Petr se po pražském Smíchově pohybuje s jistotou trapera. Lesem je mu ulice a její usmolená zákoutí a stopami, kvůli kterým očima neustále skenuje okolí, použité injekční stříkačky. Bývalo to jinak. Materiál, který teď sbírá do plastové nádoby v příruční tašce, sám denně používal a pravděpodobně i odhazoval. „Heroin jsem si dal poprvé ve 13 letech a doteď si pamatuju svoje první slova. Řekl jsem si, jak jsem bez toho mohl žít,“ vzpomíná na 90. léta, kdy heroin v Praze měl kvalitu, Smíchov divokost a v Kaprově ulici se o něj albánští dealeři prali, když tam dorazil coby dítě školou povinné se 70 korunami v kapse.
Službu začíná v zahradě Portheimka, kde je umístěný první kontejner Fixpoint patřící pražské neziskové organizaci Progressive, která od roku 2003 pracuje s lidmi ohroženými užíváním návykových látek. Ta jich má po Praze aktuálně 35 v 8 čtvrtích a jejich fungování zajišťuje 13členný tým uživatelů drog. Petr odemkne kovovou „pokladničku“ a dlouhou pinzetou z ní vyloví první 3 stříkačky a zatímco jeho kolega Roman prohledává trávník okolo, zapíše úlovek do tabulky. Z lavičky je pozoruje postarší muž, nejspíš dědeček dívenky, co se za nimi houpe na houpačce.
Roman a Petr ve službě. Kontejnery na použité injekční stříkačky se vybírají každých 48 hodin.
(Ne)bojovat sám se sebou
„Místa, kam kontejnery na buchny umístit, tipujeme podle toho, kde se nejčastěji uživatelé vyskytují. Nemá smysl čekat, že za nimi budou někam dojíždět,“ upozorňuje s tím, že zrovna tady byl kontejner dřív než dětské hřiště. Citlivá kombinace prostoru vyhrazeného dětem sousedícího s místem oblíbeným mezi uživateli drog se na trase zopakuje ještě několikrát, a přestože Petr s Romanem pro jistotu pročesávají také nehlídaná dětská hřiště, na injekční stříkačky nenarazí ani jednou. „Nejsou to žádní blbci, aby si to dávali na dětským hřišti,“ zapojuje se do rozhovoru poprvé Roman. Kromě přirozených zábran svou roli hrají také stále častější hlídači nebo ploty. S okolím je to ale jiné, veřejná zeleň s relaxačními zónami, případně lehce skrytá schodiště patří mezi jistá naleziště.
Jedno takové se nachází u zastávky U Zvonu a od něj už je to jen blok do Husových sadů. Zde jsou kontejnery hned 2, zároveň je ale potřeba vysbírat množství odpadu okolo. Víčka injekčních stříkaček (někdy se zalomenými jehlami), jejich obaly, krabičky od substituční léčby nebo ampule od ředících roztoků není složité najít a Petr teď pracuje skoro pořád ohnutý. K dlouhé pinzetě přidává rukavice a z klikatého chodníku nečekaně zahýbá na strmé pěšiny do křoví.
Při vybírání kontejnerů se prohlíží okolí i sbírá související odpad.
Petr a Roman jsou dnes dlouhé roky na substituci, kterou podle svých slov ani jeden nezneužívají, ale zkušeností s šikmou plochou, po které se už mockrát vyškrábali nahoru, mají hodně. „Krást jsem začal dřív, než jsem dostal občanku. Kouřit v 8 letech, pravidelněji pít alkohol v 11. Když mi bylo 12, kámoši mi poradili, abych si do pivka hodil diazepam, že mi bude jak po 10 kouscích a ušetřím,“ rekapituluje své začátky Petr. Přibližně tehdy se jeho rodiče rozvedli, ale on svou závislost spíš přičítá na vrub násilným zážitkům ze školy a vyrůstání mezi sestrami, jejichž submisivní chování zrcadlil. Nejdéle byl ve svém dospělém životě čistý 25 měsíců, kdy namísto do vězení nastoupil na ochrannou léčbu. Když se vrátil, rychle do závislosti spadl znovu. Dnes už podle svých slov ví, že nelze bojovat sám se sebou. Poslední 3 roky bere 1 tabletu Suboxone denně a v 41 letech je smířený s tím, že takto to zůstane do konce jeho života. Vztahy s bývalou přítelkyní a zároveň matkou jeho 14letého syna, stejně jako s jeho sestrami, jsou v ruinách. Bydlet naštěstí může stále u své matky.
Pokusů o „normální život“ má za sebou nepočítaně, ale pout, která ho drží na okraji společnosti, by napočítal víc. „Mám tak 92 exekucí jenom u dopravního podniku. První exekuční výměr mi přišel v 15 letech. Kdykoli někde začnu pracovat, letím ještě ve zkušební době. Právě kvůli exekucím nebo proto, že se zaměstnavateli donese, že jsem na substituční léčbě,“ tvrdí.
Úvazek ve Fixpointu se stal jeho jediným výdělkem, ale peníze pro něj v práci nehrají hlavní roli. „Je to pro mě vysvobození z 20letého vězení,“ říká s vážnou tváří. Přesně tak dlouho trvají jeho pokusy o resocializaci, abstinenci nebo udržení se v substituční léčbě střídané relapsy.
Roman, kterému je 47 let, to vidí podobně. Fixpoint je pro něho z finančního hlediska jen brigáda (žije z invalidního důchodu), osobně pro něj ale znamená mnohem víc. „Smysluplně vyplním čas, potkám se s kolegy, někam patřím,“ vysvětluje. A Petr jej okamžitě doplňuje: „Když přijdu do práce, přesně vím, kdo jsem. Je to moje identita.“ Jejich společným cílem je vypracovat se na sociálního pracovníka, který díky tomu, že má vlastní zkušenost se závislostí, bude klientům a jejich potřebám dobře rozumět.
Být v týmu
Nesoudit, nenutit, nepodceňovat by mohlo být napsáno na dveřích kanceláře Fixpointu. Tým vede Simona Poláková a její pravou a levou rukou jsou Filip Jiřík a Alexander Kazbal. V suterénních prostorách činžovního domu na nábřeží Vltavy mají kancelář a jednoduché zázemí pro klienty, kteří si sem mohou přijít vyprat, udělat kafe nebo kouknout na film. Jednou týdně se podává společný oběd a probere se vše podstatné. Jestliže klienti nedělají potíže, nikdo neposuzuje, zda jsou zrovna pod vlivem či ne. „Nás zajímá, aby co nejlépe fungovali v běžném životě. To, jestli berou, jsou na substituci nebo abstinují, je vedlejší,“ vysvětluje Poláková.
Jak připomíná její kolega Jiřík, všichni jejich klienti se nacházejí v nevyhovující bytové situaci od bydlení u rodičů přes ubytovny až po ulici. Prostor, kde mohou v klidu řešit své záležitosti, jim tak obvykle chybí. Jejich přístupu se může zdát přehnaně benevolentní, ale ve skutečnosti poskytují promyšlenou light verzi housing first, i když bez bydlení. Nabízejí totiž místo, kde si klienti mohou obstarat své nejzákladnější potřeby, aby získali mentální kapacitu a čas pro řešení hlubších problémů, jako jsou exekuce, zdravotní potíže, hledání zaměstnání nebo sociálního bytu. S tím vším jim pak mohou jako zkušení sociální pracovníci pomoci.
Mapa a tabulka jednoho z členů týmu Fixpoint. Takové odevzdávají po každé službě.
Navracet uživatele do běžného života ve všech jeho oblastech je hlavním cílem Fixpointu, ale chvíli trvalo, než to dotáhli až k nízkoprahovému zaměstnávání. „Když jsme projekt kontejnerů v roce 2009 z Německa přivezli, obstarávali je naši streetworkeři. Postupně nám došlo, že je to jednoduchá práce a není důvod nezapojit klienty,“ vzpomíná Poláková. Navíc jim odpadla starost s vysvětlováním, jak držet bezpečně injekční stříkačku, jakého odpadu si venku ještě všímat nebo kde ho hledat. Rychle se ukázalo, že uživatelé umí být v rámci možností spolehliví, protože práce jim dává pocit začlenění do společnosti, který je jim pro svou vzácnost nejlepší motivací. „Kdysi jsme potenciální pracovníky museli aktivně vyhledávat v nízkoprahovém centru, dnes zájem vysoce převyšuje počet míst, které v týmu máme,“ upozorňuje Poláková.
A její kolega Kazbal se pobaveně ozývá: „Jo, nepodceňujte smažky.“ Sám bývalý uživatel, který se postupně vypracoval na stálou pozici, je mostem mezi klienty a pracovníky bez zkušenosti s návykovými látkami. Od všeho podle svých slov řeší trochu. Zapisuje statistiky sesbíraného odpadu – Petr a Roman přinesli ze směny 59 injekčních stříkaček, ročně se jich v Praze vysbírá kolem 15 000. Také vyjednává prodeje kontejnerů do dalších měst, aktuálně se nacházejí v hned v několika českých a moravských obcích, nebo komunikuje s městskými částmi. Municipality jsou hlavními zákazníky Fixpointu, přes původní nedůvěru pochopily, že se jedná o službu, která zvyšuje bezpečnost v jejich čtvrti (ne naopak). „To by měl být hlavní argument pro veřejnost. Stabilizace uživatelů a jejich resocializace snižuje kriminalitu a zvyšuje bezpečnost ve městě,“ shrnuje Poláková.
Fixpoint se stal týmem roku podle České asociace streetworku, za získaných 30 000 si udělají výlet na Slovensko. Foto: Anna Šolcová
Ti, kterým naopak nemusí nic vysvětlovat, jsou jejich kolegové sociální pracovníci. Před 14 dny Fixpointu udělila ocenění České asociace streetworku, získali ČASovanou botu v kategorii tým roku 2020–2021. S pořádně těžkou cenou v podobě škrpálu na skutečné dlažební kostce, která má symbolizovat právě práci pracovníků v terénu, zároveň obdrželi 30 000 korun. „Volné peníze jsou pro nás naprosto výjimečné. Rozhodli jsme se, že pojedeme na výlet na Slovensko, ke spřátelené organizaci v Bratislavě,“ těší se Poláková, přestože nebude zrovna klasická dovolená. Pro klienty na substituci se musí vyřídit speciální povolení, aby léky mohli legálně převézt přes hranici, bude nutné zajistit chybějící doklady a vyřídit další papírování. Za tohle vše ale pocit, že jste součástí týmu, stojí.