„Přijet do Ameriky byl sen. První práce, kde jsem zakotvil, byla čerpací stanice na severovýchodě Washingtonu. Tam jsem viděl bezdomovce, jak hledají jídlo v popelnicích,” vzpomíná Kazi Mannan, pákistánský imigrant, který už několik let žije v USA. „Tehdy jsem si řekl, že jestli jednou budu mít restauraci, otevřu jim dveře,” dodává. A to přesně o několik let později udělal. Když se mu podařilo našetřit dostatek peněz, otevřel si malou nárožní pákistánsko-nepálsko-indickou restauraci jen pár bloků od Bílého domu. Kromě klasicky platících strávníků do ní zve také lidi bez domova a snaží se je ujistit, že se mohou kdykoliv vrátit. Ročně tak zdarma vydá na 16 tisíc jídel. Rád by skóre zvýšil o šest tisíc. Díky svému altruismu si získává respekt okolí, zejména těch, kterým se snaží pomoci.
Přestože Kazi vyrostl v chudobě v Pákistánu, kde neměli přívod vody nebo elektřiny do domu, jeho rodina si podle jeho slov vždy zakládala na pomoci těm, kteří na tom byli ještě hůře. „Maminka mě učila, že pokud kdy máme něco navíc, musíme se o to podělit s ostatními,” vzpomíná. A tento princip se dodnes snaží držet i ve své práci. Když v roce 2013 restauraci Sakina Halal Grill otevíral, pozval kromě široké veřejnosti množství lidí bez domova. Někteří podle něj pochybovali, zda své slovo dodrží. Tento koncept už ale funguje pět let a lidé bez domova vědí, že jsou v jeho podniku opakovaně vítaní. „Jsou to nejmilejší lidé ve městě. Dávají nám zadarmo najíst a pečují o nás. Opravdu si jich vážíme,” říká jeden muž bez domova, který je v restauraci častým hostem, zatímco Kaziho s povděkem objímá. Kazi se domnívá, že právě díky vlastním zkušenostem s chudobou je schopen se do situace svých strávníků lépe vcítit. „Pokud život v chudobě nezažijete, nemůžete člověku plně porozumět,” říká. Dodává, že ho navíc zajímají jejich příběhy, a tak si s nimi často u jídla povídá.
Protože se někteří potřební ostýchají do restaurace přijít, dochází za nimi Kazi do jednoho z parků, kde jídlo pravidelně rozdává. „Je velmi inspirativní. A je krásný a milý člověk,” hodnotí Kaziho jeho bratr, který v restauraci působí v roli šéfkuchaře. Požitek z vaření bratři získali od své matky. Snaží se proto také držet některých jejích postupů. A restaurace nese také její jméno - Sakina. „Hostila řadu lidí, i když jsme měli jen málo jídla. Rozhodl jsem se tuto tradici přinést s sebou do Ameriky,” říká Kazi. Jeho syn zase v restauraci obsluhuje, pokud má zrovna na vysoké, kterou studuje, volno.
„Toto je teď můj domov a cítím, že bych se měl života komunity účastnit. Sdílet vaše jídlo s ostatními je radost,” pokračuje. „Jídlo je nejlepší způsob, jak se na sebe napojit. Musíme si vzájemně pomáhat. Malé gesto směřované k tvému sousedovi, krajanovi i všem kolem tebe, je velmi dobrý start,” dodává. Dokazuje současně, že je možné skloubit byznys spolu s pomocí potřebným.
„Líbí se mi, jak se k lidem chováte. Moc si vážím všeho, co pro nás děláte. Všeho,” říká dojatě směrem ke Kazimu jeden ze zákazníků, zatímco pro něj Kazi nabírá na talíř jídlo. A s úsměvem přeje dobrou chuť.
Foto: Archiv Kaziho Mannana a FB restaurace Sakina