Ladislav Vrchovský je ostravský divadelník, spisovatel a novinář, který si odpracoval 20 let v dolech jako havíř. O svých zkušenostech napsal knihu Z podzemí ke slunci. „I když jsem do dolu nikdy nechtěl, nakonec jsem tam skončil na dvacet let,“ říká Vrchovský. Pod zemí se setkávali lidé z různých koutů republiky i různých původních profesí – vyučení havíři s malíři nebo kněžími. „Kromě disidentů jsem na šachtě potkal řadu bezvadných obyčejných lidí, havířů, kteří měli všechno v hlavě srovnané,“ dodává. Pro havíře je podle něj díky těžké práci typická specifická soudržnost. Pod zemí tak spolu uměli bez problémů komunikovat lidé různých národností. Za komunistického režimu sice byli havíři nadprůměrně placení a měli ve společnosti vysoké postavení, na druhou stranu jim režim často zatajoval jejich zdravotní stav. „Falšovaly se snímky plic, na kterých podle stupně zaprášení bylo jasné, že ten člověk už fárat nesmí – jenže za něho nebyla náhrada.“ Po revoluci opět spadlo povolání havíře do těch s velkou stigmatizací a mnoho havířů se dnes potýká s problémy spojovanými s nezaměstnaností. „Je to smutné. Řada kamarádů už nežije. A mnozí z těch, kteří do dneška přežili, jsou závislí na alkoholu i na tvrdých drogách,” uzavírá.
V současnosti zažívá velkou popularitu film Dukla 61 popisující důlní tragédii z roku 1961, při které přišlo o život 108 havířů, jak si to vysvětlujete?
Když se dohromady sejdou skutečná událost, při které přijde o život hodně lidí, filmový režisér, který nejde za senzací, ale jde mu o prostý a pravdivý příběh, výborní herci, atraktivní prostředí jako je šachta a nakonec fakt, že už se dlouho neobjevil film o dělnickém nebo hornickém světě, je na úspěch zaděláno.
Vy jste napsal o životě havířů knihu, o čem je?
O mně.
Proč jste šel do dolů pracovat vy?
Já tam nikdy pracovat nechtěl! Důležité je, že jsem se narodil v roce 1948. Táta to měl u komunistů polepené kvůli kontaktům se západním odbojem, a tak po únoru 1948 musel ze státních služeb do továrny, a to mu bylo padesát. Máma tohle nepřežila a umřela, když mi bylo třináct. Táta už byl v té době v důchodu a bral 360 kaček měsíčně. S tím tak mohl s obtížemi uživit sám sebe, a ne mě podporovat na studiích. V té situaci přišel do školy náborář z ostravských dolů a sliboval všechno zadarmo - oblečení, stravu, ubytování - když se upíšu do OKD na práci do třiceti let. Pak dostanu i stipendium a po maturitě můžu nastoupit na jakoukoliv vysokou školu, protože doly potřebují, jak říkal, nejen horníky, ale i lékaře do závodních ordinací, učitele do učilišť a tak dále. Když táta slyšel, že tam chci jít, bránil se jen chvíli. Došlo mu, že mě jinak neuživí. Tu přihlášku mi podepsal. Šel jsem tam s tím, že po maturitě vystuduju novinařinu. Deset let budu dělat závodní noviny a ve třiceti z OKD vyfičím. Jenže život se občas píše sám ….
Zažil jste si za komunismu perzekuci?
Jo. Už na učilišti. Kamarádil jsem se s lidmi, kteří komunisty nemuseli. S malíři, kteří nesměli prodávat své obrazy ve státním obchodě s uměleckými díly. Jmenoval se DÍLO, a to tedy bylo dílo! Prodávat tam mohli jen ti, kteří nebyli na černé listině odpůrců režimu. Měl jsem třeba kamaráda malíře, který dostával podporu dvě stovky měsíčně, protože neměl jiný příjem, neboť své obrazy prodat nesměl. A za tu podporu si musel koupit v doprovodu pracovnice národního výboru, což je dnes obecní úřad, jen potraviny. Takže jsem mu pomohl s nákupem, koupili jsme jen zrnkovou kávu. Za celé dvě stovky, a to tehdy byly dost velké prachy. Pak jsem chodil za známými s kávou a směňoval ji za rum a cigarety. Jenže toho kámoše sledovala StB. A tak jsem jim padl do pařátů taky.
Jaké jsou vaše osobní zkušenosti z dolu? A jaké s lidmi, kteří pracují na šachtách?
I když jsem do dolu nikdy nechtěl, nakonec jsem tam skončil na dvacet let. Za veřejný odpor proti srpnové okupaci Československa ze strany Sovětského svazu s vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Tím bylo určeno to, s kým jsem na šachtě přišel do styku. Byli to podobní lidí jako já, třeba jsem měl v partě bývalého krajského tajemníka KSČ, který veřejně řekl, že přepadení ruskými vojsky je svinstvo. Vyfičel z KSČ a skončil jako řadový horník na šachtě. Nebo kněz, který odmítl podepsat pakt s husákovským režimem, jmenovalo se to PACEM IN TERRIS a kněží svým podpisem stvrzovali loajalitu s komunistickým režimem. Ale kromě těchto disidentů jsem na šachtě potkal řadu bezvadných obyčejných lidí, havířů, kteří měli všechno v hlavě srovnané. To složení hornických kolektivů bylo různorodé – byli tam chlapi, kteří měli havířinu jako rodinné řemeslo – děda byl havíř, táta byl havíř. Byli tam takzvaní brigoši – brigádníci, kteří přišli na pár let vydělat peníze na byt nebo na auto. Ti v dolech pracovat chtěli. A pak tam byla spousta lidí, kteří tam byli proti své vůli. O všech píšu ve své knížce, která se jmenuje Z podzemí ke slunci.
Havíři odjakživa zažívali určité formy stigmatizace ve společnosti. Jaké a proč? Jak se měnily v průběhu času?
V dobách komunistické totality to nebyla stigmatizace. Byli spolu s hutníky oporou režimu. Režim razil propagandistické heslo: „Já jsem havíř, kdo je víc!“ Samozřejmě to byla lež. Zapíral se jim skutečný zdravotní stav, falšovaly se snímky plic, na kterých podle stupně zaprášení bylo jasné, že ten člověk už fárat nesmí – jenže za něho nebyla náhrada. Když jsem se po listopadu 1989 stal poslancem Federálního shromáždění, prosazoval jsem třeba zákon o odchodu horníků do předčasného důchodu v padesáti pěti letech. Podmínky byly takové: dvacet odfáraných let a poškozené zdraví. A stejně mi kolegové poslanci nechtěli ten zákon schválit, dokud se nesetkali s kamarády ze šachty a neviděli, že si třeba kvůli vazoneuróze nedokáží ani nabrat lžicí polévku. Tak se jim třepaly ruce.
Během komunismu byl tedy havíř tvrdým, ale prestižním povoláním, které bylo nadstandardně placené. Po revoluci ale opět spadlo prestiží i ohodnocením dolů. Co to s sebou přineslo za problémy pro havíře?
Ano, bylo placené dobře. Ale jen pro někoho. Brigády socialistické práce, které třeba dělaly světové rekordy v těžbě kombajnem – známé je jméno předáka Žabčíka nebo Sakmara - to byly kolektivy, kde měsíční platy byly fakt nadprůměrné. Ale do takového kolektivu se nedostal jen tak někdo. Po revoluci prohlásil tehdejší federální ministr financí Václav Klaus, že nový režim hornictví podporovat nebude. Státní dotace na každou vytěženou tunu uhlí skončily a hornictví muselo jít do útlumu. Byl to útlum uspěchaný a místy i zbytečný. Tehdy třeba na Ostravsku klesly počty zaměstnanců v OKD velmi prudce. Původně v něm pracovalo přes sto tisíc horníků. Během několika let počty klesly pod čtyřicet tisíc a dál se snižovaly. Horníky, kteří byli vyřazeni z práce v podzemí, nikdo nechtěl – většina byla ve špatném zdravotním stavu.
Znáte situaci havířů dnes? S jakými problémy se potýkají? A ti co jsou bez práce?
Je to smutné. Řada kamarádů už nežije. A mnozí z těch, kteří do dneška přežili, jsou závislí na alkoholu i na tvrdých drogách. Momentálně je těžba uhlí na Ostravsku vzhledem k cenám uhlí na světových trzích opět rentabilní, ale OKD se ne zcela úspěšně snaží získat pracovníky do podzemí. A tak tam pracuje mnoho cizinců. I když jsou platy i dnes mimořádně vysoké.
Zažil jste někdy i vy nezaměstnanost a s ní spojené potíže?
Zažil jsem nezaměstnanost v rodině. Já sám osobně nikdy. Ale můj nevlastní syn, vyučený prodavač a pekař, dlouho nemohl sehnat práci. Nabízeli mu jen brigádu ve stánku bez pracovní smlouvy a s výplatou vždy v pátek na ruku. To jsem mu nedoporučoval, a tak dlouho nemohl sehnat slušnou práci s pracovní smlouvou.
O havířích se říká, že hodně pijí, je to tak?
Hodně pijí … Tak za prvé: když vyfáráte po osmi hodinách z dolu, máte obrovskou žízeň. Jdete na pivo do nejbližší hospody. V dobách, kdy bylo na Ostravsku havířů sto tisíc, byla u každé šachty pivnice v blízkých kulturních domech. Někdo si dal jedno a šel domů, někdo si dal dvě, tři. A někdo deset a k tomu pár panáků – záleželo na osobnosti, ale také třeba na rodinné situaci. Kamarád mě zval na pivo, a když jsem mu řekl po jedné desítce, že už musím na autobus a domů, povídal: “Ty to máš dobré, máš ženu, dítě, ale mě nikde nikdo nečeká.“ A tak chlastal a skoro všechny prachy propil.
Funguje mezi havíři větší forma soudržnosti díky společné zkušenosti z dolu?
Určitě. Dodnes se s několika kamarády setkáváme, a to už jsem z dolu pryč třicet let. Bohužel v poslední době se vídáme častěji na pohřbech, než na pivu.
Havíři často byli z různých koutů Československa, dnes je jich hodně z Polska. Dokáží spolu různé národy pod zemí komunikovat?
Úplně normálně. I když za našich časů to byli jen chlapi z různých míst Československa, místní, kteří mluví takzvaně „ponašimu“ - což je místní ostravské nářečí, Slováci a pár Poláků. Ze začátku jsem měl problém porozumět některým nářečním výrazům, ale to se poddá.
Ve svém románu se zabýváte i odporem ke komunistickému režimu. Havíři ale byli jednou z jeho opor.
O tom už jsem mluvil. Ano, byli oporou, ale zároveň zarazili poslední hřebík do rakve komunistického režimu. To když se na Národní třídě v Praze dostaly pod policejní pendreky jejich děti. Paradox: syn a dcera horníka měli cestu na vysokou školu snazší, protože to byly děti havířů. Opora režimu. A když se ty děti vrátily 17. listopadu domů s obvázanými hlavami, pak tata havíř řekl: „Kurva, moje děcko mně nikdo mlátit nebude!“ a šel do generální stávky proti režimu.
Svůj život jste strávil na Karvinsku a Ostravsku, což jsou regiony považované za nepříliš fajn. Jak to vidíte vy?
Jsou to regiony razovite, jak zpívá Jarek Nohavica. Jsou poznamenány minulostí, nepřirozenou skladbou obyvatel, těžkým průmyslem, který má na svědomí devastaci životního prostředí. Ale zároveň jsou krásné – právě díky tomu kotli, ve kterém se společně vařily všechny chutě a vůně života.
Vy sám nejste a nebyl jste typickým havířem. Jste divadelníkem, kritikem, spisovatelem. Je to obvyklé, nebo spíše rarita?
Nepokládám se za raritu. Ale můj život obvyklý nebyl.
Foto: Archiv Ladislava Vrchovského