HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Teror Janovského a dalších dozorců

Nejznámějším českým dozorcem, který je s letským táborem spojován, je Josef Janovský. Mezi vězni i dozorci proslulý svou bezcitností a brutalitou, který internované vítal větou: „Z tábora vede cesta jen do nebe“. Pro většinu lidí žijících v táboře byl ztělesněním zla, jak ho popsal jeden z vězňů „zvíře v kůži člověka“, které se zhlédlo v ideologii i praktikách nacistů. „Když do tábora přišli cikáni, tu jsem Janovského upozornil, že ubytování pro tak velké množství není možné, že nastanou v krátké době epidemie v táboře a že lidé budou umírat. Na to mi řekl Janovský, že se jedná o plevel lidstva, že říše má zájem o vyhynutí,“ vypověděl lékař František Kopecký.

S tímhle jménem jsou však často – jak v historických pramenech, tak ve výpovědích pamětníků – spojována další jména: Josef Hejduk, Josef Luňáček či František Baloun. Luňáček byl ve vedoucí pozici, na rozdíl od Hejduka, což znamenalo, že využíval svoji moc jednak směrem k vězňům a jednak vůči svým podřízeným. Své svěřence nutil k výkonu služby přesně podle představ ředitele a nebál se použít fyzické násilí. Ba naopak, on i velká část dozorců se k fyzickým trestům uchylovali velice často. Strážmistr Kánský, o němž ještě bude zmínka, při pozdějším výslechu o praktikách Hejduka vypověděl: „(…) zvláště pro kárance, neb tyto bil a týral sám pro malicherné věci, bitím obuškem a různými tělesnými tresty vázání v kozla a to bylo nařízení Janovského a přisluhovači Luňáček a vrchní strážm. Frant. Baloun, snad již je mrtev.“  V dalších výpovědích padlo také podezření, že Hejduk byl přímo zodpovědný za smrt jednoho z vězňů, kterého zbil spolu s dalšími dozorci tak, že několik dní skomíral v táboře, až ho nakonec nechali převést do písecké nemocnice, kde asi po týdnu zemřel. Gradující nároky na pracovní nasazení a neustálé bití a ponižování vězni často nezvládali a „konečně se množily případy, kdy káranci se podřezali, do očí si sypali inkoustovou tužku, polykali různé předměty jako lžíce apod., aby se vyhnuli nesnesitelným pracovním požadavkům a dostali se tímto způsobem do nemocnice,“ uvedl při své výpovědi Josef Koudelka, jeden z dozorců, kteří byli proti Janovského metodám. Takový psychický nátlak pak vedl vězně i k  vlastnímu sebepoškozování jako možnosti úniku: „Káranec zaběhl pak do dílny a se slovy, že takovou potupu nesnese, že je stále bezdůvodně bit, uchopil do pravé ruky tesařskou širočinu a usekl si s touto levou ruku v zápěstí a dodal, to bude snad jediná možnost, která mi odtud pomůže“, vzpomíná jeden z vězňů.

Mrtví za branami tábora

Nejeden vězeň se skutečně dočkal propuštění, avšak s tragickým koncem. Doktor František Kopecký vysvětluje: „V případě, že někdo byl na smrt nemocen, byl ihned z tábora propuštěn na svobodu, nebo se mi podařilo přece někdy po velkém prošení Janovského dostat pacienta do nemocnice. Když byl nemocný poslán z tábora, Janovský prostě mi nařídil, abych podepsal listinu, ve které bylo zjištěno, že stav je zlepšen, ačkoli byl vždy naopak zhoršen. Když jsem se ptal, kam posílají takové lidi, říkal mi, že do dolů a za týden na to jsem zjistil z oznámení, že daný člověk zemřel.“ Takové zacházení s nemocnými či zraněnými nebylo ojedinělé, naopak Janovský používal tuto metodu, kdy zbité či nemocné kárance oficiálně propustil a ti o několik dní později zemřeli. Zbavoval se tak odpovědnosti za zbídačené vězně i povinnosti uvádět důvody úmrtí v táboře. Tato skutečnost je při pátrání po obětech tábora v Letech opomíjená, a můžeme už jenom odhadovat kolik vězňů vedených v záznamových knihách pod hlavičkou „propuštěni“ umřelo dříve, než vůbec dojeli domů.  Tezi, že skutečná čísla zemřelých se mohou lišit, podporuje také například zanedbání, ať už úmyslné nebo záměrné, dokumentace a hlášení o stavu internovaných. Lékař, který nastoupil do Let v době už rozmáhající se tyfové epidemie, Jan Neuwirth, mimo jiné vypověděl: „ Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že dosud nebylo ohlášeno zemskému úřadu v Praze přes 20 mrtvých, kteří však již byli zakopáni. Když jsem o tom říkal Janovskému, ten mi odpověděl, že do Prahy můžeme hlásit denně 2 nebo 3 mrtvé, aby to tak nevypadalo. Ale já jsem se postavil a trval na tom, aby byl hlášen skutečný stav zemřelých. Po mém nástupu umíralo denně průměrně 8 až 10 lidí. Ve většině případů jsem zjistil smrt zapříčiněnou podvýživou.“

Krmení vepřů místo vězňů

Do tábora v Letech byly pravidelně dováženy zásoby jídla, které měl personál rozdělovat mezi vězně. Avšak i přes tyto příděly vězni trpěli hladem. Janovský a jemu oddaní dozorci (pamětníci uvádějí kromě výše zmíněných i několik dalších) lidem v táboře odmítal potraviny přidělovat a skladovali je buď přímo v táboře anebo je odváželi neznámo kam. „Nevyživoval internované ani tak, aby alespoň dal k dispozici všechny vyživovací prostředky podle potravinových lístků,“ vypověděl doktor Neuwirth o přístupu ke stravování. Václav Studený, jeden z vězňů v cikánském táboře, ve své rozsáhlé výpovědi hovoří: „Ve skladišti, jak jsem měl příležitost se přesvědčiti, bylo mnoho zásob. Byly tam uzeniny, jižní ovoce, cukroví, cukr, mouka, slanina, tuky, vejce a jiné. Z toho dostávali internovaní jen zcela malý zlomek, obyčejně již ve stavu polozkaženém, kdežto ostatní věci odvážel Janovský autem pryč. (…) Po celou dobu, co jsem já byl v táboře, bydlela s Janovským v táboře i jeho manželka s dcerou. (…) Celá rodina žila na úkor zásob tábora pro zajištěné. (…) Janovský si také pěstoval králíky, husy a vepře, které krmil z odpadků jednak své kuchyně, jednak také z kuchyně tábora. (…) Tyto odpadky byly mnohem lepší nežli to, co nechal Janovský dávat jako normální stravu internovaným osobám. Stávalo se také, že mléko určené pro internované v táboře, zejména děti, když se srazilo, nebylo použito ve prospěch dětí jako tvaroh nebo jiným obvyklým způsobem, nýbrž celé mnohalitrové konvice byly nalévány do koryta vepře, kterého si Janovský choval. Internovaní mívali v táboře takový hlad, že někteří, kteří měli dobrý žaludek, pojídali slupky brambor z nádoby, v níž byly tyto slupky připraveny pro vepře. Také tato podvýživa přispěla k infekčním nákazám.“  

Velice bídné podmínky v táboře zapříčiněné zejména vedením velitele Janovského a části dozorčího personálu, měly za následek psychickou i fyzickou újmu, podvýživu, vysokou úmrtnost a rozšíření smrtelné tyfové epidemie. V táboře zemřelo dle dochovaných materiálů celkem 241 dětí mladších 14 let.

Zdroje

• Klinovský, Petr.: Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců
• Nečas, Ctibor.: Holocaust českých Romů. Svědectví těch, kteří přežili Lety
• Nečas, Ctibor.: Českoslovenští Romové v letech 1938-1945
• Nečas, Ctibor.: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943
• Pape, Markus.: A nikdo vám nebude věřit
• www.lety-memorial.cz 
• Státní oblastní archiv Praha
• Státní oblastní archiv Třeboň

Více informací o romském holocaustu najdete na webu Nepopirej.cz.

Foto: Sbírky Muzea romské kultury