Pátek 13. listopadu je datem, z něhož se bude lidstvo vzpamatovávat velmi dlouho. Datum, které zůstane otřesnou vzpomínkou pro všechny, které tyto teroristické útoky zasáhly, včetně muslimů po celém světě. Toto datum rozšířilo seznam světových teroristických činů skupiny radikálů, která postrádá jakékoliv lidské hodnoty.
Osm teroristů v centru Paříže spáchalo masakr, při kterém nejenže zabilo desítky nevinných lidí, ale zároveň změnilo životy dalších tisíců nevinných, kteří buď zaplatili svou krví, ztrátou blízkých nebo osudem, který je čeká. 132 mrtvých, 352 zraněných, nepočítaně traumatizovaných rodin, ale také milióny šokovaných lidí po celém světě.
Nechci vést rozbor těchto teroristických útoků ani vyjadřovat svůj názor, jelikož se shoduje s většinou ostatních, které tyto činy odsuzují. Chtěla bych spíše vyjádřit své pocity a obavy, přestože nevím, jestli toho budu schopna. Poslední dobou mě trápí pocit nepochopení. Nevím si rady s tím, jak mám stále žít v pocitu člověka obviněného okolím za akt, který silně odsuzuji a distancuji se od všech podobných činů. Nerozumím, proč mě pokaždé pronásledují myšlenky typu: ,,Eman, co s tím teď budeš dělat? Jak se hodláš postavit obavám z nenávisti či obviňování? Eman, bojíš se?“ Popravdě ano, bojím se. Neustále se ale tento pocit snažím překonat pokaždé, když hledám způsob, jak své sestry, kamarádky a známé uklidnit a ujistit je, že všechno bude v pořádku.
První nevinnou obětí, kterou jsem měla možnost pozorovat, byla má desetiletá sestra Ája, která nechápe, co se kolem ní děje. V den jejích narozenin, kdy se těšila na to, až ji spolužáci ve škole popřejí, přišla domů s tím, že ji spolužáci uvítali slovy: ,,Za to můžete vy! Nebudeme se s tebou bavit, protože jste zlí a zabíjíte lidi!“ Jakmile se nám sestra svěřila, začala s kladením otázek se slzami v očích a nadějí, že to konečně pochopí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tento teroristický čin nepřestal sbírat své oběti. A mezi kým? Mezi nevinnými, mezi dětmi! Mezi dětmi, které nevědí o světě nic, mezi dětmi, které opakují jen to, co slyší od okolí. Mezi dětmi, které nemají pro nic pochopení než pro dětství, mezi nevinnými dětmi, které se bohužel nechtěně naučí nenávisti vůči ostatním nevinným dětem. Kdo může za to, že se desetileté dítě bojí svého muslimského spolužáka, protože v něm vidí teroristu? Proč musí mít strach ti nejmenší? Kam až kam jsme dospěli a jakou generaci očekáváme? Jestliže budou děti vychovávány ve strachu a obavách, připravujemee vlastně svůj konec, aniž si to uvědomujeme. Konec, který nám teroristé přejí.
Když jsem si naposledy o útocích v Paříži a jejich dopadu na naší generaci povídala s kamarádkami, víra v lepší budoucnost mě částečně opustila. V momentě, kdy mi kamarádky sdělovaly své obavy, jsem začala mít pocit, že podléháme strachu přesně tak, jak to teroristé chtěli. Dvě z nich mi řekly, že jsou momentálně rády, že nenosí šátek, aby nemusely snášet ponižování ve škole, na ulici nebo v autobuse. A že raději budou předstírat, že jsou Romky (jelikož jsou tmavší pleti), než aby zažily peklo, které pronásleduje zahalené ženy.
Těmito příklady se nesnažím kritizovat společnost, vůbec ne. Naprosto chápu obavy lidí z terorismu a naprosto chápu, že se bojí o své svobody a životy. Chápu i nenávist, kterou někteří jedinci projevují, a chápu, že někteří to považují za sebeobranu. Evropa patří mezi nejvyspělejší kontinenty a proslavila se svobodou, lidskostí a silnými hodnotami. Obětovala mnoho, aby si je zachovala a bojovala za ně všemi možnými způsoby. Dostala se z mnohem těžších situací a válek, které nelze srovnávat s dnešním terorismem, který představuje jen tisíce zastánců, nikoli 1.5 miliardy, která jej odsuzuje. Chápu, že se Evropa bojí ztratit to, co budovala několik staletí. Nelze se ale bránit tím, že bude jednat s miliardou lidí jako s teroristy.
Nevinný zůstává nevinným, dokud na něj není nalezen důkaz, který potvrzuje opak. To je právo, které je uznávané všemi zákoníky, politickými systémy, vírami a proudy.