Lara Bitar je vedoucí editorkou v organizaci SMEX (Social Media Exchange), libanonské organizaci zabývající se digitálními právy, bezpečností na internetu a ochranou soukromí. Studuje také možnosti rozptýlení negativních nálad vůči syrským uprchlíkům v libanonských médiích. S Larou jsme si povídali v kavárně v centru Bejrútu, hlavním městě Libanonu. O uprchlících, odpadcích a nenávisti v libanonské společnosti.
Evropou v minulém roce poměrně silně zahýbala takzvaná uprchlická krize a jedním z nejviditelnějších projevů byl silný nárůst nenávisti vůči uprchlíkům. Jak to vlastně vypadá v Libanonu, který se Sýrií sousedí?
V pětimilionovém Libanonu je v současnosti přes milion syrských uprchlíků registrovaných OSN, k tomu je odhadováno ještě dalších 500 až 800 tisíc uprchlíků neregistrovaných. Takže zhruba každý třetí obyvatel Libanonu je syrský uprchlík. K tomu ještě připočítejme nějakých 450 tisíc registrovaných palestinských uprchlíků. To vše mezi lidmi vyvolává jednak silné nenávistné projevy, ale také na druhé straně projevy štědrosti a otevřenosti k nim. Některé politické strany a vládní představitelé se je nicméně snaží přinutit k odchodu, jiní se snaží jejich pobyt zde udělat co nejvíce nesnesitelným, další prosazují uzavření hranice, aby sem uprchlíci přicházet nemohli. To už je podle mě vražedné chování, protože tak vědomě posíláte lidi na jistou smrt. Libanonci moc dobře vědí, co je to občanská válka.
Ty negativní emoce tu dříve nebyly?
Sektářství, nenávist mezi komunitami, zvláště muslimy a křesťany, není nic nového. Jeho rozdmýchávání začalo už v době občanské války (libanonská občanská válka si v letech 1975 - 1990 vyžádala přes 150 tisíc obětí a uprchlíky se stal asi jeden milion lidí, pozn. redakce) a sloužilo jako mocenský nástroj k rozdělení obyčejných pracujících lidí. Libanonci, zvláště ti chudí, kteří se k uprchlíkům staví nejvstřícněji a ve svých komunitách je přijímají nejvíce, musí s uprchlíky paradoxně soupeřit o nízké mzdy na už tak silně konkurenčním pracovním trhu. Počet chudých v Libanonu to zvedlo o nějakých 170 tisíc. Nenávist nicméně nejhlasitěji zaznívá od lidí ze střední a vyšší třídy, médií a vládních představitelů.
Bejrút (foto: Jaroslav Valůch)
Je to tedy obecná nespokojenost nebo někdo tu nenávist přiživuje?
Nový prezident chce uzavírat hranice, je velmi protiuprchlický, a to i u běžných lidí posiluje chuť vyjadřovat se nenávistně i veřejně. Posilují zde pravicově konzervativní strany a hnutí, odpovídá to celosvětovému trendu jako například v Británii nebo USA. Náboženství v tom roli příliš nehraje. Nejedná se pouze o obecnou nespokojenost se současným stavem, ale hmatatelný vztek. Libanon už mnoho let řídí zkorumpované vlády, které nejsou schopné zajistit ani základní služby, zatímco národní dluh stoupá. Nedostatek transparentnosti a zodpovědnosti umožnil vládnoucím představitelům zmanipulovat obecné přesvědčení o tom, kdo může za horšící se životní podmínky.
Nemohou s tou transparentností pomoci třeba média?
Média jsou v rukou oligarchů a politiků, lidé nemají jak a kde ventilovat frustraci. Tak hledají, na kom si to vybít. Vláda otevřeně skrze média uprchlíkům vyhrožuje a zostřuje nakládání s nimi. Není pak problém narazit v různých částech Libanonu na gangy mužů se zbraněmi, kteří napadají uprchlíky, pokud například porušili zákaz vycházení. Obecně jsou syrští uprchlíci používáni jako obětní beránci. Dám jeden příklad - Bejrút je znám takzvanou odpadkovou krizí, kdy město v roce 2015 nezvládalo odvážet odpad z ulic, což postupně vyvolalo velké protesty obyvatel. Vymlouvali se, že to je kvůli syrským uprchlíkům, kterých je moc a tedy je moc i odpadu. Tenhle příběh přebírají i média. Nicméně skutečnost je taková, že tento problém vznikal postupně už před syrskými uprchlíky. Jeho příčinou byla neschopnost úřadů vše kompetentně a včas řešit.
Kdo na tato zdůvodnění nejvíce slyší, šlo by třeba nějak zjednodušeně popsat člověka, který se nejčastěji projevuje nenávistně?
Má odpověď teď bude hodně zjednodušující a zobecňující, nemám v ruce konkrétní studii: řekla bych, že to je spíše muž, se středoškolským a vyšším vzděláním, místně politicky aktivní, pravicově konzervativní nacionalista. Politika tu prostupuje každou část společenského života. Každý se o politiku zajímá a diskutuje o ní, nicméně vzhledem k tomu, že občané nemají moc prosadit jakoukoli změnu, míra jejich zapojení se málokdy projeví ve změnách ve vládě.
Snaží se někdo s nenávistnými projevy něco dělat?
Občas se objeví nějaká kampaň, ale nevím, jaký mají dopad. Většinou se něco snaží dělat organizace, které poskytují uprchlíkům pomoc, “humanizují” je, snaží se stavět mosty mezi Libanonci a Syřany zde žijícími. Jsou tu také levicové skupiny a nezávislé politické iniciativy, které prosazují posílení práv uprchlíků. Odsuzují diskriminační státní politiky a násilí vůči uprchlíkům. Od médií bych toho mnoho nečekala vzhledem k tomu, kdo je vlastní, celebrity to spíše zhoršují, vezou se na vlně nenávisti, na ně bych nespoléhala. Řešení různých typů nenávisti by mělo být především ve vzdělávání. Počínaje školami, změnami v učebních plánech. Média by také měla hrát určitou roli, nenávistné programy musí být hlasitě odsouzeny, k tomu občas dochází, ale zdaleka ne vždy. Každopádně dokud stát nezmění svou politiku a zároveň nedostane větší podporu pro řešení situace syrských uprchlíků, nic se nezlepší. Mladí lidé v Libanonu čelí ekologické krizi, nezaměstnanosti, musí se spoléhat sami na sebe. Ve své zemi budoucnost nevidí, a proto mnoho z nich sní o životě jinde.
Pokud bys měla určit, které skupiny se nejvíce stávají terčem nenávisti, které by to byly?
Dnes v první řadě syrští uprchlíci, další v pořadí palestinští uprchlíci. A ženy. Nemám ovšem na mysli jen problémy jako je sexuální násilí, ale opravdovou mysogynii, tedy nenávist k ženám - běžné jsou například kampaně týkající se domácího násilí, kde se tvrdí, že si to žena zaslouží. A opět tu nehraje roli náboženství, dopouštějí se toho všichni. Jeden známý náboženský představitel v televizi bez problémů otevřeně hlásá, že je v pořádku ženu bít, ale jen tak, aby to na jejím těle nezanechalo viditelné stopy, to už se podle něj nehodí. A pak mezi cíle nenávisti patří LGBT komunita, zvláště transsexuální ženy.
Jeden se syrských uprchlických táborů v Libanonu (foto: Wikipedia)
Jak se vlastně této komunitě v Bejrútu žije?
Je zde pár gay friendly barů, úřady o nich vědí. Je tu také řada organizací poskytujících podporu a právní pomoc. Nejstarší z nich v celém regionu je libanonská LGBT organizace Helem. Tato místa jsou však čas od času cílem policejních razií. Lidé se totiž ptají: Kde je stát, co dělá? Co dělá policie? A tak je potřeba čas od času ukázat, že tady jsou. Rozptýlit pozornost a ukázat lidem nějaké viníky. Například skrze razii v gay barech, raziemi na prodejce hašiše apod. To na veřejnost funguje, lidé se cítí bezpečněji, vnímají to jako ochranu svých dětí a nestarají se tak například o rozsáhlou korupci.
Úvodní foto: Archiv Lary Bitar