Kdo jsou 3 Sisters?
Jmenuji se Lucky a mám dvě sestry, Dicky and Nicky. Takto jsme pojmenovaly i naši firmu 3 Sisters Adventure Trekking. Máme taky neziskovku Empowering Women in Nepal. Obě organizace úzce spolupracují, v neziskovce školíme ženy na horské průvodkyně, ony pak přecházejí do trekingové firmy a pracují tam. To už je výdělečná činnost a ta zpětně financuje Empowering Women, aby se mohly stát průvodkyněmi zase další ženy. Jsme soběstačné.
V jaké rodině jste vyrůstaly?
Kromě tří sester jsem měla i pět bratrů. Dva bohužel zemřeli, zůstali mi tedy jen tři. Rodiče už nemáme. Naše rodina pochází z jižního Nepálu, ale dlouhodobě jsme pobývali v Indii. V té době byl Nepál opravdu chudý, nebyly tu žádné příležitosti k výdělku, takže rodiče hledali možnosti jinde. Druhým důvodem bylo, že dědeček chtěl, aby jeho jediný syn, tedy můj otec, vstoupil do indické armády. Otec později začal v Indii podnikat. Když zemřel dědeček, vrátili jsme se do Nepálu, usadili se ve městě Pokhara na úpatí Himálaje. Nejdříve jsme měli malý guesthouse, tak náš příběh začal.
Říkala jste, že vaše rodina byla chudá. Co to v Nepálu znamená?
Být chudý znamená, že lidé nemají žádné jídlo nazbyt, musejí si všechno vypěstovat. Většinou toho ani není dostatek na celý rok, kvůli jídlu musejí cestovat a hledat práci. Mají třeba i dům, ale je kamenný, studený, nevybavený. Chudí lidé v Nepálu nemusejí mít přístup k základní zdravotní péči, vzdělání, pitné vodě. Život je pro ně velmi složitý, hledají jakékoliv příležitosti. Mladí lidé opouštějí zemi a hledají lepší život v zahraničí, v Evropě, na Blízkém východě, kdekoliv. Teď je situace jiná, ne jako za časů mých prarodičů, je to trochu lepší. Bohužel tu ale stále žijí lidé pod hranicí chudoby, zvláště na odlehlých místech. Vzdělání v Nepálu sice je, ale ne na vysoké úrovni. Nemocnice už také máme, ale ne moc doktorů.
Nepál má velmi náročnou geografii, není tu moc infrastruktury. Jak taková odříznutá místa vypadají?
Jsou kulturně i geograficky hodně vzdálená zbytku Nepálu. Lidem, kteří tam žijí, se nedostává dobrého vzdělání. Mnohdy nevěří lékařům, raději jdou za šamany. O existenci mnoha moderních vymožeností vůbec nevědí. Na některá místa nevedou žádné silnice. Místní musejí dřít od pondělí do neděle, od rána do večera, tvrdá fyzická práce. Vnitřně jsou silní, to ano, ale fyzicky chátrají, jejich těla nedostávají správnou výživu. Lékařská péče bývá obrovský problém. V rozvinutých zemích stačí telefonát, přijede sanitka, odveze vás do nemocnice. V Nepálu může trvat celé dny se k lékaři dostat. Někdy lidé přemýšlejí bohužel tak, že kdyby jim nemocný umřel cestou, mohly by z toho být problémy. Raději jej nechají umřít doma. Takové věci se prostě dějí, netuší, jak jinak mu pomoci.
Když není k dispozici silnice, dají nemocného na koně a odvezou do nejbližší nemocnice?
Ano, ale pokud nejsou koně k dispozici nebo je v horách příliš náročný terén, nemocní se k lékaři prostě donesou. Čtyři lidé můžou odnést jednoho. A stojí to dost peněz. Myslím, že je opravdu těžké si představit, v jakých podmínkách někteří Nepálci žijí. Je velmi důležité, aby všude alespoň vedly cesty, což je v Himálaji prozatím nereálné. Naše vláda se snaží, ale je příliš složité tu stavět.
Jak vás napadlo se věnovat postavení žen? Hnutí za rovnoprávnost je tu teprve na začátku a zatím to není obvyklé téma.
Můj otec se narodil jako podporovatel žen. Věřil, že každý z nás je osobnost, každý by měl tvořit svůj život podle sebe a pak bude šťastný. U svých dcer pamatoval na to, že i když budeme mít partnera nebo manžela, nemusí to být na celý život. Nikdo neví, co se může stát. Proto nás třeba učil řídit auto, což není v Nepálu pro ženy obvyklé. Nebo dokonce jízdu na koni, abychom byly silné a uměly si zvolit svůj život samy. Sám potkával mnoho žen, které byly zcela závislé na svém muži a které nebyly šťastné. Náš otec byl opravdu velmi moudrý a snažil se v nás posilovat nezávislost. Druhým důvodem je, že když jsme přišli do Himálaje a viděli, jak to tu vypadá, situace nás víceméně donutila to udělat. Ještě před tím jsem prošla tréninkem na horskou průvodkyni a díky tomu se dostala do hodně odlehlých míst Nepálu. Viděla jsem, jak složitý život zde ženy žijí. A já na to stále musela myslet.
Jak přišel nápad otevřít trekingovou agenturu?
Když jsem začala pracovat v turismu, napadlo mě, že ženy by mohly být dobrými kandidátkami pro horské průvodkyně, dokonce i jako nosičky. To jsou samozřejmě těžká povolání, ale na druhou stranu přinesou peníze. Pro ženy je to velká příležitost. Já bych šerpu dělat nemohla. Většinu svého života jsem trávila ve škole, nemám na to fyzicky, ale některé ženy jednoznačně ano. Shromáždily se kolem nás první uchazečky, ale teprve tehdy začala ta pravá výzva. Nápad to byl dobrý, ale ony se potřebovaly hrozně moc naučit. Neuměly vůbec anglicky, přišly z úplně jiného prostředí. Všechno pro ně bylo nové, neměly ponětí o jiných kulturách, jak se chovat k turistům ze zahraničí.
Z jakých oblastí a podmínek k vám ženy přicházely?
V odlehlých místech obvykle žijí samotné ženy, protože mnoho mužů odchází do Indie za prací. V těch horských vesnicích víceméně žádná práce není. Lidé si pěstují akorát potraviny, které ale většinou nestačí pro všechny. Musejí proto hledat jiné možnosti, jak si vydělat. Jejich ženy pracují na poli, obhospodařují dobytek, starají se o celou rodinu. Viděla jsem ženy, které měly 25 nebo 30 let, a vypadaly na 50 i 60. Byla jsem z toho šokovaná, jejich život byl opravdu velmi tvrdý. Nebyly zvyklé na cizí lidi. Zíraly na nás, a jakmile jsme promluvily, utíkaly pryč. Byly špinavé a většinou jen vyhlížely posly se zprávou nebo dopisem od svého manžela. Když nás viděly, mnohdy plakaly. Někdy rok dva čekají na zprávy, chyběla jim jakákoliv komunikace. Hodně jsem tenkrát přemýšlela, co bych pro ně mohla udělat. V té době jsem ale byla hodně mladá studentka. Netušila jsem, jak jim pomoci. Jakmile jsme přišly sem do Pokhary, došlo mi to. Tyhle tvrdé, zocelené ženy jsou jako stvořené pro práci průvodkyň.
Vy sama jste prošla horolezeckým výcvikem, setkala jste se s nepochopením ze strany mužů?
Měla jsem tenkrát štěstí na velmi dobrou skupinu lidí, se kterými jsem výcvik dělala. Bylo to hodně fyzicky náročné. V mnoha věcech mi to otevřelo oči. Nikdy jsem pořádně necvičila. Každý mě bral jako slabší osobu, snažili se mě chránit a starat se o mě. Pak přišel trénink. Všichni jsme věděli, že to pro mě nebude jednoduché. Jenže já zvládla výcvik ve vysokých horách na výbornou. Potkala jsem spoustu lidí, co byli naprosto skvělí v lezení po skalách, zkušení horalové. Najednou nebyli tak dobří, protože jim dělala problém nadmořská výška. Tam jsem si uvědomila, že jsme všichni rozdílní. Každý z nás má jinou kapacitu. Já nemůžu být jako jiní a oni nemůžou být jako já. Zamilovala jsem se do hor. Pochopila jsem, že to je můj osud. I proto chodím po horách a snažím se inspirovat ostatní ženy k povolání průvodkyní. Náš výcvik je příležitost zjistit, k čemu jsme dobré, jaké jsou naše schopnosti. Není důležité se na konci stát vysokohorským průvodcem, ale zjistit, na co v životě mám právě já.
Podle vás je tedy pro posílení postavení žen důležité, aby prožily něco mimo to, co se všeobecně očekává?
Ano, někdy je potřeba prožít nějaké dobrodružství, výzvy, aby poznaly své limity. Někdy se prostě samy podceňujeme, jindy naopak přeceňujeme. V horách můžeme zjistit, co všechno dokážeme. Považuji to za velmi důležité, protože jinak můžeme být v životě prostě smutné, nenašly jsme, co nás baví. Děláme věci, které vidíme okolo, ale neposloucháme svá srdce. Věřím tomu, že pokud dělám něco, co vychází z mého srdce, budu šťastná. A pokud budu šťastná, bude můj život lepší.
Jak výcvik ženských horských průvodců vlastně vypadá?
Ženy pocházejí z různých míst v Nepálu. Nejprve stráví čtyři týdny zde ve třídě, kde procházejí různými testy a pohovory. Prověřujeme je fyzicky, musejí být pro pobyty v horách fit. Máme environmentální hodiny, kde zdůrazňujeme, že naše hory jsou křehké a musíme se k nim chovat přátelsky, udržovat je. Každý průvodce, který od nás odchází, si toto nese ve vínku. To samé radíme našim klientům. Například aby si čistili vodu purifikačními tabletami a nekupovali zbytečně vodu balenou. Taky prověřujeme, zda přicházející ženy umějí číst a psát, a jaké mají vzdělání. Dáváme příležitost občas i těm, co v tom nejsou tak dobré. 3 Sisters by opravdu měla být možnost pro ženy, které hledají změnu.
Přicházejí samy, nebo je nějak vyhledáváte?
Přicházejí samy. Nikdy jsme náš program neinzerovaly. Každý už ví, že máme dva kurzy za rok. Začíná se výukou angličtiny. Základ jsou všemožné informace o horách, o rozdílných kulturách i náboženství. Bavíme se o zvířatech a rostlinách, kde se které náboženství vyznává, prostě spousty a spousty věcí. Nemůžeme jim samozřejmě předat všechny informace, ale chceme v nich minimálně vzbudit zvědavost. Pak přecházejí pod 3 Sisters, kde už je výuka zaměřena spíše fyzicky. Máme třeba lezecký kurz. To také zlepšuje postavení žen v Nepálu, protože ne každý tu může být lezec. Ženy jsou pak pyšné samy na sebe, že tohle dokážou. Trénujeme leadership, komunikaci, vše, co vyžaduje vlastní nasazení.
Potřebují i psychologickou pomoc?
Tu poskytujeme všem ženám, co ztratily vůli k životu. Někdy jsou jejich děti s otcem. My je uklidňujeme, aby se nebály, že se o ně určitě dobře postará, že jsou v dobrých rukou. A že je to vlastně dobře, protože ony by se o svoje děti momentálně postarat nemohly. Bohužel nemají vzdělání, nejsou ani vyučené, těžko hledají obživu. Vdaly se velmi mladé a pak už se jen staraly o rodinu a manžela. První, co se je snažíme naučit, je: Udělej něco jen sama pro sebe. Teprve poté můžeš pomoci ostatním a svým dětem. Toto jim pořád opakujeme. Díky lezení v nich vzrůstá hrdost sama na sebe. Když začínají pracovat, pomalu se začínají usmívat i smát. Prostě se znovu nadechnou. A nakonec se stanou průvodkyněmi. Mnohdy se vrátí i ke své rodině, protože najednou mají peníze, umějí se chovat, umějí vystupovat.
Proč se rodiny v Nepálu, v hinduistické společnosti, vlastně rozpadají?
Ženy se vdávají mladé, klidně ve čtrnácti, patnácti letech. Děti mají brzo, muž zatím vydělává peníze, jezdí do města a tam potká někoho jiného, ožení se podruhé a původní rodinu opustí. Té ženě, pro kterou byl její muž vším, se zhroutí svět. Pro opuštěné nebo rozvedené ženy může být hodně složité se znovu vdát.
Vy se také specializujete na ženské turistky z celého světa. Ty si vás najímají přednostně, proč?
Ženy si někdy stěžují na chování horských průvodců nebo nosičů. Nejdřív v Nepálu průvodcovali na trecích jen muži. Turistky si je prostě musely najmout. Jim se to líbilo, zejména pokud se jednalo o mladou a atraktivní dívku, užívali si to. Ale někdy byli možná moc dotěrní a mladé ženy se jich bály. My jsme pochopily, že to je díra na trhu. Naše zákaznice dnes tvoří především ženy. Z celého světa, všech věků i barev kůže nebo náboženství. Snažíme se ale o rovnost pohlaví, protože existuje spousta mužů, kteří ženy podporovat chtějí. Proč bychom je měli vyloučit? Toto je ta pravá rovnost, měli bychom jít po té cestě společně, ženy i muži. Proto dnes tvoří asi 35 procent zákazníků muži. Na začátku jsme měli 99 procent žen.
Foto: Archiv Three Sisters