Dominik Vágai je studentem neobvyklého univerzitního oboru, který kombinuje sociální práci a humanitární pomoc. Studenti se připravují na práci v humanitárních krizích doma i v zahraničí, při škole například procházejí náročným armádním výcvikem a praxí v zahraničních i domácích organizacích. Dominik je v současnosti na praxi v Indii, kde pomáhá uprchlíkům z Afghánistánu a Barmy. „Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít,“ líčí Dominik. Do Indie jel s některými předsudky, ale díky inspirativním lidem, které potkal, je mohl odbourat na základě osobních zkušeností. Má podle něj v pomoci hrát roli náboženství? „Náboženství důležité sice je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj,“ myslí si Dominik a dodává „Naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.“
Studuješ neobvyklý obor Sociální práci a humanitární pomoc. Co se vlastně učíte?
Učíme se normální sociální práci tak, jak ji zná hodně studentů v Česku, ale máme ji obohacenou o předměty speciálně zaměřené na humanitární a rozvojovou pomoc. V praxi to znamená, že probíráme mezinárodní právo, mezinárodní sociální práci, učíme se, jak správně psát projekty, jak je evaluovat a podobně. Je toho hodně.
Studenti oboru jezdí na praxi do zahraničí, často do míst, kde jsou komplikované podmínky k životu a práci. Jaká je na to příprava?
Příprava na tenhle moment probíhá už od prváku. Jak doma, tak ve škole. Ve škole prakticky už od prvního dne všechno směřuje k téhle praxi. Lidi, kteří to mají na starosti, dělají maximum pro to, aby nás připravili jak psychicky, tak teoreticky. Procházíme různými školeními, kurzy a nakonec si projdeme i výběrkem, které nám má nastínit, jak to v budoucnu bude opravdu vypadat. Z osobní přípravy jde hlavně o to uvědomit si, že budete několik měsíců daleko od rodiny a partnerky, a pořádně se na to připravit. I když to teda není moc reálné, málokdo z nás totiž nějaké zkušenosti s takovýmto odloučením kdy měl. Druhá stránka věci je připravit se na to, že bydlení, jídlo a komfort, na který jsme zvyklí, není úplně vždycky prioritou na místech, kam jedeme. Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít.
Proč sis vybral Indii?
Z čistě praktických důvodů. Na výběr jsme měli opravdu hodně možností a většinou se jedná o místa, kde je třeba se starat o děti nebo se jedná prostě o sociální práci, akorát v zahraničí. Já jsem chtěl něco, co by mě nejlépe dokázalo posunout v mé budoucí kariéře nebo teda v tom, co bych chtěl dělat. Chtěl jsem něco, kde se naučím, jaká je práce ohledně projektů, jejich schvalování, vyhodnocování. Něco, kde si zkusím, jaké to je být humanitární pracovník. A musím říct, že jsem si nemohl vybrat lépe.
Změnilo tě nějak to, co děláš?
To určitě jo! Přijel jsem s některými předsudky ohledně Indie a lidí, co tady žijí, a musím říct, že se teď cítím až trapně. Poznal jsem spoustu lidí, kteří jsou pro mě neskutečnou inspirací, a jsem rád, že je můžu znát. Životní podmínky jsou tady sice opravdu kritické, ale to, jak se třeba v naší organizaci JRS lidi snaží pomáhat ostatním, bychom mohli závidět i my v Česku.
Pracuješ v organizaci Jesuit Refugee Service. Co dělá a proč? Pomáhá také muslimům?
JRS je mezinárodní organizace, která se především snaží poskytovat vzdělání uprchlíkům a lidem, kteří k němu nemají volný přístup. Ono se to na první pohled asi nezdá jako taková šílená věc, ale je třeba si uvědomit, že například v Afghánistánu a podobných zemích ženy stále nemají stejná práva jako muži a nemají tedy ani stejný přístup ke vzdělání. Navíc naprostá většina uprchlíků v Asii nemá vzdělání absolutně žádné a je pro ně proto nereálné se jakkoliv stát schopní uživit sebe a své rodiny. Proto JRS klade na vzdělání takový důraz. A k druhé části otázky. JRS je, jak už asi jméno napovídá, organizace vedena jezuity, ale v žádném případě to neznamená, že by cílila pouze na jedny, či druhé. Naprosto chápu, proč se na to ptáš, v dnešní Evropě jsou muslimové obrovskou věcí, ale musím říct, že tady to nikdo moc nehrotí. A vlastně je mi za nás trochu hanba. Kdykoliv se mě někdo zeptá, kolik máme doma uprchlíků my a proč máme takový strach z muslimů, je mi fakt trapně při vysvětlování a nejraději bych se propadl. Jsme přece všichni lidi a to, že někdo věří tomuhle a někdo jiný tomuhle, nehraje žádnou roli v tom, že si všichni bez rozdílu zaslouží určité životní podmínky. Takže ano, křesťanská organizace JRS pomáhá i muslimům a jsem vážně hrdý, že i já mohu.
Má náboženství v pomoci své místo, nebo by se mělo pomáhat bez něj?
To je hodně těžká otázka. A nevím, jestli na ni umím úplně správně odpovědět. Podle mého názoru náboženství sice důležité je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj. Například tady v Indii je nejrozšířenějším náboženstvím hinduismus, takže jít za někým a hlásat mu o křesťanském Bohu je podle mě hloupost. Myslím, že je třeba si uvědomit, že naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.
Prioritou vaší pomoci jsou vzdělávání v Afghánistánu a pomoc uprchlíkům z Myanmaru. Proč?
V Afghánistánu se jedná o děti a teenagery, kteří nemají přístup ke vzdělání, a proto jim JRS nabízí několik kurzů, které jim dají potřebné znalosti a dovednosti k tomu, aby se lépe mohli zapojit do společnosti. Nabízíme například výuku angličtiny, různé kurzy práce s počítačem, livelihood skills a tak podobně. Jsou to z velké části tzv. street children, tedy děti, které získávají obživu na ulicích měst ať už legální, nebo nelegální cestou. Je důležité si také uvědomit postavení žen v tamní společnosti. Pořád nemají stejná práva jako muži a ohledně vzdělání je to pořád velmi složité. Málo z žen může studovat a JRS se tuto situaci snaží zlepšit. U lidí z Myanmaru je to trochu jiné. Jelikož politická situace v zemi donutila obrovské množství obyvatel uprchnout, spousta z nich doputovala až do Indie. Je to především proto, že Indie přijímá kohokoliv a většina lidí si myslí, že tady lehce najdou práci. Z toho důvodu je tady v Dillí obrovská komunita lidí z etnické skupiny Chinů. Jedná se z naprosté většiny o lidi, kteří nemají žádné vzdělání a kvůli tomu pracují v továrnách za absolutní almužnu a často nemají dost peněz ani na zaplacení nájmu. Těmto lidem JRS vybudovalo centrum v jejich části města, ve kterém každý den probíhá výuka čtyř kurzů - angličtiny, počítačů, šití a kurz pro budoucí kosmetičky. Ti, co projdou kurzem, získají znalosti, které jim často pomáhají vydělat dost peněz na to, aby byli schopni uživit sebe a rodinu. Navíc je vybráno 25 rodin, kterým se dává jídlo ve formě přídělů. Jedná se o základní potraviny jako rýže, olej, mouka, datle, atd. Bohužel momentálně nejsou prostředky k tomu, aby bylo takto podporováno více rodin, takže pořadník je docela zaplněný, ale doufám, že v budoucnosti se to zlepší a JRS bude moct pomoci více rodinám.
Měl jsi možnost některé příjemce pomoci navštívit?
Sám jsem navštívil několik rodin, které takto JRS podporuje a musím říct, že to vždycky byl neskutečně silný zážitek. Byl jsem trochu skeptický ohledně dávání potravinových balíčků, ale když jsem poznal některé rodiny a viděl podmínky, ve kterých žijí, rozdal bych se sám. Hned můj první den mě vzali například za rodinou, kde rodiče pracují v továrně a dohromady si vydělají 10 000 rupií. Nájem jedné holé místnosti o velikosti asi 8x8 metrů stojí kolem 9000 rupií a zbývá jim tedy 1000 (cca 350 Kč) na to, aby uživili sebe a svých 5 dětí. Elektřina a tekoucí čistá voda jsou luxus, který si samozřejmě nemohou dovolit.
Jaké jsou tvé osobní zkušenosti s uprchlíky a muslimy?
Naprosto skvělé. Ti lidé jsou úžasní! I přesto, v jakých shitech je jejich životní situace a celkově situace v jejich vlastní zemi, jsou odhodlaní dělat všechno pro to, aby jejich rodiny byly v pořádku a aby jejich děti mohly mít skvělé dětství. Hned v únoru jsme například slavili Chin National Day, tedy mezinárodní den lidí v Myanmaru, a tolik radosti a štěstí, co jsem viděl v těch lidech, jsem neviděl už dlouho. Samozřejmě že se najdou i takoví, kteří o pomoc nestojí, ale naprostá většina z nich ji potřebuje. A jsem moc rád, že mohu být jedním z těch, kteří jim tu pomoc mohou nabídnout. Ohledně muslimů je to stejné. V naší kanceláři dokonce dva lidi z Afghánistánu pracují a oba jsou samozřejmě muslimové. Ze začátku jsem měl trochu problém s nima mluvit a neptat se na jejich víru, ale postupem času jsme se spřátelili a já teď vidím, jak skvělí lidé to jsou. Představili mi spoustu svých známých a jsem si jistý, že by nikdo to, že se jedná o muslimy, ani nepoznal. Jsou stejní jako my. Samozřejmě - něco nejí, někdy se modlí, nosí jiné věci, ale pořád to jsou úžasní lidé jako my, jenom prostě věří něčemu jinému.
Jaký máš prozatím pocit z rozvojové a humanitární pomoci? Lze je dělat efektivně? Měli, nebo neměli by se Češi angažovat ve světě?
Je to absolutně něco jiného, než jsem si ze začátku myslel. Rozvojovku a humanitárku jsem viděl jako jednoduché rozdávání jídla, ježdění do kempů a spoustu srandy. Ta skutečnost je ale vlastně úplně jiná. Z toho, co jsem poznal, se jedná hlavně o hodně úzký styk se zoufalstvím, bídou a strachem. Jedná se o naslouchání šíleným příběhům lidí, kteří ztratili víc, než si umíme představit. Jasný, je tady hodně papírování, porad a dalších administrativních šíleností, o kterých jsem původně neměl moc páru, ale ta realita, kterou tady každý den cítím a žiju, je sama o sobě zdrcující. Ale věřte mi, že jediný pohled kluka, který díky JRS dostal možnost jít do školy, je pro mě takovou odměnou, že víc bych snad ani nechtěl. V tom vidím asi i důkaz toho, že to jde dělat efektivně. I kdyby jenom jedna rodina mohla získat obživu a alespoň základní podmínky k životu, tak to, co děláme, má smysl. O tom, jestli by se měli Češi více angažovat, nemůže být ani debata. Myslím, že si hrozně málo uvědomujeme, v čem můžeme žít. To, že máme všichni možnost vzdělání, máme práci, neválčíme. Je toho spousta. Spousta věcí, kterých si nevážíme a přitom je tolik lidí, kteří k ničemu takovému nikdy nemusí přijít. Už jenom kvůli tomu bychom se měli více jako lidi snažit pomáhat těm, kteří to potřebují. A že takových lidí je opravdu spousta!
Foto: Archiv Dominika Vágaie