Devatenáctiletá studentka Eva bydlí v Brně na Cejlu. Kvůli psychickým potížím přerušila studium na střední škole a nastoupila na plný úvazek do hypermarketu, kde pracuje i její táta a teta. Od září se ale chce ke studiu vrátit a splnit si svůj sen být sociální pracovnicí nebo pečovatelkou a pomáhat lidem. Aby mohla nadále vydělávat, aniž by se připravila o možnost odmaturovat, zvolila dálkovou formu studia. Uvědomuje si, jak je studium důležité, ale trvá na tom, že nebude žádat o žádné stipendium. Je velmi hrdá a zvykla si poradit sama. O svých psychických problémech se nestydí mluvit. Naopak. Nelíbí se jí, že toto téma je v romské komunitě často tabu. I proto se rozhodla zapojit do výstavy Ženy z Cejlu. Tu u příležitosti oslavy MDŽ uspořádala organizace IQ Roma servis. Cílem výstavy je nejen pobavit, ale i prodiskutovat závažnější témata, která se s Mezinárodním dnem žen pojí. „Role romské ženy v komunitě je často spojena se stereotypním vnímáním ženy pečovatelky, kuchařky a hospodyně a právě na to chceme akcí upozornit,” uvádí organizátoři.
Nápad na oslavu MDŽ vzešel od Moniky, která pracuje jako komunitní pracovnice v Brně. Monika má velké zkušenosti s životem a prací za hranicemi, které jí přinesly nadhled a otevřenost k jiným kulturám. Pracovala a žila ve Španělsku, Švýcarsku, Švédsku, Finsku i Kanadě. Ráda objevuje nové věci a je tolerantní a přizpůsobivá. Do Španělska například odjela na dovolenou a v zemi se jí tak líbilo, že zůstala. Monika je také velmi akční a ráda přebírá iniciativu a něco organizuje. Je věřící. „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu,” zní její motto.
Předsudky společnosti
Výstava portrétů, jejichž autorem je fotograf Jiří Hloušek, poukazuje také na to, jak se ženy vyrovnávají s předsudky ze strany společnosti. S těmi se setkala například Simona, když se po svatbě odstěhovala do nového bydlení do Tuřan. Zpočátku měla problémy s předsudky a nedůvěrou okolí. Dívala se na ně však s nadhledem a rozhodla se proti nim bojovat vlastním příkladem. Díky velké otevřenosti a upřímnosti si nakonec získala v Tuřanech mnoho přátel. Proto se rozhodla zde zůstat i po rozvodu, přestože nyní už více než rok žije sama se čtyřmi dětmi. „Děti zde mají dobrou školu,“ vysvětluje Simona své rozhodnutí a dodává, že některé školy v okolí Cejlu považuje za velmi nekvalitní. „Mnoho dětí se z nich nedostane ani na učiliště, a já chci, aby mé děti dostaly dobré vzdělání,“ doplňuje. Jejím snem je aktuálně najít muže, se kterým by mohla sdílet své křesťanské hodnoty. „Život bez Boha není život,“ zní její motto.
S předsudky se setkává také Tamara. „Já, ačkoliv sama jsem biologicky Romka, nikdy jsem takto vychována nebyla a mezi Romy jsem nevyrůstala. Přesto narážím občas na předsudky majoritní společnosti, a proto vím, jak se cítí a jak to mají v životě těžké,” popisuje. Řešení vidí především ve vzdělání. „Bez vzdělání nejsi nic a pokud jsi Rom, máš to v životě ještě mnohem těžší,” říká. Tamara je dnes na mateřské dovolené a vychovává dvě děti. Má vystudovanou sociálně správní činnost a do budoucna plánuje uplatnit se na úřadě nebo právě v práci s romskou komunitou, které by chtěla být inspirativním pozitivním vzorem.
Inspirovat sebe i ostatní
„Chtěli jsme dát dohromady skupinku žen z lokality, které budou ochotné se nafotit, sdílet svůj příběh a stát se třeba i inspirací pro ostatní. Přitom důležitý pro nás byl pocit jejich sounáležitosti s komunitou, podpora jejich identity a sebevědomí, a to se myslím povedlo velmi dobře,” hodnotí výstavu Petra Płachtański, vedoucí týmu komunitní práce IQ Roma servis Brno. Podle ní byl projekt velice pozitivně přijat nejen samotnými focenými ženami a jejich okolím, ale i ze strany široké veřejnosti a institucí. „To nás opravdu těší, protože v dnešní době je bohužel téma postavení Romek nebo Romek a jejich portrétů obecně silně neatraktivní,” říká Płachtański. Výstava se v budoucnosti bude dále rozšiřovat o nové portréty a příběhy. V rámci týdne romské kultury bude k vidění v Cafe baru Morgal a autoři zvažují také vydání knižní publikace fotografií s příběhy.
„V komunitním rozměru bychom chtěli nafoceným ženám dávat prostor a příležitost se dále setkávat a možná i společně pracovat na nových fotoprojektech či jiných tématech. Rádi bychom se zapojili také do ženské, nyní už celorepublikové, skupiny MANUSHE, která byla inspirací pro vznik naší výstavy. Pokud totiž ženy mají možnost se družit, inspirovat, motivovat a pracovat na sobě ve skupině, začnou se pak samy od sebe odkrývat nová témata včetně možností jejich řešení,” shrnuje Petra Płachtański. „Já osobně věřím, že každá žena má svůj příběh, který může být pro někoho inspirativní. V běžném každodenním životě si však my ženy své přednosti málokdy uvědomujeme, protože se ztrácejí pod tíhou starostí a povinností. Pokud vám ale někdo udělá krásný portrét a současně vám pomůže objevit a formulovat vaše kvality, začnou se dít divy,” shrnuje.
S kompletními příběhy všech portrétovaných žen se seznamte ZDE.
Foto: Jiří Hloušek