„Poprvé jsem začal hrát v sedmi letech, vybrnkával jsem si na tátově base první tóny a brzy na to zatoužil stát se špičkovým muzikantem,“ usmívá se při vzpomínce na své začátky Milan Kroka. První akordy na kytaru ho ale naučila jeho teta. Když jeho otec, který byl sám frontmanem kapely Grams zjistil, že Milan nadání zdědil, přivedl ho do hudební umělecké školy v Berouně. Nepřeberné množství nástrojů malého školáka učarovalo.
„Ani nevím proč, ale mým prvním nástrojem byly bicí, jenže dlouho jsem u nich nevydržel a vrátil se ke kytaře,“ vzpomíná. Poté ho oslovila ředitelka Soukromé základní umělecké školy Míla Lidinská a nabídla mu, aby přešel pod jejich školu. Jelikož v té době začal vedle kytary hrát i na elektrické klávesy, v soukromé škole si automaticky vybral hru na klavír.
„Už jsem uměl hrát z not a měl před přehrávkami, ale zamiloval jsem se a vše muselo stranou,“ přiznává, proč ve studiu nepokračoval. Přemluvit se ho snažil nejen jeho táta, ale i jeho učitel, který za tehdy šestnáctiletým hudebníkem několikrát zašel domů, ale marně. Avšak hudba v Milanově srdci zůstala i nadále a nakonec začal hrát v kapele svého otce.
„Tehdy se mi dost líbili Giňovci z Rokycan, hitmakeři na kterých vyrostli celé generace Romů. Já se k nim dostal spontánně, bylo mi čerstvých osmnáct let, seznámil jsme se v roce 1994 s jejich syny a společně začali hrát v kapele Terne čhave. Ale už za rok jsem přešel do té „staré gardy“ a hrál s nimi na jednom pódiu,“ vzpomíná na své první větší angažmá v dnes už neexistující kapele Rytmus 84, která se brzo po svém vzniku stala populární v celém Československu.
Po zániku kapely začal od roku 1998 vystupovat po boku Idy Kelarové. „Než jsem se poznal s Idou, vystupoval jsem jen doma, ale krátce po mém angažmá v Romano Rat jsme vyjeli na týdenní hudební workshop po Belgii,“ vypráví o kapele, která ho po Giňovcích z Rokycan rovněž v jeho hudební kariéře značně ovlivnila. V Romano Rat nakonec působil dva roky, pak začala jeho spolupráce s Věrou Bílou, která trvala šestnáct let. Nahradil tak brilantního hudebníka Desideriuse Duždu, který do té doby v Kale zastával pozici hlavního kytaristy.
„Romové u nás Věru vnímali jako známou, milovali její písničky, ale málokdo z nich tušil, že jakmile překročila hranice, byla to ona, kdo byl považován za opravdovou světovou star. Zastavili jsme třeba na benzínce v Německu nebo kdekoliv jinde a když lidé zaregistrovali, že je tam Věra, už se k ní hrnuli. O tom se žádnému interpretovi u nás ani nezdálo,“ vzpomíná na ženu, která se proslavila zejména vystupováním se skupinou Kale a před lety vyprodala pařížskou Olympii nebo zpívala v Bílém domě. Za svůj úspěch zpěvačka vděčila umělkyni Zuzaně Navarové, která ji objevila širšímu publiku. Díky ní a také díky česko-francouzskému manažerovi Jiřímu Smetanovi se Bílá se skupinou Kale zařadila mezi uznávané hvězdy v oblasti world music.
„Byla přirozená, na nic si nehrála a davy ji milovaly,“ vzpomíná na dobu, kdy s kapelou procestovali celou Ameriku a vyprodávali světoznámé hudební sály.
„Naše generace začínala bez sociálních sítí, neměli jsme možnost vystupovat v talentových soutěží, přitom se naše hudba dostala i do světa. Bylo to o poctivém řemeslu a energii, kterou jsme skrze hudbu dokázali předat,“ tvrdí.
Plán návratu
I když Milan měl k Věře Bílé silné pouto, nakonec to na udržení kapely v původní sestavě nestačilo. Po vleklých sporech s členy kapely se zpěvačka rozhodla odejít do ústraní. S odchodem hlasově výrazné zpěvačky Kale ztratili na exkluzivitě, přesto skvěle zpívající a hrající kvintet fungoval dál. V produkci Jiřího Smetany natočili členové s flamencovou kytarovou ještě 16 vlastních i převzatých skladeb a lidovek.
„Jenže se to u publika neujalo, už to nebyli Kale. Věra v kapele chyběla, to jsme cítili všichni, najednou jsme pro promotéry, přestože členové byli a jsou špičkový kytaristé, ztratili punc výjimečnosti. Po indickém turné jsme se rozhodli, že naše hudební dráha takhle pokračovat nemůže,“ říká upřímně a je rád, že kapela funguje dodnes, i když v jiné sestavě. Poté začal hostovat v berlínském divadle Dorky Park v divadelním vystoupení Open for Everything, který vede choreografka Constanza Macras.
„Dostal jsme se k tomu úplnou náhodou, tehdy jsme se dozvěděl, že v Praze v Goethe-Institutu proběhne konkurz na jeden evropský divadelní projekt a hledají se herci, tanečníci a hudební kapela. Už jsem na to pomalu zapomněl, ale po půl roce se mi ozvala produkce, že jsme ho vyhráli,“ říká o projektu, který se představil nejen v Německu, ale i ve Švýcarsku, Francii nebo ve Spojených státech amerických. Avšak na zpěvačku, kterou doprovázel 16 let na kytaru zapomenout nemohl. Jejich spolupráci po letech odloučení obnovila náhoda.
„V televizi zrovna běžel dokument o ní, díval jsem se na něj a přemýšlel, jak ji z té nelehké životní situace, do které se po několika letech dostala, pomoct. Žila na ubytovně a finančně strádala. Stejně to viděli Robert Červeňák, bývalý pianista Kale nebo Robert Horváth či manažér zpěváka Jana Bendiga, Lukáš Rejmon, který mi hned volal, že dokument viděl a rád by Věru postavil zpět na nohy. Ptal se, zda bych do toho šel s nimi. Neváhal jsem, cítil jsme to úplně stejně,“ říká autor její vůbec poslední písně Mek som adaj (Ještě tu jsem), který měl být předzvěstí jejím velkým návratem po 15 letech. Dát dohromady kapelu a spojit jméno Věry se známým zpěvákem Janem Bendigem se zdálo, že je skvělý nápad.
„Večer jsem si sedl ke klavíru a napsal pro ni píseň, měl jsem u toho po celém těle husí kůži. Tehdy jsem nemohl vědět, že to bude písnička, kterou si každý zapamatuje jako tu poslední, co ve své kariéře nazpívala. Když si demo poslechla Věra, tak plakala. Říkal jsem si: ,Sakra! Však to je pozitivní text o jejím návratu a touze zpívat, ale jako by něco viselo ve vzduchu. Dva dny před plánovaným turné zemřela v plzeňské nemocnici,“ odmlčí se a je poznat, že i po letech se mu o tom mluví těžce.
„Věra tady zanechala klenot, své písně, které se budou zpívat dál a já jsem rád, že jsem ji mohl v její hudební cestě provázet. Byla to ikona, která reprezentovala ve světě Českou republiku, nejen Romy a romskou hudbu. A podle mě by si zasloužila mít na rokycanském náměstí sochu,“ vypráví.
Ve filmu
Poprvé se postavil před kameru v roce 2017 v Historické detektivce z počátků první republiky Četníci z Luhačovic režiséra Bisera Arichteva, kde ztvárnil člena romské rodiny, která byla obviněná z krádeže krávy a maringotky. Svou hereckou zkušenost si zopakoval i před rokem ve snímku Kdyby radši hořelo režiséra Adama Kolomana Rybanského, kde se představil ve vedlejší roli Gejzy po boku své herecké manželky Pavlíny Matiové. Oba si tak zahráli vedle herců Martina Isteníka nebo Anny Polívkové.
„Kdyby radši hořelo byla obrovská zkušenost. Postavit se před kamerou a vůbec to není tak jednoduché, jak se může zdát. Každá scéna se opakuje několikrát, natáčeli jsme už v chladném počasí, prochladli jsme, ale vzpomínáme na to doteď rádi a v dobrém,“ říká. Kdyby přišla další herecká nabídka, rád by si zahrál hudebníka.
V současné době se věnuje nejen vystupování se svou kapelou Milan Kroka live band, ale také hudebním aranžím či skládaní hudby a textů. Tvořit hudbu na zakázku pro jednotlivce ho baví, protože pořád je to autorská a kreativní práce.
„Mladí umělci jsou ještě na začátku, talent vidím, profesionalita ještě není taková jako u té starší generace hudebníků, ale to se samozřejmě věkem znásobí. Připravit po hudební stránce koncertní projekt je náročné, obzvlášť, když připravujete třináct aranží na galavečer Mezinárodního dne Romů a máte na to omezený čas. Do toho se někdy přihodí, že mi přijde na zkoušku zpěvák, který je špatně připravený a potřebuje nasměrovat. To pak zamrzí. Ke každé písničce píšeme dechy, posíláme dema, kapela zkouší dvakrát týdně, jedeme naplno, proto vyžaduju při práci přesnost, spolehlivost a profesionalitu,“ vyjmenovává. Přípravy na další ročník, který proběhne na Nové scéně Národního divadla ho čekají už v únoru. A přestože po vydání vlastního alba netouží, jeho snem je rozšíření nahrávacího studia, které vzniklo u něj v doma v podkroví. Pokud by se mu to podařilo, rád by spolupracoval se začínajícími muzikanty a zpěváky a pomohl jim tak prorazit na hudební scénu.
Foto: Archiv Milana Kroky a Ara Art