Jiří Bartovanec je čtyřiatřicetiletý tanečník z Teplé u Mariánských lázní. Tanec byl pro něj hnacím motorem přes nepřízně osudu v podobě rozvodu rodičů nebo stupňující se šikany na základní škole kvůli svému exotickému vzhledu. „V hlavě jsem si žil svůj paralelní svět a snil o kariéře světově úspěšného tanečníka,“ vzpomíná v rozhovoru pro HFC. Před začátkem nového milénia odešel do Prahy studovat konzervatoř Duncan Centre, odkud pak zamířil do Berlína. Tam si jej do svého souboru jako jediného Čecha vybrala světoznámá progresivní choreografka Sasha Waltz a Jirkovi se náhle změnil život. Začal vystupovat na prestižních světových tanečních scénách a tvořit i vlastní choreografie. V pětadvaceti letech však přišel další ze životních zvratů. Dozvěděl se o až neuvěřitelně temné historii vlastní rodiny, která vnesla světlo také do důvodů jeho těžkých let na základce. Jeho předci totiž byli před stovkou let přivezeni do Německa jako otroci pro drezury a Jirka tak až nedávno zjistil, že má africké předky. To do velké míry ovlivnilo jeho tvorbu i osobní život. Se zapomenutým křídlem své rodiny navázal kontakty a snaží se tak napravit to, čemu historie nedopřála.
Jak sám říká, pochází z klasické české rodiny žijící v třitisícovém maloměstě. Matka je vyučenou dekoratérkou a čalounicí, otec pracoval v zemědělství a od revoluce jezdí po Evropě s kamionem. Útlé dětství bylo podle něj idylické, vyrůstal v přírodě a mnoho času trávil u prarodičů na venkově. „Rodina byla velká, scházela se každou neděli a bylo to moc krásné,“ vzpomíná. Idylka skončila v jeho sedmi letech, kdy se rodiče rozvedli a soud také rozdělil Jirku se sestrou. On připadl do opatrovnictví otci, sestra matce. Sourozenci se tak stali předmětem půtek mezi rodiči, což Jirkovi neprospělo a začal vzdorovat jak matce, tak okolí. „Tehdy mi nejvíc pomáhal tanec,“ přiznává.
Po nástupu do první třídy dva roky docházel do folklorního souboru Stázka. Poté se začal věnovat vlastním choreografiím po vzoru videoklipů tehdejších popových velikánů jako Michael Jackson, David Bowie nebo DJ Bobo. „Dali mi možnost snít mé sny a byli mým únikem ze všech těch strastí způsobených bojem o dítě,“ svěřuje se. Už od sedmi let tak začal vystupovat na školních akcích v tamním Domě kultury a začal sklízet obdiv diváků.
Černá hadice
Krušné časy ale nenastaly jen na poli rodinném. Přestože mezi dospělými byl Jirka považován za talentovaného a obdivuhodného kluka, s příchodem na základku se poměrně záhy stal terčem šikany od svých spolužáků. „Byl jsem prostě jiný. Žili jsme na malém městě a vypadal jsem odlišně. Byl jsem tmavší, s hnědýma očima a kudrnatými vlasy. K tomu jsem ještě tancoval. A tak následovaly narážky a výsměch,“ vzpomíná. To se stupňovalo a za nějakou dobu nezůstalo jen u verbálního napadání. „Přišlo čekání před školou, bití, nadávání do Cikánů nebo černých hadic,“ vypočítává Jirka. On sám o svých afrických kořenech tehdy nevěděl, proto důvodům své vzhledové odlišnosti, která byla často jablkem sváru, vůbec nerozuměl. „Mysleli si, že jsem Rom a podle toho se ke mně také chovali,“ dodává.
Teror vrstevníků se však paradoxně stal Jirkovým motorem a on se tehdy definitivně rozhodl stát se profesionálním tanečníkem. „Mým cílem bylo utéct hodně daleko,“ přiznává a dodává, že ve své hlavě začal žít paralelní život, ve kterém si přehrával svou budoucnost úspěšného umělce. A pomalu spřádal až detailní plány na útěk. „Maminka, ke které jsem si opět asi ve třinácti nebo čtrnácti letech našel cestu, nebrala mé sny úplně vážně. Byla z jiného prostředí a vůbec si to, o čem přemýšlím, nedokázala představit,“ vzpomíná. Stále mi opakovala, že sny jsou sice krásné, ale život tak jednoduchý není. A vždy říkala, ať nelétám moc vysoko, aby mě ten pád potom tolik nebolel,“ doplňuje.
Potomkem afrických otroků
Plně si svou odlišnost začal uvědomovat až po příchodu do Prahy na konzervatoř. „Lidé v Praze mě nepovažovali za Čecha, mluvili na mě automaticky anglicky a v restauracích mi také přinášeli menu pro cizince,“ vybavuje si. Tehdy se jeho touha po poznání vlastní identity začala prohlubovat, aby vygradovala při jeho přesídlení do Berlína, kde narazil na dokumentaristu Nenada Djapiče, kterému bylo podle Jirkových slov na první pohled zřejmé, že nemá své kořeny v Evropě. On však nic konkrétního o svých předcích netušil. A setkání s filmovým režisérem tak pro něj mělo osudovou povahu. Nenad začal na vlastní pěst pátrat v německých archivech, až jednoho dne došel ke zjištění, které Jirkovi změnilo život. Vystopoval původ jeho předků i to, kde žije zapomenutá část jeho rodiny.
Togo, dnes sedmimilionový stát v západní Africe, bylo od počátku 20. století německou kolonií. „Asi dvě stovky Tožanů byly tehdy odvezeny lodí do Hamburku, aby byli ukazováni v klecích v zoologických zahradách jako 'Africa show'. Měli na sobě lýkové sukýnky, hráli na bubny a tančili. A řada Němců tehdy poprvé měla možnost vidět černocha a chodili se na ně dívat,“ vysvětluje. „A jeden z těch Tožanů byl i můj prapraděda,“ dodává. Tomu bylo umožněno v Německu následně zůstat s tím, že mu úřady změnily jeho původní jméno na příjmení Smith. Ten se pak podle dohledaných informací zamiloval do americké černošky, se kterou zplodil několik dětí. A mezi nimi byla také Jirkova prababička Marie Smith, která se narodila v berlínské čtvrti Neukölln, kde se shodou okolností také Jirka při svém příchodu do měst a zabydlel.
Hanry Smith z Toga, jeho dcera Marie Smith a její manžel Václav Nový z Mariánských Lázní
Železná opona
Rodina Marie Smith se usadila natrvalo v Německu a našla uplatnění v cirkusu. Ona sama se živila jako polykačka ohně a krasojezdkyně. „A do orchestru v tom cirkusu tehdy přijel můj český blonďatý a modrooký praděda Václav Nový,“ popisuje rodinnou historii Jirka. Václav byl klarinetistou, který hrál v orchestru na kolonádě v Mariánských Lázních. „Pak začala zrovna druhá světová válka a oni se do sebe zamilovali,“ usmívá se. Láska to byla tak silná, že kvůli ní tehdy Václav riskoval i internaci v táboře podle tehdejších rasových zákonů. Válku společně přečkali a měli spolu čtyři děti. „A jedno z těch čtyř dětí byl můj dědeček Heins Nový.“
Rodina se však po válce roztrhla. Prababička zůstala v Německu za železnou oponou a pradědeček v komunistickém Československu. A nikdy v životě se už neviděli. „Sestra mého dědečka žije dnes v německém Mannheimu a zrovna minulý týden jsem si s ní telefonoval,“ zmiňuje. A dodává, že se měl možnost setkat i se svou pratetou Fanny, které je 94 let a žije v Kolíně nad Rýnem.
Prateta Fanny na oslavě svých narozenin
Jirka nakonec o hledání svých kořenů spolu s Nenadem Djapičem natočil dva dokumenty. Ten první, Africké kořeny, české tančení, pojednává právě o pátrání po neznámé větvi rodiny, včetně vlastního dědečka, se kterým rodina neměla kontakt a v průběhu natáčení ho Jirka s filmovým štábem našel žít na ulici v Plzni. Ten druhý, Kodjo, mapoval Jirkovu cestu do Toga.
Dědeček Heins Nový
Místo na světě
Svou identitou, vyrovnáváním se s příkořím zažívaným v dětství i nově objevenou temnou rodinnou minulostí se zabývá i ve své tvorbě. „V choreografii Aného se věnuji právě příběhu svých předků. Jde o název města, ze kterého vyplula loď s Tožany do Hamburku. Tam jsem sám navštívil Dům otroků, ve kterém můj prapraděda musel vyčkávat na nalodění,“ říká. Obsahem jeho děl však není jen identita vycházející z hledání svého místa ve světě coby Evropana/Afričana, ale promítá se do ní také další z rovin, se kterou se Jirka potýkal.
Fotografie z jiřího autorského představení Entropy #119 (foto: Vojtěch Brtnický)
„Ještě než jsem odjel do Berlína, vedl jsem heterosexuální život. Měl jsem přítelkyni a byl jsem velmi zamilovaný,“ odhaluje. Pak se však nečekaně objevila mužská známost a Jirka si uvědomil, že je gay. „Mamince jsem to tehdy zatelefonoval a celé to dopadlo vlastně pozitivně,“ pokračuje. Matka však neskrývala obavy z postoje okolní společnosti malého západočeského města. „Měl jsem přesto neskutečnou podporu a milující matku bez ohledu na to, kdo se mi líbí. A tak je to dodnes.“ A dodává, že v Berlíně žije svůj sen i co do sféry soukromého života. Nesetkává se s tím, že by se nad jeho orientací někdo pozastavoval. Situaci v Česku ale vnímá jinak. Společnost je podle něj více konzervativní, v čemž ho utvrdilo také nedávné napadení v ulicích Prahy, jehož byl terčem. „Šli jsme s přítelem po Příkopech a náhle na nás začali zezadu nějací muži plivat, nadávat a došlo i ke rvačce,“ vzpomíná. „Nakonec jsme utekli, protože lidé chodili kolem a nikdo nám nepomohl, nikdo nezasáhl. A to mě tehdy neskutečně ranilo,“ říká posmutněle. A poznamenává, že vždy, když se do Česka vrací, náhle podvědomě přemýšlí nad tím, jak se bude oblékat, chovat a kam bude chodit, aby se situace neopakovala. „A to mě drásá,“ dodává.
Splněný sen
Je tomu skoro dvacet let, co Jirka odešel do Prahy studovat na inovativní konzervatoř Duncan Centre současný tanec. Tu dobu považuje za jedinečnou zkušenost. „Této škole vděčím za celý vývoj mé osobnosti i umělecké kariéry. Je v Česku unikátní,“ vyzdvihuje instituci. Škola se odvolává k odkazu slavné tanečnice Isodory Duncanové a zaměřuje se zejména na přirozenou práci s vlastním tělem i duší. „Ponoření se do vlastního nitra, hledání pravdivého pohybu a ne jen formy. To jsou věci, které jsou propojené s pohledem na život i se sociálním cítěním,“ popisuje. Tam Jirka také poznal českou i zahraniční taneční a choreografickou elitu, která dbala jak na fyzický a taneční rozvoj jednotlivce podle jeho vlastních možností, tak na rozvoj jeho osobnosti a ducha. „Zakladatelka školy Eva Blažíčková dokázala své zkušenosti předat. Individuální a hluboký přístup mě po tom celém dospívání na malém městě zachránil,“ neskrývá vděk.
Po pěti letech Jirka přesídlil do Německa. Bylo mu pouhých devatenáct let, když se mu povedl na české taneční poměry neuvěřitelný úspěch. Uspěl v konkurzu do nového tanečního představení Inside Out světoznámé choreografky Sashy Waltz. „Najednou jsem mohl pracovat s lidmi, které jsem obdivoval. Prostě jsem byl vedle nich na sále a mohl jsem společně s nimi tvořit. Bylo to něco neuvěřitelného,“ vzpomíná. A přišly od ní i další nabídky a Jirka se stal právoplatným členem souboru po boku špičkových tanečníků z celého světa. A nebylo to jen mistrovství této věhlasné choreografky, které na Jirku mělo nemalý vliv. „Pracujete s lidmi z celého světa, kteří si přináší své vlastní hodnoty a kultury. To vás naučí přijímat odlišnosti a ovlivní to váš pohled na ostatní. Člověk to prožívá každý den a učí se s rozličnými lidmi komunikovat a navzájem se všichni velmi obohacují,“ říká.
Dnes Jirka Bartovanec cestuje po celém světě. „Je to splněný sen,“ shrnuje. Přestože se někdy dostavuje únava, poznávání nových míst a vystupování na světových jevištích Jirku naplňuje. A odráží se to i na jeho výkonech. „Dokáže se dokonale emočně sladit s pohybem, a to se odráží ve výrazu. Je to úplně přirozené,“ vyzdvihuje jeho kvality pro ČT Yvona Kreuzmannová, ředitelka divadla Ponec a festivalu Tanec Praha. To kvituje také zakladatelka konzervatoře Duncan Centre Eva Blažíčková: „Kvalita umělce v jakémkoliv oboru se odvíjí od kvality jeho osobnosti, která dokáže svým ohněm, horoucností a srdcem zapalovat lidi kolem sebe. A Jiří tuhle výbavu má.“
Come Back Duncan
Na svou alma mater, Duncan Centre, se po letech vrátil, aby předal nastupující generaci mladých tanečníků své jedinečné zkušenosti. Před časem se studenty tehdejšího třetího ročníku nastudoval vlastní choreografii pro skladbu Igora Stravinského Svěcení jara. Ta byla velmi pozitivně přijata jak odbornou kritikou, tak publikem. „To představení i skoro po dvou letech hrajeme dodnes a vidím, že to ty děcka skutečně někam posunulo a dalo jim to nový podnět v chápání tance a jejich vlastního postavení v tanečním světě,“ hodnotí společnou práci Jiří. „S mladými lidmi se mi pracuje velmi dobře, protože jsou jako nepopsaný papír, jsou tvární, přirození a do určité míry oddaní,“ dodává. Spolupráci s ním si pochvalují také studenti. „Byla to ojedinělá zkušenost. Něco nového, něco, co postupem času třídu spojovalo. Měli jsme společný zájem. Jirka nejen jako choreograf, ale také jako osobitý tanečník, nám ukázal, že se na jevišti máme opravdu hýbat,“ říká pro HFC student konzervatoře Patrik Miker. „Mohl jsem nahlédnout, jak to v realitě tanečníka opravdu vypadá. Dalo mi to naději, jenž mě posunula ve vnímání budoucího směru,“ uznává.
Už zanedlouho studenti odehrají společné představení v New Yorku. A na Jiřího čeká vytoužená spolupráce se světovou divadelní legendou Robertem Wilsonem. Své sny si tak postupně plní, a to na jedné z nejvyšších možných úrovní. Přesto je z něj cítit pokora a současně závan nejistoty malého kudrnatého kluka ze západočeské Teplé.
Děkovačka po premiéře Otevírání studánek v Mahenovo divadle v Brně, ke kterému dělal choreografii (foto: Michal Hór Horáček)