Jana Plavec je česká fotografka. Ve své dokumentární tvorbě se zaměřuje zejména na témata menšin a sociálně vyloučených. Fotografii pak využívá jako médium k vyprávění jejich příběhů. V posledních letech se také pravidelně vydává do těch míst Evropy, kde se odehrávají zřejmě zdejší nejdramatičtější momenty takzvané uprchlické krize. Své fotografie z těchto cest právě vystavuje v pražské kavárně Café Prostoru_ v Národní technické knihovně v Praze, kde budou k vidění do půlky června. Proč se Jana rozhodla do těchto míst vydat? Čeho by ráda svými snímky dosáhla? A proč se podle ní část společnosti vůči uprchlíkům vymezuje?
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
V NTK právě teď probíhá výstava tvých fotek. Co zobrazují?
V roce 2015 a 2016, kdy se začalo hovořit oficiálně o uprchlické krizi, jsem se vydala do míst, kde byl nedostatek infrastruktury ke zvládnutí náporu běženců ze Sýrie, Afgánistánu, Iráku a jiných zemí zmítaných nepokoji. Soubor tak pochází ze srbsko-chorvatského hraničního přechodu Berkasovo v Srbsku, z ostrova Lesbos v Řecku a z Idomeni, provizorního tábora na makedonsko-řecké hranici. Na fotografiích se tak setkáváme s „balkánskou trasou“, kudy proudily v letech 2015 a 2016 denně tisíce lidí na nestabilních gumových lodích, v autobusech nebo pěšky.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Proč ses rozhodla na takzvanou balkánskou trasu vydat?
Silnou motivací bylo sledovat, jak Evropská unie otálela s řešením a jak se ostatní státy k problému začaly stavět. Nemohla jsem pochopit, jak před někým, kdo potřebuje pomoci, může někdo jen tak zabouchnout dveře. Tak jsem se rozhodla jednat sama za sebe. Ostatní už šlo docela rychle.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Jak se člověk do těchto improvizovaných táborů dostane?
Dozvěděla jsem se, že nějací Češi už byli v Röszke, tak jsem se s některými z nich spojila na sociální síti, abych se dozvěděla, co je třeba. Ti mi dali kontakt na jiné lidi, co dávali dobrovolníkům jen tak peníze na cestu. Sehnala jsem tedy řidiče, auto a další dva do té doby neznámé dobrovolníky, co chtěli taky vyjet. Vyráželi jsme téměř ihned do Berkasova. Později už jsme jezdívali jako kamarádi, co se dobře znají a ví, co od sebe očekávat.
Ostrov Lesbos, Řecko (foto: Jana Plavec)
Jak tvé fotky vznikaly? Jezdila jsi na ta místa primárně kvůli jejich pořizování?
Vždycky ráda říkám, že fotografie vznikly „levou rukou“. Tedy za pochodu. Primárním účelem cest nebylo nikdy fotografování. Ale že jsem v normálním životě fotografka na volné noze, přístroj jsem měla vždycky s sebou přes rameno. Pokud se dá říci, že jsme měli nějaký volný čas, tak pak snímky vznikly právě v této době. V souboru tak chybí mnoho vypjatých momentů, například přijíždějících člunů přecpaných lidmi z ostrova Lesbu - kromě jedné fotografie. Tam byl můj úkol, protože jsem byla největší, stát po krk ve vodě a pomáhat vyděšeným lidem ven ze člunů. Ráda tak snímky interpretuji jako soubor viděný očima dobrovolníka, ne nezaujatého pozorovatele a vím, že tím má z fotografického hlediska i své slabiny.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Proč ses rozhodla fotky vystavit?
Nejdříve jsem fotografovala pro sebe, výstava mně zpočátku vůbec nepřicházela na mysl. Až asi po čtvrtém výjezdu jsem si uvědomila, že mám poměrně slušnou kolekci fotografií a že by možná stálo za to ji ukázat. Sedla jsem si tedy, vybrala 40 nejlepších snímků a jako takové symbolické poděkování skupince lidí, která financovala moje první výjezdy, jsem se rozhodla ji vystavit na Klinice. Pak se nabídly další kavárny a místa, která o ně projevila zájem. Nyní je výstava putovní a právě teď visí v Café Prostoru_ v budově Národní technické knihovny.
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
Čeho bys ráda dosáhla?
Poté, co se přestalo psát v médiích o lidech bez domova, kteří tráví roky života v uprchlických kempech v různých zemích, jsem si uvědomila, že moje fotografie mohou být dobrým nástrojem k tomu, aby tito anonymní lidé dostali hlas. Právě proto se výstava jmenuje „Já, uprchlík“. Je věnována každému člověku na cestě za lepším životem z míst, která už nemohou být jejich domovem, protože už prostě neexistují.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Myslíš, že může taková výstava něco změnit?
Pokud oslovím jednoho jediného člověka a nebo pomohu změnit jeho negativní názor na „uprchlíka“, pomůžu jej uvidět jinýma očima, jako jedinečného člověka, ne masu, pak to považuji za úspěch. Také bych ráda, aby se problém nestal časem neviditelným, už dnes pozoruji, že se uprchlická krize a její řešení dostává někam na druhotné příčky zájmu veřejnosti, přitom je tu pořád, i když na první pohled ztratil svou křiklavost.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Jak vnímáš postoj části veřejnosti k uprchlíkům?
Jsem přesvědčená, že vše plyne z neznalosti. Často se mi, pokud přemýšlím o příčinách, vybavují podobenky orientálních živočichů na skicách prvních objevitelů. Skoro byste z toho či kterého obrázku daného tvora ani nepoznali. Domnívám se, že takto podobně to funguje i dnes, jen prostřednictvím médií. O uprchlících se zpravuje anonymně, většinou jako o nějaké valící se hordě směrem k Evropě, jako o hrozbě. Navíc víme, jak uprchlická politika dobře sbírá hlasy jednotlivým stranám ve volebních kampaních, ti lidé se nemohou nijak bránit a navíc strach je odjakživa největším nástrojem moci. Vytvoření umělého problému a vyvolání falešného pocitu ochrany stran manipulátorů pak vytvoří ideální podhoubí pro růst masové nenávisti, obvykle mířené na nějakou minoritu či odlišující se skupinu lidí. Dav se stává dělníkem moci. Přitom by stačilo tak málo – individuální prožitek situace mimo davovou psychózu a danou ideologii. Jednoduše, jako člověk k člověku.
Ostrov Lesbos, Řecko (foto: Jana Plavec)
Proč myslíš, že se někteří vymezují také vůči lidem, kteří uprchlíkům pomáhají?
To, že se nenávist obrací i k dobrovolníkům, je už jen přirozenou reakcí. Mnoho lidí nás vnímá jako zrádce, protože nejenže nechápeme jejich motivace, ale máme svoje vlastní, úplně opačné.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Změnil se nějak tvůj postoj k tématu takzvané migrační krize poté, co ses sama dostala na místa, kde se do určité míry odehrává?
Ne, jenom se mi skálopevně potvrdilo, že to, co dělám, je správné. Přiznám se, že když jsem do míst jela poprvé, cítila jsem respekt. Mírná nejistota se však rozplynula téměř okamžitě, když jsme přišli do kontaktu s prvními lidmi, co potřebovali pomoc. Bylo to instinktivní a je to dojem, který se nedá k ničemu přirovnat. Je to přesně ten moment, který zažijete jen párkrát v životě, kdy máte pocit, že jste v danou chvíli přesně tam, kde máte být. Navíc je ten pocit sdílený, mezi dobrovolníky je to takové neviditelné duchovní propojení.
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
Výstava v kavárně v Národní technické knihovně je benefiční, fotografie si mohou návštěvníci zakoupit. Co s utrženými penězi uděláš?
Za získané peníze nakoupím knihy a učebnice a zafinancujeme jejich převoz do detenčních táborů, kde především děti tráví čas v takovém vzduchoprázdnu. Bojím se, aby se z nich nestala jedna z dalších ztracených generací následkem válek. Právě děti jsou nejcitlivějším článkem uprchlické problematiky. Proto je nutné je vzdělávat a vzbuzovat v nich motivaci a sebevědomí k tomu, aby se mohly seberealizovat.
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Je něco, co bys ráda řekla na závěr?
Chtěla bych poděkovat hlavně těm dobrovolníkům, kteří neúnavně vykonávají dlouhodobou a mnohdy únavnou práci v uprchlických táborech. Právě oni jsou těmi každodenními neznámými hrdiny, kteří dávají naději.
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
Ostrov Lesbos, Řecko (foto: Jana Plavec)
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
Berkasovo, Srbsko (foto: Jana Plavec)
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)
Idomeni, Řecko (foto: Jana Plavec)