350 až 400 dětí v Česku je každý rok diagnostikováno s onkologickým nemocněním. „Před třiceti lety se vracely domů tři děti z deseti, dnes je to dětí devět. To je úžasný pokrok, naděje je dnes veliká,“ říká Josef Zimovčák. O tom, že je to obrovská zátěž nejen pro nemocné dítě, ale i pro celou rodinu, ví své. „Kdo to neprožil, vůbec neví, o čem se bavíme. To jsou neskutečně dramatické příběhy,“ říká. „Nevím, jestli já sám bych byl pevný, jestli bych to zvládnul. Kdyby mi onemocnělo dítě, že bych na to byl připraven.“ Zimovčák spojil svou lásku, cyklistiku, s pomocí nemocným dětem. Mistr světa a milovník velocipedů tento rok už podesáté objede s pelotonem Česko. Délka trasy je 1294 km. Podle něj jsou děti malí hrdinové, díky nemoci však rychleji dospívají. „Bolí je to, necítí se dobře, jsou dlouho uzavřené v místnosti. Těší se, až se vrátí zpátky třeba na kolo, ke kamarádům, k blízkým,“ popisuje a dodává: „Ano, zvážní. Když se s těmi dětmi potkávám po letech, usmívají se, ale je za tím skryto ,Jsem rád, že jsem tady', je tam ta vzpomínka na utrpení. Je tam ta lítost ,Proč zrovna já?'“. Projekt Na kole dětem pomáhá financovat relaxačně-rekondiční pobyty, kde mají rodiny k dispozici i odbornou psychologickou pomoc. Josef Zimovčák si také chodí povídat s dětmi do škol. „Chci je upozornit, že být zdravý je neskutečně úžasná disciplína a výhoda. A pro to, abychom byli zdraví, musíme něco udělat. To znamená mít pohyb, dělat prevenci nemoci,“ vysvětluje muž, kterému se již podařilo pro nemocné děti vybrat přes 12 milionů korun. „Je to naší povinností. My, kteří jsme zdraví, musíme pomáhat,“ shrnuje poselství svého projektu. „Děti se mě ptají, kolik jsem vyhrál závodů. Hodně. Ale to je tak pomíjivé, tak bezpředmětné. Dresy mistra světa, že je to až komické. Pro mě je největší vítězství v rámci sportu, že jsem dokázal stmelit lidi jezdit na kole a pomáhat.“
Onkologické onemocnění je pro každou rodinu obrovský zásah do života. Jak se k tomu rodiny většinou staví?
To jsou neskutečně dramatické příběhy. Kdo to neprožil, vůbec neví, o čem se bavíme. Ty lidi nezajímá ani mistrovství v hokeji, ani Zimovčák, nic. Chtějí jen mít zdravé dítě. Všechna energie je upřena na něj. Finance a celá rodina jsou soustředěny na to, aby se dítě vrátilo domů. Když s rodinami prožíváte léčbu a dítě se vrací po dvou letech v nemocnici zpátky, je to obrovské štěstí.
Jak se k tomu staví děti samotné?
To jsou malí hrdinové. Bolí je to, necítí se dobře, jsou dlouho uzavřené v místnosti. Těší se, až se vrátí zpátky třeba na kolo, ke kamarádům, k blízkým. Je to ale odstupňované podle věku. Záleží, zda dítě má dva, pět nebo třináct let. Někdy vizi té černoty, smrti, nevnímá. Čím je dospělejší, tím je smutnější. U malých dětí je radost, oči zasvítí, když na ně uděláte opičku. Ty starší už na to nereagují. Chtějí jít do kina, chtějí se setkat se svou přítelkyní, se spolužáky. Ale všechny děti, které si projdou onkologickou léčbou, rychleji dospívají.
Nejvíc zasáhne děti právě to vytržení z normálního života?
Bezesporu. Jsou ale obklopeny láskou svých blízkých, také neskutečnou profesionalitou lékařů, kteří na klinikách pracují. Pak případně skupinami klaunů, kteří jezdí po klinikách a dětem radost vytvářejí. Když se člověk podívá do nemocnice, jsou ty místnosti dnes veselé. I náš projekt je o radosti. Je o tom, jak vrátit úsměv na dětské tváře.
S léčbou jsou spojené traumatizující zážitky. A to i když to dopadne dobře. Jak pomáháte traumata překonávat?
Po skončení léčby děti jezdí na rekondičně-relaxační pobyty. Na krásná místa v naší vlasti. To je takový tábor, kde jsou s odborným týmem a se svými blízkými. Vaří, hrají si, sportují. Chceme, aby po té dramatické léčbě měly radost každý den. Je to návrat do normálního života. Jsou v úplně jiných podmínkách než v nemocnici, jsou čtrnáct dní na vzduchu. Někdo je veselý hned, někdo zůstává smutnější.
Změní se děti během léčby hodně?
Ano, zvážní. Když se s těmi dětmi potkávám po letech, usmívají se, ale je za tím skryto: „Jsem rád, že jsem tady“. Je tam vzpomínka na to utrpení. Je tam ta lítost. „Proč zrovna já? Proč já jsem měl tu smůlu, že jsem byl, nebo jsem, tak nemocný?“
Je na to odpověď?
Na to odpověď není. Tak to prostě je. Příběhy těch rodin by nás měly vyburcovat k tomu, abychom si života vážili každý den. Abychom uměli být pokornější a netvářili se, že jsme až tak dokonalí a výjimeční.
Mají pak děti na zmiňovaných pobytech psychologickou pomoc?
Jsou s nimi odborníci a mluví s dětmi i s rodinami. Všichni bývají velmi vyčerpaní, mentálně i ekonomicky.
Jak děti překonávají tu dlouhou dobu vyloučení ze společnosti? Dokáží se pak zapojit zpátky, třeba do školy?
Prošly si něčím zásadním. Znám dítě, které se tím dokázalo i chlubit. Spousta jich je ale uzavřenějších. Postupně se dostávají z ulity, z toho „uzavřeného pokoje“, kde trávily spoustu času.
Pomáhá dětem o své zkušenosti otevřeně mluvit? Pomáháte jim se to naučit?
Můžou být příkladem i pro ty ostatní. Dispozici o tomto tématu mluvit buď máš, nebo nemáš. Je velmi těžké to předat. Otevřít se v tom, jak to bylo těžké, jak jsem šťastný, že jsem mezi vámi. Můžou o tom mluvit jako o životní zkušenosti.
Co rodiče?
Rodiče spíše chtějí být anonymní. Často se nechtějí vracet ve vzpomínkách k tomu, co prožili. Oni řeknou: „Dost, my už nechceme. Ten náš ,Honzík' je tady, absolvoval léčbu, tady jede na kole, tleskáme, ale nechceme se k tomu vracet.” Jsou tady lékaři, kteří o tom hovoří. Dneska dokáží neuvěřitelné věci, léčbu velmi posunuli kupředu. Před třiceti lety se vracely domů tři děti z deseti, dnes je to dětí devět. To je úžasný pokrok, naděje je dnes veliká.
Jak s tím tématem pracujete?
Projíždíme republiku na kolech. Během Na kole dětem se poznají děti a rodiny, které ukončily onkologickou léčbu. Každý rok je diagnostikováno 350 až 400 dětí na 10 milionů obyvatel. Takže to můžete být příště nebo váš soused.
Pracujete i s rodinami, které o děti přišly?
Setkal jsem se s tím párkrát. Jedna konkrétní rodina, jejichž dítě se rozloučilo a odešlo, se rozhodla pomáhat jiným a dělá to už sedm let. Mají akci Den pro Zuzanku, vrstevníci ze školky se setkávají a stále se na to děvče myslí. Ale je to spíš výjimečné, pokud jsou rodiny po tragédii schopny generovat pomoc. Pro všechny rodiny je odchod dítětě obrovská tragédie. Odejde tříletý chlapeček, pětiletá holčička. Nosila náušnice, malovala si rtíky, lakovala si nehtíky. A najednou není.
Řekl byste, že je pomoc druhým efektivní způsob, jak se vyrovnat s traumatem?
Důležité je udělat krok z kruhu smutku, ze zoufalství, neštěstí a vykročit do sféry radosti. Odkaz toho dítěte posouvat do reality života. Třeba jeden náš kolega, Honza Bicek, se s námi bohužel rozloučil. Ale zanechal tady obrovskou stopu. Pomáhat a mluvit o tom veřejně není pro každého. Spíš bych to těm rodinám nabídl jako jednu z možností, jak udělat ten krok z kruhu tragédie. Mohli by to zvážit, mají obrovskou zkušenost. Ta může pomoci lidem, kteří jsou na začátku léčby. Upřímně nevím, jestli bych já sám byl pevný, jestli bych to zvládnul. Kdyby mi onemocnělo dítě, že bych na to byl připraven. Nikdo to neví. Kdo je soudný, tak ale respektuje, že tady ta nemoc je. Že jí neutečeme. Že se stává.
Děláte besedy na základních školách. Jak na takové téma děti reagují?
Beseda je vedená v duchu radosti. Mám s sebou velký velociped, děti se na něm učí jezdit. Taky mám hodně obrázků z Tour de France, z Giro di Italia. Nejlepší je sekce pádů. Ta je vždy zajímá (smích). Pak se to překlopí k tomu, jaký je důvod mojí návštěvy, na co je chci upozornit. Že být zdravý je neskutečně úžasná disciplína a výhoda. Abychom byli zdraví, musíme pro to něco udělat. To znamená mít pohyb, dělat prevenci nemoci. Prevence je na každém z nás. Mluvíme taky o pomoci kamarádům, kteří to štěstí, aby byli zdraví, neměli. Nakonec jsou dotazy.
Na co se děti nejčastěji ptají?
Kolik dětí onemocní. Jestli pak můžou jezdit na kole. Jestli můžou sportovat. Co jim chutná k jídlu. Jedna holčička se nedávno přihlásila: „Já bych nechtěla být tak nemocná, co mám udělat?“ To je super dotaz. Řekl jsem: „Musíš začít u sebe. Začni tím, že se budeš těšit do školy. Těš se na babičku, dědu, na okolí. Měj radost.“
Dává vám osobně sport i duševní sílu?
Když jsem jel Tour de France, spadl jsem předposlední den, byl to těžký pád. Přišel jsem o zuby, koktám, šilhám, měl jsem dvě zlomená žebra. Když mě vrtulník odvezl, probudil jsem se z otřesu mozku, tekla mi z uší krev. Nakonec jsem měl jen zlomenou čelist, nebyla to prasklá lebka, jak si původně mysleli. Já říkám tomu doktorovi, že to není tak hrozné. A on mi odpověděl, tak pro sedm lidí najednou! Když jsem zjistil, že nemám prasklou lebku ani zlomené nohy, tak jsem na Champs-Élysées nějak to kolo dotlačil. Šampioni projížděli, byli tam novináři, blahopřáli mi. Já jsem tam seděl a omdléval, protože jsem měl pořád otřes mozku. Všichni asi nepojedete Tour de France, ani nepolezete na Mount Everest, ale něco dělejte, děláte to pro sebe. To je to kouzlo pohybu, sportu. Olympijské medaile nezískáme všichni. Sport vás hlavně naučí prohrávat. Chcete vyhrát, ale nakonec umíte i prohrát. To je to nádherné, vítězi zatleskat a nevymlouvat se. Podmínky měli všichni stejné. Člověk má začít vždy u sebe. A to lidé nedělají. Neřeknou si „ta chyba byla moje, špatně jsem se připravil, to je ten můj problém”. Tahle lekce ze sportu se dá využít i v životě.
Takže sport dává lidem sílu překonávat překážky?
Já jsem se vždycky připravoval i mentálně. Trénoval jsem na kole, připravoval se i na to, co se všechno může stát. A počítat i s neúspěchem. Nakonec jsem na velkém kole jel Tour de France, Giro, Vuelta, taky závod Bratislava, Vídeň, Praha, Brusel, objel jsem republiku…
Váš pád byl na začátku celé myšlenky Na kole dětem?
Ne, to bylo později. Byl jsem pozván na akci, kdy se jelo z Bratislavy do Znojma na kole. Výtěžek té akce byl věnován klukovi, který byl onkologicky nemocný. Mně bliklo, že bych mohl spojit svou sportovní minulost s něčím, co je prospěšnější. Děti se mě ptají, kolik jsem vyhrál závodů. Hodně. Ale to je tak pomíjivé, tak bezpředmětné, dresy mistra světa, že je to až komické. Pro mě je největší vítězství v rámci sportu, že jsem dokázal stmelit lidi jezdit na kole a pomáhat.
Co je za vaší láskou k vysokým kolům?
Poprvé jsem vysoké kolo viděl v roce 1975, když jsem jako chlapec závodil za Baník Ostrava. Jel jsem z Ostravy do Prahy na spartakiádu na kole. Cestou jsem v Orlických horách potkal borce na vysokém kole. Tehdy jsem netušil, že se k tomu dostanu i já. Shodou okolností jsem jedno takové kolo brzy objevil, nebylo pojízdné, tak jsme ho zrekonstruovali a naučil jsem se na něm jezdit. O rok později jsem jel v prvomájovém průvodu. Mám z toho dobový obrázek. Vytvořili jsme klub cyklistů. Stal jsem se mistrem světa, třikrát jsem byl v Austrálii. Projel jsem Ameriku. Za těch třicet let, co jezdím na vysokém kole, jsem najel zhruba 300 000 km, to je sedmkrát kolem zeměkoule. V celé republice jezdí tak 150 až 200 lidí.
Kolik lidí je v tom vašem pelotonu?
Základní tým, který jede celou trasu, tvoří tak 40 lidí. Další se přidávají. Někdy 200 lidí jede půl etapy, někdy je nás i 400. Doprovází nás Policie ČR, takže je to bezpečné. Je to společenská událost.
Jaká je motivace lidí, kteří s vámi jedou?
Chtějí pomoci dětem, poznat naši vlast. Setkávají se tam neskutečné persony. Jezdí s námi třeba profesoři Pafko nebo Pirk. Já jedu vepředu na velocipedu a ostatní za mnou. Na trase je 60 nebo 70 měst. Letošní 10. ročník má 1294 km. Na náměstích se setkáme s občany, školami, dětmi, starosty. Rozbalíme to tam, předáme si šeky, udělá se krátký rozhovor, zazpívá se, zatančí. Lidé si něco koupí - dres, tričko, náramek. Před těmi městy se k nám na několik kilometrů připojují děti z místních škol a symbolicky jedeme společně. V pelotonu jsou i děti, které prošly léčbou a byly na rekondičních pobytech. A tak se pomáhá. Za těch devět let jsme dětem na pobyty dali 12 milionů korun. Nejcennější je jejich úsměv, to je vždycky odměna. Je tady holka, která s námi jela poprvé na kole v pěti letech. Dnes už má patnáct, má první lásku. Slavíme deset let fungování. Beru to jako úspěch.
Takže žádné negativní reakce?
Ve městech ne, ale na silnici se to někdy stává. Řidiči, díky tomu, že je peloton dlouhý, občas najíždějí, jsou naštvaní. Jednou vznikl konflikt s řidičem, který do nás najížděl. My jsme zastavili, vysvětloval jsem mu význam projektu. Nejprve nechápal nic, pak mu nějak došlo, že mít dítě zdravé je obrovská výhoda. Vezměte si, jak se dnes máme úžasně dobře a lidé jsou přesto nespokojení a remcají a kritizují. Ale málokdo začíná u sebe. Je to naší povinností. My, kteří jsme zdraví, musíme pomáhat. Obzvláště těm, kteří to štěstí neměli.
Kde se to v lidech bere?
Nepoznali, co je to chtít vyhrát a zároveň umět prohrát. Chtěli by jenom vyhrávat. Jen tak, za nic. Bez trénování, a to je velký problém. Je to taková neomalenost nás lidí, že si nevidíme ani na špičku nosu. Uniká nám, že všichni jednou umřeme. I ten, co má vrtulníky. Svět, se neustále baví o ubrání plynu, na druhé straně pořád přidává. V radosti a lehkosti je energie a síla. Máme takové pořekadlo: „Šašek se nesmí potit, a furt se usmívá. A psi štěkají a karavana jede dál.“
Spoluautorka: Hana Rakovská
Foto: Jiří Pasz a archiv Na kole dětem