Konflikt v Sýrii trvá už několik let. Dodnes opustilo své domovy na pět milionů Syřanů. Někteří se přesunuli do jiných měst či oblastí v zemi, jiní uprchli za hranice, například do sousedního Jordánska, kde se nachází největší uprchlický tábor na Blízkém východě, Zaatarí. Zde si Syřané založili řadu živností, kterými se snaží si nejen finančně přilepšit, ale také se díky nim alespoň v duchu vrátit do Sýrie a zavzpomínat na spokojený život v rodné zemi. Ti, kteří zůstali v Sýrii, byli okolnostmi nuceni přijít se všemožnými „zlepšováky“, aby si usnadnili život ve válečné zóně a obstarali si například elektřinu či častější přísun ovoce a zeleniny. Přinášíme vám několik krátkých příběhů těch, kteří svými nápady pomáhají nejen sobě a své rodině, ale také ostatním krajanům.
Aleppské zlepšováky
Ahmad sbírá a suší vinné listy, poté je rozdrtí a zabalí do ruličky. Jedna taková cigareta stojí kolem 4 dolarů. „Dnes má krabička cigaret pomalu větší hodnotu než zlato. Stala se z nich nová forma měny. Znám lidi, kteří si za několik krabiček cigaret z ciziny pořídili dům nebo auto,“ popisuje situaci Ahmad. Pokud mu zbyde trochu tabáku, přidá špetku do každé cigarety pro lepší chuť.
Farma na střeše jednoho z domů je zase výsledkem nepravidelných dodávek ovoce a zeleniny. Amir Sendeh si tak v polystyrenových bedýnkách pěstuje vlastní. „Sháním si semínka a poté rostliny pěstuju na střeše svého domů. Právě jsem vypěstoval několik výhonků petržele a ředkviček. A brzy, dá-li Bůh, budu mít špenát a také řepu,“ říká pyšně Amir.
V obléhaném Aleppu je často vzácností také elektřina. Proto Abu Rahmo za dvacet dolarů prodává „kolo-generátor“. „Mou prací je oprava aut,“ říká Abu Rahmo. Z rozebraných vozidel využívá dynama, která připevní na kolo. Šlapáním na kole se pak dají nabíjet baterie, telefony nebo dokonce dodávat elektřinu do domácích spotřebičů.
V Zaatarí jde život dál
Život v uprchlických táborech není snadný, o tom ví své téměř 80 000 lidí žijících v již zmíněném Zaatarí. Ani zde však život nepřestal běžet, a to díky snahám a píli jeho obyvatel. Místní si tu zřizují obchody, holičství či kuchyně, v nichž vaří tradiční jídla pro ostatní. Například Marwan al Mohammad chystá řadu pokrmů na svatbu a říká: „Lidé tady v táboře jsou konzervativní co se týče jejich zvyků a tradic, které zdědili od svých předků,“ vysvětluje Marwan. Svatby se v uprchlickém táboře konají každý den. Šaty si nevěsta může na svůj velký den vypůjčit v půjčovně šatů asi za 35 dolarů.
Nostalgické cukrovinky
Vzpomínky na Sýrii udržuje při životě svým umem i Abu Rabí. Se svou rodinou žije také v Zaatarí a vyniká ve výrobě tradičních syrských sladkostí. Jednu takovou cukrovinku, které se říká raha, vyrábí již od svých 10 let. Válečný konflikt, který v Sýrii před lety vypuknul, měl na jeho život i práci okamžitý dopad. Uzavírka dálnic z hlavního města Damašku ztížila shánění ingrediencí i potřeb na balení sladkostí. A ceny cukru, základní přísady této syrské pochoutky, vyletěly nahoru.
O rok později byla během ostřelování zabita Abu Rabíova manželka, a tak se svými čtyřmi nejmladšími dětmi uprchl do sousedního Jordánska. O Syřanech v táboře říká: „Jakmile uvidí rahu, ihned si vybaví staré dobré časy, kdy jsme seděli na poli a rahu jedli.“ vysvětluje Abu Rabí. „Zároveň to ale také mnoha lidem otevírá staré rány.“ Když Abu Rabí vyrobil v táboře první várku rahy, Syřané za ním přišli a jedli tak rychle, že téměř nestíhal krájet nové kousky. „Někteří muži, když rahu jedli, plakali. Raha v arabštině znamená úleva či pohodlí a v lidech vyvolává vzpomínky – je to chuť našeho domova,“ vypráví Abu Rabí. „Je to těžká práce. Směs musí být důkladně promíchaná, což při ručním míchání může trvat i celé hodiny. Ale dává mi to zapomenout na to, že jsem tady. Jako by má mysl nebyla v Jordánsku, ale v Sýrii,“ uzavírá.
Foto: Annie Sakkab / UNHCR