Rodina Jana Hauera byla jednou z těch, které byly internovány v táboře v Letech u Písku. On sám se narodil dva roky po válce rodičům, kteří se navzájem poznali až na sklonku války. Oba totiž o své rodiny v koncentračních táborech přišli. Přímo v Letech však zemřeli dva Hauerovi sourozenci. „Jsem potomkem Sintů, kteří byli vězněni v protektorátním koncentračním takzvaném cikánském táboře v Letech u Písku. Od srpna 1942 zde byla vězněna moje matka, zahynul zde můj bratr a narodila se zde moje malá sestřička. Ve svých třech měsících zde byla zavražděna,“ uvedl ve svém nedávném projevu v Muzeu romské kultury v Brně u příležitosti výročí 75 let od prvního transportu moravských Romů do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. „Jistě chápete, že důvody, pro které byla vězněna, nemohly být v rovině případného nepřístojného chování, ale jen v tom, že se narodila jako česká Romka, tehdy lidově řečeno cikánka, a tak jí bylo souzeno zemřít jako miminko,“ dodal. Je jedním z českých občanů, kteří podali trestní oznámení na předsedu SPD Tomia Okamuru za jeho výroky o koncentračním táboře v Letech u Písku.
„Brutalita českých dozorců tábora byla vedle katastrofálních hygienických, pracovních a stravovacích podmínek příčinou smrti mnoha dalších vězňů - žen, mužů i dětí a starých a nemocných lidí. Zároveň byl tento tábor společně s koncentračním táborem pro moravské Romy v Hodoníně u Kunštátu přestupní stanicí na jejich cestě na smrt ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau,“ popsal v projevu. „Zde také zemřeli moji čtyři sourozenci – děti mého otce,“ doplnil za přítomnosti premiéra Andreje Babiše a dalších představitelů.
Jan Hauer strávil po válce nějakou dobu spolu se sestrou v ústavní péči, jelikož jejich rodiče byli roku 1949 uvězněni za obchodování s různým zbožím. Tehdy se podle jeho slov mohlo nakupovat jen za lístky. Jeho matka dostala sedm a půl roku žaláře, otec čtyřletý trest. Do dětského domova si pro ně přijel otcův bratr, který se o děti rozhodl postarat po čas nepřítomnosti rodičů.
Přiznává, že rodina nechtěla o utrpení, které zažila za holocaustu, moc mluvit, tím spíše před dětmi. „Nás děti vždycky vyhnali z místnosti a ženský si vyprávěly mezi sebou. Mě to zajímalo, poslouchal jsem jako ostříž, co se tam dělo, co dělali se ženami, s dětmi. Ženy musely chodit do kamenolomu dřít jako koně, nedostaly najíst. Děti, když řvaly, nacpali do malinkých psích bud a nechali je tam třeba celou noc. Sestra Berta dostala v Letech tyfus. Bachař ji vzal za nohy a hodil do rybníka,“ popsal v únoru v rozhovoru pro iDnes.
Jeho matka, která byla nedostudovanou pedagožkou, později emigrovala do Kanady, kde žily už některé jeho sestry. „My už jsme se pak moc nestýkali. Nebyli jsme na ni moc zvyklí, vychovali nás naši strejdové a tety. Za celý život jsem jí snad neřekl mámo. Kdo se o nás pak staral, byl táta,“ uvedl pro iDnes. Otec tu tedy zůstal. Před tím, než se seznámil s jeho matkou, byl už jednou ženatý. Jeho první žena a čtyři děti však byly deportovány do Osvětimi, kde zahynuly.
„Moje matka i můj otec ztratili během holocaustu celou svoji rodinu. Já jsem poválečné dítě svobody, ale matčin i otcův hořký osud jsem sdílel po celý svůj život,“ popsal trauma, se kterým se jeho rodina potýká dodnes. Na místo, kde jeho rodina trpěla, jezdí podle svých slov často. Neskrývá radost z toho, že se ještě za jeho života podařilo státu vepřín vykoupit a začít s budováním důstojného památníku připomínajícího zvěrstva nacistického režimu na české romské populaci. „Na druhou stranu nedovedu pochopit, jak je možné v demokratické společnosti otevřeně zpochybňovat míru utrpení vězňů tohoto tábora a znevažovat tak památku obětí holocaustu. Utrpení mých rodičů, mých sourozenců i všech dalších nespravedlivě pronásledovaných lidí si to nezaslouží!“ řekl na závěr svého proslovu v Brně.
Foto: Jana Baudyšová / ROMEA