Jakub si odpykává sedmiletý trest v jedné z českých věznic. Za více než pět let na sobě hodně zapracoval, podstoupil mnoho terapií a naučil se spoustu nových věcí. Před rokem díky svým zkušenostem dostal na svém oddíle na starost samosprávu. Nyní pomáhá i druhým změnit život. S jakými reakcemi okolí se setkává? Jak na oddíle řeší šikanu? A co by podle něj mohla společnost v přístupu k lidem ve vězení zlepšit?
Jak ses dostal do vězení?
Vzhledem k tomu, že jsem bývalý uživatel drog a nemám úplně žaludek na zlodějinu, rozhodl jsem se, že si ty drogy budu raději vyrábět sám. Takže sedím za výrobu drog.
Ve vězení jsi víc než pět let. Dalo ti něco pozitivního?
Stoprocentně. Ale je na každém, jak se k tomu postaví. Někdo si řekne: „Chci si to odsedět, chci mít svůj klid a vykašlat se na to a nazdar.“ Já to takhle nemám. Já chci všechen čas zužitkovat. Udělal jsem velké pokroky, od mnoha let terapie až po to, že mám dnes rozum a plány do budoucna.
Jaké to jsou?
Dostal jsem sedm let. To je dostatečně dlouhý čas na to, naučit se v podstatě cokoliv. Tak jsem se věnoval kreslení, protože v tom se dá stále zlepšovat, růst neomezeně a dá se to dělat celý život. Ve finále z toho bude moje budoucí povolání. Otevřu si tatérský salon. Mám hodně dluhů a v tetování jsou pěkné peníze, takže doufám, že by mi to do budoucna mohlo zajistit i vlastní bydlení.
ZLEPŠENÍ SEBE I OKOLÍ
Lze podpořit i ostatní spoluvězně, aby na sobě pracovali?
Na oddělení, kde jsem já, jsou většinou mladí kluci, uživatelé drog. A staví se tu na nohy. Takže ze začátku nějaké názory ani nemají. Hrozně záleží, kdo to na oddělení vede, kdo má na starost samosprávu, řídí úklidy a celkově jeho chod. Tým vychovatelů a terapeutů dělá vstřícné kroky. Jakmile má třeba někdo nápad na zlepšení, snaží se vyhovět. Pokud to na oddělení drží hajzlové, tak se ti noví přidají a následně se z nich stanou hajzlové zrovna tak. Kdežto když přijdou na oddělení, kde to relativně funguje a lidé spolu vycházejí, tak se to učí. Adaptují se na prostředí.
Co jsi udělal pro zlepšení ve vašem oddílu ty?
Já teď po všech těch letech a terapiích mám důvěru ze strany vychovatelů, mám spoustu nápadů, protože jsem zažil na oddělení různé časy. Byly tam špatné doby, braly se tam drogy a přesně vím, kvůli čemu to tenkrát začalo, jak se tam dostávaly. Takže tyto zkušenosti teď mohu využít pro zlepšení. Před rokem mi svěřili samosprávu a já se snažím, abychom všichni dělali něco hezkého. Máme například keramickou dílnu s pecí, můžeme cvičit, máme trenéra a máme mraky vymožeností, abychom se neváleli. Na léto máme zahradu a sazenice. Máme také akvária, můžeme se tak starat o rybičky, abychom se učili zodpovědnosti. A já jsem zastáncem toho, aby všichni dělali a učili se spolu vycházet. Takže ti noví, kteří přijdou, se automaticky adaptují na tohle prostředí a myslím, že je to správně. Máme také terapie, aby si lidé uvědomili, kde se stala chyba. Záleží ale na každém, co si z toho vezme. Ale i kdyby se podařilo srovnat život pěti lidem ze sta, pořád je to o pět kriminálníků míň. Každý zachráněný život má smysl.
Jaké kroky jsi konkrétně udělal, když ti svěřili samosprávu?
Jednak jsme věděli, že někteří tam berou drogy, což na všechny bývalé uživatele drog má samozřejmě hrozně špatný vliv, protože je to k tomu táhne zpátky. Jeden si zahulí jointa, smrad se táhne po chodbě a dalších dvacet lidí dostane v tu ránu chuť. A je zle. Ta chuť je může držet dlouho a je riziko, že tam toho natahají víc. Je skoro nemožné je uhlídat. Takže ve chvíli, kdy se na někoho přišlo, byl ten člověk z oddílu vyřazen. Bylo důležité, aby šli od nás tihle lidé pryč. A s kamarádem Matoušem jsme to začali pomalu dávat dohromady. Vymysleli jsme různé funkce, prosadili víc komunit, změnili jsme přístup lidí i třeba k samotným úklidům. Je hrozně důležité, aby věděli, že neuklízí za trest, ale proto, abychom tam měli čisto. Fungujeme skoro jako takový rodinný klub, každý má své místo. Na oddíle je nás celkem třicet.
Bývá u lidí z oddílů, kde je situace lepší, nižší recidiva?
Uživatelé drog se bohužel vracejí často, což je celosvětový problém. Vězeňství a drogy jsou hodně spojené. Už dávno neplatí, že by tu byli staří kriminálníci, kteří dělali ty promyšlené bankovní zločiny nebo el pasa, většinou jsou to narkomané, občas nějaký podvodník nebo někdo, kdo šlápnul vedle. Drogy se navíc stále jednodušeji připravují, problémy rostou, uživatelů je více. Na druhou stranu se také zdokonalují techniky léčeben a terapií. Ale to, jakou to bude mít účinnost do budoucna, nelze odhadnout, to je hlavně na každém jedinci. A jde také o štěstí. Tito lidé to mají vždy tak, že drogy jsou zadní vrátka. Takže i když má dobře našlápnuto a něco se pokazí - například přijde o práci nebo mu vyhoří byt - může se do tohoto zase vrátit.
NENÁVIST A ŠIKANA
Setkáváš se ve vězení také s nesnášenlivostí například vůči Romům, gayům nebo dalším menšinám?
Kolikrát přijde třeba i někdo, kdo jen blbě vypadá nebo se špatně vyjadřuje. A muklové (vězni) jsou občas takové stádo, že jeden něco řekne a už se to veze. A ten člověk už má blbě nakročeno. Je na mně, abych to zachraňoval. Kolikrát musím říct: „Hele, každý je nějaký, nemůžeš na někoho být hnusný jen proto, že nějak vystupuje. Pokud to bude hajzlík, tak se to časem ukáže, ale dejte mu šanci.“
Co například gayové v mužské věznici?
To nikdo moc rád nemá. Chodí se společně do koupelny a nikdo není zvědavý, aby mu tam někdo koukal na zadek. Ostatním to pak vadí. Lidi tu určitě jsou schopní nenávidět někoho jen proto, že je gay. Mně je to třeba jedno. Dokud se ten člověk nechová jako hajzl, je mi jedno, jak to má. A takový přístup se snažím naučit i ostatní. Ta nenávist pak totiž roste jako tsunami. Atmosféra je pak celkově vypjatá a to nemám rád.
Dochází také k šikaně?
Ano. A často to začíná drobnostmi. Ten člověk se pak nemá kam obrátit, protože mu všichni zavírají dveře, že je to teda ten „teplouš, kterého všichni nesnáší”.
Jak takové situace řešíš?
Ono je těžké rozpoznat, kdy je to jen takové rýpnutí, nebo to je něco vážnějšího. Jednou jsme tu měli gaye a byl v pohodě. Já si s ním občas povídal a říkal jsem mu třeba: „Ty jsi fakt divnej buzerant,” a on na to: „Kubo, to nemůžeš takhle říkat, co kdyby mě to třeba urazilo? To nejde,” a smál se. Ale sranda to je, dokud se směje i ten dotyčný. Ale když vidím, že ho to bolí, tak je postupně obejdu a řeknu jim: „Kašlete na to. Vždyť vidíte, že mu to nedělá dobře. Jak by bylo vám?” S nenávistí se tu celkově hodně pracuje.
Je náročné ukočírovat třicet dospělých lidí zavřených pohromadě, z nichž každý je jiný?
Jak s kým. Kolikrát přijde někdo z těch starších vězňů, kteří už mají něco za sebou a mají své způsoby a názory, tak s těmi je to těžší. Buď se adaptují, nebo pak sami zažádají o přeložení. Mně je to jedno, já si říkám: „OK, tvá věc, vrať se zpátky zas do svého kriminálu, nic neudělej, vylez ven a za půl roku se zas vrať na pět let.” Já to tu beru jako školu i intr. Bydlíme tu, učíme se a děláme to pro sebe. A přál bych si, aby až půjdu domů, to tady tak vydrželo.
Plánuješ tyto své zkušenosti v budoucnu nějak zužitkovat?
Rozhodně. Občas k nám chodí také školy. Mě to ale nebaví, je to divný. Oni sem jedou jakoby na exkurzi do vězení a my jim odříkáme, co a jak. Je ale zajímají hlavně ty odstrašující příklady, mě ale nebaví říkat dětem jenom to, co mi někdo řekne jako scénář. Pokud bych něco takového chtěl dělat, a to bych i chtěl, rád bych si udělal scénář podle sebe.
Zajímala by tě i práce s dětmi s problémy či z výchovných ústavů?
Takovéhle trochu už „nakažené” děti nějakýma odbornýma sladkýma kecičkama nezískáš. Řekneš pár vět, které znějí až moc rozumně - například použiješ fráze jako „má nárok” nebo „dopustil se” – a už neposlouchají. Když jim ale řeknu: „Hele vole, když budeš dělat čurákoviny,” tak oni uslyší „čurákoviny” a hned jim lítá ucho, protože jde o jejich slang. Ono to, že tuhle práci dělají lidi se zkušenostmi dobře, má svůj důvod. Dokáží se vžít a vědí, co ten druhý prožívá.
PO PROPUŠTĚNÍ
Co po propuštění? S jakými reakcemi se člověk může setkat?
Záleží na mnoha věcech i na tom, jak ten člověk vypadá. Pokud vyleze plešatý týpek s vězeňskými kérkami, lidem už od pohledu nebude sympatický a tím spíš, pokud poznají jeho minulost. Když ale vyleze jako týpek, co vypadá slušně, jenom uklouzl a skončil ve vězení, lidé mu tu šanci dají spíš. Je to individuální. Těžké to například je, pokud je to Rom a ještě k tomu Rom, co byl ve vězení. Záleží i na tom, odkud člověk pochází. Například v Praze jde člověk na úřad, že přišel z vězení, a tam už k němu přistupují s odstupem, protože se setkali v minulosti s vězni, kteří se chovali špatně. Ten přístup už je automaticky špatný. Na malých městech je to jiné, tam hodně záleží na tom, z jaké je člověk rodiny. Sousedé vědí, že tahle paní pracuje jako pošťačka a tohle je její syn, který se vrátil z vězení. Vědí také, že ona je slušná paní, proto ho berou. Pokud naopak bydlí ve vyloučené lokalitě, vrátí se a lidi se začnou bát, že se vrátil „ten hajzl z hnusných domů“. Samozřejmě jsou předsudky. Samozřejmě, že ve vězení jsou často hajzlové, ale není to pravidlo. To je jako kdybys řekla, že venku žijí jen slušní lidé.
Jak k propuštěným vězňům přistupují zaměstnavatelé?
Zaměstnavatele často víc než to, co člověk umí, zajímá, co má v rejstříku. Je to pochopitelné, ale někteří zaměstnavatelé, případně i úřady, toho zneužívají a rovnou je odpálkují. Jsou to prostě vyvrhelové, nikdo jim nevěří. Totéž se může stát třeba i u soudu. Když už jsi jednou trestaný byl, moc se s tebou nikdo nebaví. Kdybych třeba já byl už venku, žil spořádaný život a někdo si usmyslel, že mi chce udělat problémy, mohl by říct, že jsem mu třeba něco prodal. Drogy se hrozně špatně prokazují, záleží tedy na svědeckých výpovědích. Takové obvinění by v případě už trestaného soudy určitě nebraly na lehkou váhu. Lidé pak mohou pohořet právě i na tomhle, neumí se bránit.
Co by podle tebe mohla společnost pro zlepšení začleňování vězňů udělat?
Myslím, že úřady by se tím měly více zabývat. Někdy je člověk například ve vězení 300 kilometrů od svého bydliště. Zavřou ho v létě a v zimě jde ven v teplákách a letní mikině. Má pět stovek v kapse a neví, co dělat. To by podle mě takhle být nemělo. Většina vězňů má také dluhy, nemůžou sehnat práci a to přece nikam nevede. Společnost toto nemá dobře nastavené, měla by třeba zaměstnávání vězňů podpořit. Pokud někdo vyleze a hned se mu to všechno sesype, stane se z toho začarovaný kruh. Přijdou opět soudy, dluhy narostou a ubyde mu pár let. Společnost by začleňování určitě měla víc řešit.
Foto: Marie Škardová a Jakubův archiv