Kevin Love, slavný basketbalový hráč amerického týmu Cleveland Cavaliers, je důkazem, že záchvaty paniky, a duševní onemocnění obecně, se nevyhýbají ani známým osobnostem. S prvním záchvatem se setkal přímo uprostřed rozehraného zápasu v listopadu loňského roku. „Srdce mi bilo mnohem rychleji než obvykle. Pak jsem nemohl popadnout dech. Je těžké to popsat, ale všechno se točilo, jako by mi chtěl mozek vylézt z hlavy. Jako kdyby mi mé tělo chtělo říct, že umírám,“ takto Kevin Love popisuje svůj první záchvat paniky. Styděl se však požádat o pomoc, vnímal to jako projev slabosti. Nakonec, inspirován jiným hráčem, který veřejně promluvil o svých depresích, vyhledal Kevin terapeuta. Dnes říká, že je to ta nejdůležitější věc, kterou v životě udělal, a vyzývá ke sdílení svých potíží i další, protože „všichni si v sobě nosíme něco, co bolí. A bude to bolet, dokud si to poneseme ukryté v sobě,“ dodává Kevin Love.
Po zápase odjel do nemocnice, kde se však žádné zdravotní potíže neprokázaly. A právě v tom spočívá záludnost panických záchvatů. Fyzické příznaky jsou skutečné, pro okolí je však velmi snadné mávnout nad záchvaty rukou s tím, že všechno se odehrává jen v hlavě člověka, který je záchvaty stižen. „Záchvaty paniky jsou opravdové stejně jako zlomená ruka nebo vymknutý kotník,“ odporuje těmto představám Love. Poukazuje také na to, že stigmata, která se k tomuto duševnímu onemocnění vážou, nutí řadu lidí prožívat své záchvaty v tichosti a nikomu se nesvěřovat.
„Nikdy mi nebylo příliš pohodlné sdílet své osobní věci. O duševním zdraví jsem přemýšlel jako o problému jiných. Uvědomil jsem si však, že je potřeba to změnit,“ jsou jedny z prvních slov, kterými Kevin Love popsal svůj první panický záchvat. Se svým duševním onemocněním se svěřil stránce The Players´ Tribune, jejíž obsah tvoří samotní profesionální sportovci a přispívají na ni svými životními příběhy. A právě jeden z nich pochází z pera Kevina Lovea. „5. listopadu, přímo po poločase proti Hawks, jsem dostal panický záchvat,“ začíná Kevin Love svůj příběh. „Přišel odnikud. Nikdy před tím jsem nic takového neměl. Ani jsem nevěděl, jestli byl skutečný. Ale byl – byl tak skutečný jako zlomená ruka nebo vymknutý kotník. Od toho dne se téměř vše, co jsem si myslel o svém duševním zdraví, změnilo,“ píše.
Kevin Love ve své zpovědi přiznává, že často a rád mluvil o basketbalu, málokdy, pokud vůbec, se však svěřoval se svými osobní věcmi. Po prožité zkušenosti s panickým záchvatem přiznává, že by mu možná popovídání si o osobních záležitostech bývalo pomohlo. Podle svých slov si sice uvědomoval, že se některým lidem, kteří si řekli o pomoc nebo se se svými potížemi svěřili, ulevilo. U sebe to však vnímal jako projev slabosti, který by pokazil jeho sportovní úspěchy, nebo by jednoduše vypadal divně.
Od panického záchvatu přímo na palubovce navštěvuje Kevin Love terapeuta. Nechal se inspirovat osmadvacetiletým hráčem týmu Toronto Raptors´ DeMarem DeRozanem, který veřejně promluvil o svém boji s depresí. „Celé roky jsem hrál proti DeMarovi, ale nikdy bych neřekl, že s něčím takovým bojuje,“ uvedl Love. „To vás doopravdy přiměje přemýšlet o tom, jak všichni žijeme s nějakými zkušenostmi a zápasy. Někdy si myslíme, že jsme jediní, kdo s něčím takovým bojuje. Skutečnost je ale taková, že pravděpodobně máme hodně společného s tím, čím si procházejí naši přátelé, kolegové a sousedé,“ řekl Love v reakci na DeMarovo veřejné vystoupení s duševním onemocněním.
Terapie mu podle jeho slov pomohla, prospělo mu vyslovit některé věci nahlas. Jednou z nich, a možná tou zásadní, je ztráta babičky, se kterou se Kevin Love patrně dosud nevyrovnal. Ve své zpovědi pro The Players´ Tribune uvedl, že vzhledem k angažmá v NBA už svou babičku nevídal tak často, jak by chtěl. Když měla Kevina navštívit na Den díkůvzdání, krátce před cestou musela být hospitalizována. Její stav se prudce zhoršil, upadla do kómatu a o pár dní později zemřela. „Dlouho poté jsem byl zničený. Ale nikdy jsem o tom pořádně nemluvil. Až když jsem vlastně cizímu člověku řekl o své babičce, uvědomil jsem si, jakou bolest mi to stále působí. Uvědomil jsem si, že nejvíc mě bolelo to, že jsem neměl možnost opravdu truchlit a cítil jsem se strašně, protože jsem s ní za poslední roky nebyl v těsnějším kontaktu. Tyto myšlenky jsem však uvnitř sebe pohřbil a řekl jsem si, že se musím soustředit na basketbal a s tímhle se poprat jindy. ´Buď chlap,´ říkal jsem si."
„Každý si prochází něčím, co není na první pohled pro druhé viditelné. Duševní zdraví se netýká pouze atletů. Všichni si v sobě nosíme něco, co bolí. A bude to bolet, dokud si to poneseme ukryté v sobě. Nesvěřit se s potížemi nás okrádá o to poznat sami sebe, okrádá nás to o možnost přiblížit se k těm, kteří potřebují pomoc. Tak jestli tohle čtete a procházíte těžkým obdobím, bez ohledu na to, zda se vám to zdá podstatné nebo ne, chci vám připomenout, že nejste divní nebo jiní, pokud s ostatními sdílíte, čím si právě procházíte,“ snaží se Kevin povzbudit další a dodává: „Mohla by to pro vás být ta nejdůležitější věc, kterou uděláte. Pro mě tedy byla.“
Foto: FB Kevina Love