Ženy cestou na smrt zpívaly českou a židovskou hymnu. Uplynulo 78 let od vyvraždění rodinného tábora v Březince

Obrázek: auschwitz-birkenau-5386159-1280

Nikdo z nás, kdo přežil tábor A v Brzezince, nikdy nezapomene na 7. září 1943, protože ten den se nepodobal žádnému, které jsme kdy zažili. (…) Do vedlejšího tábora B, odděleného od nás jen několika prameny drátu, proudili muži, ženy a děti oblečení v normálních civilních šatech. Hlavy měli neoholené, obličeje zmatené, ale vykrmené a nezpustošené. Dospělí nesli svá zavazadla, děti své panenky a medvídky. (…) Nových vězňů byly asi čtyři tisíce a byli transportováni z terezínského ghetta. Pozorovali jsme, jak se zabydlují, a tábor bzučel nejrůznějšími dohady. Nikdy před tím nezůstaly rodiny v Osvětimi pohromadě, rozumí se kromě plynových komor. Nikdy před tím si nesměli nechat své oblečení a zavazadla. Esesáci s nimi jednali šetrně, žertovali s nimi, hráli si s dětmi. Byla to hádanka a záhada a my starší vězňové jsme si byli jisti, že jde o nějaký trik, protože bylo jasné, že novým příchozím se dostává prominentního zacházení. 
(Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi, Sefer 1998)

„Zvláštní zacházení“

Příchod vězňů z Terezína do Březinky se nepodobal ničemu, co členové osvětimského odbojového hnutí, na něž byl napojený i Rudolf Vrba, dosud viděli. Nejdřív jsem si všiml, že každému, dokonce i nejmladšímu dítěti, jemuž byly asi dva roky, vytetovali zvláštní číslo, které nemělo nic společného s osvětimskými čísly. A každý dostal lístek, na kterém stálo: „Šest měsíců karantény se speciální péčí." „Speciální péče" - nejhrůznější fráze v Osvětimi. Za ní bylo jen jedno: zavraždění, vražda, smrt. Avšak lidé z terezínského ghetta zůstávali z nějakého důvodu naživu. (Rudolf Vrba: Utekl jsem z osvětimi, Sefer 1998)

Na osobních dokumentech vězňů z Terezína stála zkratka „SB“ a doba 6 měsíců. SB, tedy „Sonderbehandlung“, česky znamenalo „zvláštní zacházení“ a v nacistickém žargonu šlo o krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách. Tito vězni neprocházeli obvyklou selekcí (nebyli tedy vražděni v plynových komorách ihned po příjezdu), ponižujícím holením hlav a rodiny zůstávaly pohromadě, proto se tomuto táboru říkalo rodinný. Nesl označení BIIb.

Po dvou zářijových transportech, kterými do Osvětimi přijelo pět tisíc vězňů z Terezína, následovaly transporty v prosinci 1943 a květnu 1944. Těmi se počet vězňů tamního rodinného tábora zvýšil o 12 500. Zatímco první transporty přivezly vězně pocházející z českých zemí, v těchto prosincových a květnových už přijížděli i lidé z Německa, Rakouska a Nizozemí.

Hlad, zima, nemoce a smrt

„V rodinném táboře, označovaném v Birkenau jako sekce BIIb, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost zde ostatně nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým Fredy Hirschem věnovaly improvizované výuce a hrám,“ popisuje podmínky v táboře server Holocaust. Jméno Alfréda Hirsche se nesmazatelně zapsalo do dějin, když se snažil o výchovu dětí a dospívajících jak v terezínském ghettu, tak v rodinném táboře v Březince, kde vytvořil jakousi oázu uprostřed tábora smrti.  

Jak jsme zjistili, bylo v terezínském ghettu okolo sta tisíc Židů. Bylo nám jasné, že všichni jsou určeni pro Osvětim a nakonec na smrt, ale podle toho, co jsme pochytali od nově příchozích, to neměla být jednoduchá operace. Rukavičky byly nezbytně nutné, protože právě v tomto ghettu byli pozorovatelé Červeného kříže. (…) Byl to samozřejmě starý trik, tentokrát ale dovedený k nebývalé dokonalosti, protože tato operace nesměla selhat. Na jejím úspěchu závisela budoucnost Himmlerových vyhlazovacích plánů. (Rudolf Vrba: Utekl jsem z osvětimi, Sefer 1998)

Naděje na vzpouru

Když odbojové hnutí zjistilo, jaký osud dosud žijící členy prvních transportů již brzy čeká, snažili se přimět Fredyho Hirsche k vyvolání vzpoury mezi vězni rodinného tábora. „Fredy, jsi jediný člověk, který to může udělat. Jediný, za kterým půjdou." Zašeptal: „Ale co bude s dětmi?" To byl okamžik, kterého jsem se bál. věděl jsem, jak moc ty děti miluje. Byl to jejich druhý táta, byl osou, kolem níž se otáčely jejich mladé životy. „Fredy," řekl jsem, „ty děti zemřou. Tomu musíš věřit. Před nimi ale zemřely desítky tisíc jiných dětí a my teď máme šanci s tím skoncovat. Rozmetat lágr, aby žádné další dítě nemuselo jít do plynu. Tak se na to musíš dívat. Několik stovek dnes umře, protože je nikdo nemůže zachránit. Ale desítky tisíc jiných dětí budou žít." Jeho obličej byl bledý a napjatý. Potřásl hlavou, když si zapaloval cigaretu. „Jak je můžu opustit?" vydechl. „Jak můžu jít do boje a nechat je zmasakrovat? Copak nevidíš, že mi věří? Potřebují mě!" (Rudolf Vrba: Utekl jsem z osvětimi, Sefer 1998)

Po šesti měsících od zářijových transportů dostali jejich členové za úkol napsat do Terezína korespondenční lístky s pozdějším datem. Poté pod záminkou převozu na práci do ve skutečnosti neexistujícího tábora nastoupili na korby nákladních aut. Ty zamířily k plynovým komorám. Náklad'áky začaly vztekle vrčet a pohnuly se směrem k bráně jako tanková divize. Zvuk motorů naplnil celý tábor a rval mi uši. Potom jsem skrze tu nelítostnou hudbu zaslechl nový, sladký tón. Zpěv tisíce žen. A tou písní byla československá hymna Kde domov můj. Slábla, jak náklad'áky mizely. Nastoupily nové hlasy s novou písní, inspirované stejnou myšlenkou. Tentokrát to byla židovská hymna Hatikva, Naděje. Čtyři hodiny jsem stál před barákem, dlouho poté, co náklad'áky zmizely a zápach výfuků se vytratil. Stál jsem tam, zmučený, dokud jsem nespatřil tmavý kouř smíšený s obrovským žlutým plamenem stoupat z krematoria. (Rudolf Vrba: Utekl jsem z osvětimi, Sefer 1998) 

Konec rodinného tábora

V noci z 8. na 9. března 1944 bylo zavražděno 3 791 československých Židů. S nimi bylo následně spáleno i tělo Fredyho Hirsche, který po rozmluvě s Rudolfem Vrbou pravděpodobně spáchal sebevraždu. Stejný osud později potkal i zbylé vězně rodinného tábora, kteří byli do Březinky transportováni v prosinci a květnu. Tentokrát však lidé procházeli selekcí. Část z nich byla před odchodem do plynových komor poslána na práci do jiných koncentračních táborů, díky čemuž se někteří z nich dožili osvobození. Až sedm tisíc vězňů rodinného tábora však bylo mezi 10. a 12. červencem 1944 zavražděno. 

Likvidace rodinného tábora 8. března a 10.-12. července 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době druhé světové války. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.

Rudolf Vrba popsal osud rodinného tábora a jeho obyvatel z prvních transportů tak, jak ho coby vězeň v Březince sám zažil. V dubnu 1944 spolu s Alfredem Wetzlerem z Osvětimi uprchnul a společně podali světu jedinečné svědectví o vyhlazovacích táborech. Snažili se tím také zabránit chystanému vyhlazení maďarských Židů. I přes jejich svědectví jich však v Osvětimi zahynulo čtyři sta tisíc. Jejich zpráva měla i tak významné důsledky. Vyvolala mezinárodní tlak, pod nímž se Němcům vzepřel maďarský admirál Milós Horthy a zastavil deportace. Díky tomu přežilo až dvě stě tisíc lidí. Posloužila také jako důkazní materiál pro norimberské procesy v roce 1946. Rudolf Vrba zemřel v Kanadě v roce 2006, Alfred Wetzler na Slovensku roku 1988.

Ilustrační foto: Pixabay