Jmenuji se Natálie a je mi 21 let. Mám Aspergerův syndrom. Když tohle někde řeknete, lidi divně koukají. Lidi ale divně koukají, i když neřeknete vlastně vůbec nic (podle vás) špatně.
Aspergerův syndrom je celoživotní handicap. Říká se mu neviditelný, protože na první pohled většinou nepostřehnete, že je s člověkem cosi v nepořádku. Přesto máme v mozku nastavená kolečka trochu jinak. Ne špatně. Jinak. Je to jako porovnávat Windows a Mac. Ani jeden systém není „správný“ nebo „špatný“, každý je zkrátka jiný. Aspergerův syndrom se projevuje jinak u holek a jinak u kluků. U holek je obvykle o něco méně výrazný navenek - to ale neznamená, že je míra poruchy nižší. Jen se jinak projevuje. Spousta holek ani oficiální diagnózu nemá, ani neví, že by něco takového mít mohly.
Lidi o autismu (Aspergerův syndrom je součástí autistického spektra) moc neví, případně o něm ví velmi málo. Média nám portrétují Rainmana, Sheldona Coopera a podobná individua jako prototypy Aspergerova syndromu. Není tomu tak. Člověk s Aspergerovým syndromem nemusí mít nekonečné znalosti a nebetyčné IQ. O co tedy jde?
Člověk s Aspergerovým syndromem má potíže v oblasti sociálního chování a komunikace. Má potíže zapadnout do kolektivu, protože se liší. Přemýšlí jinak, říká věci, které ostatním přijdou nezdvořilé, mluví nekonečně dlouho, neví, co se sluší a patří. „Ty jsi tak arogantní“, slyší často lidi s Aspergerovým syndromem. Přitom arogantní být nechtějí, jen neví, že to, co řekli, se v daný moment tak úplně nehodilo.
„Módní nálepka“, říká se. „Dá vám to každý“. Není to pravda. To samé se říká i o ADHD. Mě na ADHD testovali, protože se k Aspergerově syndromu často přidružuje, ale nezjistili mi ho. „To nic není, vždyť máš partnera a děláš školu.“ To ano, a jsem za to velmi ráda. Ale každý můj krok je vykoupený velkou snahou, každodenní bitvou, kterou svádím sama se sebou v MHD, kde mi vadí hlasité zvuky, natlačení lidé a fyzický kontakt s cestujícími. Tenhle souboj pokračuje ve škole ve změti sociálních vztahů. „Znám toho člověka natolik dobře, abych ho pozdravila? Ježíši! A jestli jo, tak jak ho mám pozdravit?“
Nekonečně se snažíte. Jste ve válce sami se sebou. A nakonec se s vámi nechce nikdo bavit, protože jste divní. Jiní. Nezapadáte. Jednou jste si vzali k formální sukni tenisky nebo jste přišli na párty ve staromódním oblečení. A celá tahle snaha přijde vniveč. A vy si ještě vykopete hrob, když řeknete, že musíte odejít ve 21:00 a na minutu přesně odejdete. Jste pak lidem pro smích.
Lidi si mylně myslí, že autistům je to jedno. Že se tím netrápí, že je sociální vztahy nezajímají, že je v pořádku, že se jim posmívají. To je omyl. Zvláště ženy, ale samozřejmě i muži, tímto odmítáním velmi trpí. Temple Grandin, velmi slavná žena s autismem z USA, se jednou vyjádřila, že v Česku je to s chápáním autismu podobné jako v USA v 50. letech.
„Jo, to mám asi taky, prosím tě, to má dneska každý.“ Jasně, dneska má každý i cukrovku, tak to nebudem řešit a nebudem si píchat inzulín a společně se tomu zasmějeme. „Já jsem znal jednu autistku a ta se teda projevovala úplně jinak než ty, ty nemůžeš být autista.“ Autismus je spektrum a je velmi široké. Každý jsme jiný. Ostatní lidé se od sebe také liší, každého baví něco jiného, každý má jiné koníčky a vlastnosti. Proč by tomu tak nemohlo být i u autistů? Pojí nás potíže v komunikaci, ale i ty se projevují u každého člověka jinak. „Vždyť ty se směješ a bavíš, ty nemůžeš být autista.“ Směju se a bavím, ale že pak budu tři dny spát a v hlavě se mi donekonečna ve smyčce budou přehrávat všechny rozhovory, to už ty ale nevidíš...
Nicméně neukazujme si věci jen z té špatné stránky. Já sama pevně věřím tomu, že autismus, včetně Aspergerova syndromu, má mnohé pozitivní aspekty. Jsme bezprostřední. Když máme někoho rádi, uděláme pro něj první poslední. A věřte, že když už někoho máme rádi, tak je to velmi upřímné, protože není tak úplně snadné si nás získat. Často jsme velmi chytří. Lidé na autistickém spektru mají v drtivé většině určitý koníček (ne, nemusí to být matematika ani čísla), který milují a vždycky vám o něm řeknou něco nového. Autisté jsou vynikající umělci, protože vidí věci z jiného pohledu. Nejsme psychicky nemocní. Nejsme devianti, úchylové ani vrazi, a když jo, tak to neplyne z diagnózy Aspergerova syndromu. Říkáme to, co myslíme. Když máme radost, jde to na nás vidět, když jsme naštvaní, tak se ani tehdy nepřetvařujeme. Nemusíte se trápit tím, že nesplníme nějaký slib nebo budeme mít blbou náladu, až se vrátíte z práce. Když nám rozepíšete, co máme doma udělat, vsaďte se, že vše bude do puntíku splněno.
Jen nám musíte dát příležitost. Zkusit se řídit heslem „ať si dělá, co chce, když tím nikomu neubližuje.“
Takže až příště potkáte nějakou holku, které přijde nepodstatné si holit nohy, nesmějte se jí a zeptejte se jí, proč jí to přijde nedůležité. Nebo proč chodí po špičkách. Proč má trochu zvláštní pohyby. Možná vás její odpověď překvapí a vy sami se nad tím zamyslíte...
Ilustrační foto: Wikipedia