel a kde chodí, stejně jako další děti v jeho věku, do školy. „Z okna vidíme moře. Rád sedím u moře, ale nemůžu plavat, protože voda je ledová!“ vypráví své dojmy pro UNHCR Zain. Dodává, že se možná jednou bude naplno věnovat herectví, teď je však šťastný, že může znovu chodit do školy.
Úvodní foto: FB filmu Kafarnaum