Kasia Siwerska je mladá žena původem z polského severovýchodního města Białystok. Pracuje v Asociaci pro kulturní vzdělávání (Stowarzyszenie Edukacji Kulturalnej Widok), do které je zapojeno mnoho umělců. Před časem se spolu s nimi rozhodla rozjet projekt, který by propojil tamní mladé Poláky s mladými čečenskými uprchlíky, kteří ve městě od doby čečenské krize žijí. Společně vytvořili silné divadelní představení Import/Export (režie: Michał Stankiewitz), se kterým aktuálně objíždí polská města a jeho prostřednictvím upozorňují na palčivé problémy, se kterými se uprchlíci potýkají. Současně se snaží pomoci nastolit vzájemný dialog a poskytnout veřejnosti možnost se s uprchlíky setkat a nahlédnout do jejich života. Krátký film o vzniklém představení můžete shlédnout níže.
Proč jste se rozhodli s uprchlíky z Čečenska pracovat?
V Białystoku a Lublinu jsou dva největší uprchlické tábory pro Čečence v Polsku. Nedávno byl lublinský tábor uzavřen a jeho obyvatelé byli přesídleni do Białistoku, čímž jsme se aktuálně stali městem s největší čečenskou menšinou. Paradoxně s nimi ale nemáme skoro žádné kontakty a možnosti vzájemného poznávání. Lidé mají možnost se s nimi setkat jedině při představení lezginky, jejich národního tance, nebo když pořádají občasné workshopy vaření. Neexistuje však prostor k diskusi a poznávání se. Proto pak ani nevíme, jaké jsou jejich potřeby, s jakými problémy se potýkají. I z těchto důvodů v Polsku stále nevíme mnoho o jejich kultuře a historii.
Jak vaše spolupráce probíhala a co bylo vaším cílem?
S mými přáteli dramatiky nás napadlo, že divadlo by mohlo být dobrým prostorem pro setkání a diskusi. Pozvali jsme proto mladé Čečence a mladé Poláky z Białystoku, aby se zúčastnili série divadelních workshopů. Od počátku jsme v hlavě nosili myšlenku, že by výstupem těchto dílen mohla být nějaká divadelní hra, ale nebylo to dogma. Nejdůležitější pro nás bylo vytvoření prostoru pro společné setkání. Začali jsme tedy navštěvovat čečenské rodiny jak v uprchlickém táboře, tak mimo něj (pozn. red. tedy rodiny těch, kterým již byl udělen azyl). Záměrně jsme vybírali ty rodiny, které již v Polsku nějakou dobu žijí, abychom nemuseli čelit situaci, kdy někteří z lidí, se kterými několik měsíců pracujeme, ze dne na den odejdou dále na západ. Polsko totiž není pro uprchlíky příliš atraktivní zemí.
Jakým způsobem je výsledná divadelní hra postavena?
Sesbírali jsme příběhy mladých Čečenců, sestavili z nich scénář a rozdělili hru do tří kapitol. První bylo dětství a válka v Čečensku, druhá představovala moment příchodu do Polska, třetí pak ukazovala, jak se jim podařilo vypořádat se s novou situací a život v Białystoku. Oni sami pak svůj příběh představí na jevišti. Ona to vlastně není klasická divadelní hra, je to spíš takové intimní setkání s publikem.
Jak setkávání čečenských a polských teenagerů probíhalo?
Trvalo nějakou chvíli je přesvědčit, že nám jde o společné vytvoření něčeho důležitého – nejen pro nás, ale i pro ně samotné. V čečenské kultuře totiž divadlo není seriózní záležitostí. Ve skupině jsme měli i osmnáctileté mladíky, kteří jsou vnímáni už jako dospělí, očekává se od nich, že budou mít manželku s dětmi a budou živiteli rodiny. Po několika setkáních nám několik z těchto chlapců řeklo, že z těchto důvodů nebudou pokračovat. Podobně jsme museli vysvětlit také rodičům ostatních dětí, že nejde jen o další hloupost, ale o seriózní projekt. Další z výzev pramenila také z víry. Jelikož jsou Čečenci muslimové, světy dívek a chlapců jsou oddělené. Divadlo je ale založeno na kontaktu, a to i fyzickém. To jsme právě museli v našich workshopech pečlivě reflektovat, aby se všichni cítili příjemně a uvolněně.
Změnilo se to nakonec?
Projekt jsme supstili v roce 2013. Představení následovalo těsně po workshopech a my jsme si mysleli, že ho možná ještě jednou nebo dvakrát nedlouho po premiéře zopakujeme. Považovali jsme to za uzavřený proces. Do této chvíle jsme ale představení hráli už patnáctkrát na různých místech Polska. To je něco, co jsme skutečně nečekali. Aktéři představení teď jasně vidí, že to, co jsme společně dělali, bylo a je důležité. Dnes jsou mnohem sebevědomější, otevřenější, nemají už problémy v každodenních kontaktech s okolím a i jejich polština je mnohem lepší. Pochopili také, že je velmi důležité sdílet svou vlastní historii s ostatními. Po každém představení totiž pořádáme diskusi s diváky. A právě díky nim tito mladí Čečenci vidí, jak přínosné je to také pro polskou veřejnost. Vidí, že jim rozšířili obzory a možná i změnili jejich názor.
Několik představení jsme odehráli také v malých obcích v našem regionu, kde divadla chybí a tamní obyvatelé na divadlo proto nejsou zvyklí. A právě tito diváci byli ti, které představení dojalo nejvíce. Opravdu s nimi hnulo.
Jaké byly příběhy aktérů?
Některé jsou velmi silné, jiné jsou vtipné. U některých tečou divákům slzy. Já osobně mám jednu scénu, při které pokaždé brečím. Je to tanec jedné z dívek. Ta zpívá píseň o lásce. Pro mě je to obrovská věc, protože v čečenské kultuře jsou ženy podřízené mužům. To jsem pozorovala i během našich workshopů, kdy pro chlapce nebylo nic problém, byli mnohem hovornější a otevřenější. U dívek to byl pravý opak, zejména u Havy, o které mluvím. První dva měsíce se všem stranila a s nikým nemluvila. Přesto byla na každém setkání. A my jsme nedokázali odhadnout, co z toho vzejde. Během představení je ale jako vyměněná, otevírá se jako květina. Proto pokaždé, když ji vidím na jevišti a uvědomím si všechny překážky, které musela překonat, jsem dojatá.
Co byla pro tebe největší výzva?
Být otevřená, nemít předsudky a nesoudit. Brát účastníky workshopů takové, jací jsou. Obrovskou odměnou pro mě dnes je, že jsme dobří přátelé. Nedávno jsem byla pozvaná na čečenskou svatbu a hodně to pro mě znamenalo.
Foto: archiv Kasii Siwerske