Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká Luther a pokračuje: „Nefungují tu zákony. Je tu jen beztrestnost a bezpráví. Proto lidi berou zákon do vlastních rukou. Když někdo vypálí celou vesnici, zahynou ti tam rodiče, tak se chceš pomstít. Já jsem křesťan a věřím v odpuštění. Nesnáším násilí.“ Žije ve druhé nejméně rozvinuté zemi světa, přesto věří, že se mu podaří v životě uspět. Díky podpoře české organizace SIRIRI to dotáhl až na univerzitu. „Je důležité teď říct, že nechceme válku a nechceme diktát jiných států. Chceme být sami aktivní. Já chci, abychom si uměli věci vyrobit a opatřit sami.“
Do jaké rodiny ses narodil a jaké jsi měl dětství?
Můj otec se jmenoval Bombo Fidel a máma Antoinette, mám 4 sourozence. Jako malé dítě jsem byl šťastný. Táta pracoval u Cemacu (pozn. hospodářská a celní unie Střední Afriky) jako řidič a zajišťoval bezpečnost, taky se angažoval jako sportovní trenér. Žili jsme si dobře, měli jsme dost peněz. Maminka byla doma s dětmi. Měli jsme jednoho tatínka a maminku, to tady není obvyklé.
Tvého tátu zabili lupiči, co se přesně stalo?
Byla středa večer. Stalo se to na hlavní ulici u trhu v Bozoum. Táta se vracel domů z práce, a protože hodně pršelo, ulice byla prázdná. Myslím, že ho přepadli lupiči, kteří chtěli jeho peníze. Policie to vyšetřovala, ale nikdo prý nic neviděl. My jsme přesvědčení, že někdo to vidět musel, ale bál se svědčit. Policie tátu odvezla se zabodnutým nožem v těle do nemocnice, kde pak zemřel. Nás pak zavolali kvůli identifikaci. Protože byl táta známý a působil v mnoha organizacích, třeba i ve skautu a sportovních spolcích, přišli za ním všichni do nemocnice a slavnostně ho v průvodu nesli k nám domů. Po jeho smrti se u nás doma všechno změnilo. Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Táta s námi trávil hodně času a pořád si s námi hrál. Měl jsem pocit, že další den zas normálně půjdeme hrát fotbal, jako vždycky. Navíc týden před jeho smrtí se narodil poslední sourozenec. No a my jsme samozřejmě měli strach, že se nám taky něco stane.
Chodil jsi do školy, ale pak jsi musel přestat. Proč?
Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz. My děti jsme se musely rozdělit. Mladší zůstaly s mámou. Já jako nejstarší jsem šel žít se strýcem. Děti, které se ocitnou u jiné rodiny, jsou ale vždycky až druhořadé. Mně velmi pomohla sestra Graziana z Itálie, která věděla, že jsem se vždycky dobře učil. Proto mi zařídila, abych mohl vychodit základní školu zdarma. Po mámě i sourozencích se mi stýskalo, ale docela často jsme se vídali. Já jsem žil fotbalem. Strýc měl pět dětí, umřel při nehodě na motorce v roce 2012. Byl na mě hodný, nikdy mě nebil, nenutil mě pracovat. Naučil mě něco o obchodě, ale jinak se o mě nestaral. Mohl jsem si strýcovi říct o boty, ale musel bych si je odpracovat. Já jsem se ale bál ho o věci prosit. V té době mi pomáhali ve stacionáři pro sirotky Arc en ciel, tam jsem dostal věci, které jsem potřeboval.
Čím se strýc živil?
Strýc byl obchodník, měl stánek na trhu. Objížděl na motorce vesnice, kde prodával zboží z Bozoum a naopak v Bozoum pak prodával zboží, které nakoupil na vesnici. Třeba káva a cukr a takové suroviny se ve vzdálených vesnicích v buši dají někdy směnit za diamanty nebo zlato. Lidé, kteří zlato nebo diamanty nacházejí v buši, nemají prostředky ani peníze na to, aby to mohli jet prodat do hlavního města. Takže to smění s cestujícími obchodníky za něco, co zrovna potřebují, třeba za boty. Vědí dobře, že na Západě mají zlato a diamanty obrovskou hodnotu, ale ve své situaci vůbec nemají možnosti, jak to prodat za skutečnou cenu.
Je ve Středoafrické republice obvyklé, že se noví rodiče chovají k sirotkům hezky?
Někteří se starají a chovají se hezky i ke svým nevlastním dětem. Ale mnoho sirotků je nuceno k tvrdé práci nebo jsou doma i biti. Pak je taky ve Středoafrické republice hodně sirotků, kteří nemají ani náhradní rodinu a musí spát někde na ulici nebo na tržišti. Většina z nich se za války přidala k Selece nebo Anti-Balace (pozn. skupiny znepřátelených rebelů), protože tak získali alespoň nějaké jistoty.
Po smrti svého otce jsi chodil do stacionáře pro sirotky. Co ses tam naučil?
Měl jsem velké štěstí. Dostal jsem tam najíst, dostal jsem boty, tričko, všechno, co jsem potřeboval. Naučil jsem se tam ale taky ševcovskému řemeslu, začali jsme pak s několika kamarády sami šít boty z pneumatik a prodávat je. Dělali jsme třeba i klíčenky. Během té doby jsem taky ministroval v kostele.
Tam ses začal potkávat s lidmi z Česka? Jaký z toho máš dojem?
První člověk z ČR, kterého jsem potkal, byl Grand Pavel (pozn. Pavel Škopek z organizace SIRIRI). Hráli jsme fotbal. Chodil za námi do stacionáře, učil nás anglicky, hráli jsme pexeso. Skamarádili jsme se. Bělochy jsem ale potkával už dříve. První běloch, kterého jsem kdy potkal, byl otec Norberto. Byl jsem malý a bál jsem se ho. On mě chytil za ruku, já se rozbrečel a utekl jsem. Pak jsme se ale skamarádili.
Jak si pamatuješ začátek války?
Válka byla pro nás velké překvapení. Byli jsme ve škole a najednou jsme slyšeli venku hluk. Museli jsme se asi 12 hodin schovávat ve třídě, než nás pustili domů. Když jsme se konečně šli podívat, co se děje, byli kolem bojovníci z ozbrojené skupiny Seleka. Několik prvních měsíců nebyl žádný problém, ozbrojenci Seleky sice byli všude kolem, ale nedocházelo k žádným konfliktům. Až později se začaly zhoršovat vztahy mezi křesťany a muslimy, kteří dosud žili spolu. Když se ze strany Seleky začalo objevovat násilí, mučení a znásilňování, začala se formovat křesťanská odbojová skupina Anti-Balaka. Nebojovalo se v buši. Seleka útočila na města a vesnice. Když začal útok na město Bozoum, kde jsem v té době žil, slyšeli jsme nejdřív střelbu. Mysleli jsme si, že to je jen střelba do vzduchu. Pak jsem viděl, že lidé začali utíkat ke kostelu na misii bosých karmelitánů.
Co se pak na misii dělo?
Sešlo se nás tam asi sto ministrantů ze všech okolních kostelů a začali jsme bratrům pomáhat s organizací lidí, kteří sem utekli. Já a několik dalších ministrantů jsme se starali o děti, které se samozřejmě hrozně bály. Vzali jsme je i s jejich matkami do kostela, snažili jsme se je uklidnit, povídat jim příběhy o naději. Když chtěly jít ven, museli jsme jim to zakázat. Taky jsme se snažili, aby nekřičely, aby je neslyšeli rebelové a nepřišli k nám. Některé děti tu měly rodiče, ale spousta dětí přišla z dálky a bez rodičů. Snažili jsme se pro ně zorganizovat jídlo, zpívali jsme společně písničky o míru. Takhle to trvalo asi tři dny. Během těch dní jsme se taky snažili najít rodiče těch dětí, které přišly samy. Po prvních zmatených dnech se situace tady v Bozoum uklidnila, a tak jsme se pořád snažili udržet běh místní misijní školy. Lidé se ale báli jít domů a zůstávali na misii. Seleka navíc útočila na další a další vesnice, takže přicházelo více a více lidí.
Druhá fáze konfliktu začala, když se zformovala Anti-Balaka a začala útočit na muslimy a mešity. Většina muslimů zůstala v jedné čtvrti ve městě. Někteří muslimové se ukrývali společně s křesťany na misii. To byli ti, kteří měli už předtím k bratrům karmelitánům nějaký vztah, chodili k nim třeba pracovat a tak.
Bál ses?
Ze začátku ne. Myslel jsem si, že se jen vymění vláda a bude klid. Tak jako se to ve Středoafrické republice stalo už mnohokrát. Později mi ale došlo, že tohle bude opravdová válka, protože tentokrát jde o mnohem víc. Nešlo jen o vnitřní, ale i vnější zájmy. Důvodem války bylo zlato a diamanty. Když mi tohle došlo, začal jsem se bát. A jednou jsem se ocitnul uprostřed palby z obou stran. Jedna kulka mi škrábla ucho, těsně mě minula.
Jak na tom byli uprchlíci během pobytu na misii?
Ministranti se rozdělili do skupin a každá se starala o něco. Třeba ti, co se starali o hygienu, museli vykopat latríny a starat se o zásobování vody. Další skupina se starala o distribuci jídla. Další vymýšlela aktivity, aby se lidé trochu rozptýlili. Hráli jsme třeba fotbal a basket. Docházelo samozřejmě i k nepříjemným situacím. Když se vyhlásilo, že se vydává jídlo, lidi utíkali a strkali se. Měli hlad a báli se, že na ně nezbude. Někdy docházelo i k násilí. Když mají lidi hlad, je to velký problém. Někdy se snažili brát jídlo násilím a poprali se o to, co bylo k dispozici. Byla to spousta lidí namačkaných na jednom místě, kde byl velký hluk. Na což hodně lidí nebylo zvyklých, byli pak ve velkém stresu.
Pamatuješ si, co byly největší výzvy?
Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli. S hygienou ale stejně byl velký problém. Neměli jsme dostatek mýdla ani desinfekce. Ale nejhorší byl nedostatek vody. Zdroj vody na misii byl, měli jsme vlastní studnu. Ale bylo tam tak strašně moc lidí, že se ani nestíhalo vodu distribuovat. Pokud máte přístup jen k omezenému množství vody, priority jsou jasné: primárně je voda k tomu, aby se lidé napili. Pak aby se uvařilo a umylo nádobí. Až na posledním místě, aby se umyli lidi samotní. Většinou vyšel na rodinu jen kýbl vody na den. A ten použiješ spíš na pití a vaření než na umytí. Veškeré práce se dělaly dobrovolně a mnohdy šlo o dost náročnou práci. Občas věci nevycházely perfektně.
Snášeli se křesťané a muslimové, i když venku probíhal ozbrojený konflikt?
Lidí uvnitř na misii se konflikt nedotýkal. Pokud jste přátelé, víra nehraje roli. Muslimové, kteří na misiích byli, se snažili chodit mezi muslimy venku a přesvědčit je o tom, že konflikt je špatný, že to vlastně není o náboženství. Někteří z nich se nadále snaží obě komunity usmiřovat. Ti, co začali válku, nejsou praví muslimové. Navíc bojovníci ze Seleky většinově ani nebyli muslimové ze Středoafrické republiky, ale ze Somálska nebo Čadu. Šlo o profesionální bojovníky zvenku.
Dneska žiješ a studuješ v hlavním městě. Jaká je tady dnes situace?
Situace se neuklidnila, tahle země je pořád v krizi. Nedošlo k odzbrojení, takže tu jsou stále přítomné ozbrojené skupiny. Druhým problémem je touha po pomstě, která zůstává lidem v srdcích. Dennodenně to napětí cítím. Proto taky všude chodím se všemi svými dokumenty, jako je diplom nebo občanka, a vůbec se všemi svými důležitými věcmi. Vím, že se může kdykoli cokoli stát. Třeba že někdo vypálí dům, kde bydlím, nebo že budu muset najednou utéct.
Takže se ti v hlavním městě nežije moc snadno.
Já tady v Bangui pořádně nikoho neznám. Přišel jsem sem kvůli studiím. Domluvil jsem se s pár mladými lidmi na sdíleném ubytování, kde se i skládáme na jídlo. Ale doopravdy tu nikomu nevěřím a cítím se tu sám. Je tu jiná mentalita. Moc nerozumím mladým lidem, kteří se tu opíjejí nebo fetujou. Způsob života v Bangui je hodně jiný. Je tu o hodně více lidí, takže je tu větší konkurence. Taky tu potřebuješ o hodně více peněz na život. Je to velké město, je to náročnější a soutěživé prostředí. Taky tady nemůžu otevřeně mluvit o spoustě věcí. Třeba o politice se odmítám s lidmi bavit. O fotbale to problém není, ale debaty o politice jsou vždycky hrozně vyhrocené. Chtěl bych zkusit studovat v Kamerunu, ale na to nemám peníze.
Mluvil jsi o pomstě? Jak se na ní jako na prostředek vyrovnání se s příkořím díváš?
Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém. Vrahy svého otce jsem nikdy neviděl, zůstali pro mě neznámými lidmi, tak to vlastně nebylo tak těžké.
Proč je pomsta tak rozšířená? Proč ty sám ses nepřidal mezi bojující jako tví kamarádi?
Nefungují tu zákony. Je tu jen beztrestnost a bezpráví. Pokud ti někdo zabije někoho příbuzného, nikdo ho nezavře a nepotrestá. Proto lidi berou zákon do vlastních rukou. Když někdo vypálí celou vesnici, zahynou ti tam rodiče, tak se chceš pomstít. Já jsem křesťan a věřím v odpuštění. Nesnáším násilí. Pro mě osobně není násilí řešení. Proto jsem se nepřidal k Anti-Balace a nemstil se muslimům.
Myslíš, že se lidé ve tvé zemi mohou smířit?
Na ulicích je pořád možné potkávat lidi, kteří dříve patřili k Anti-Balace nebo Selece. Smířit se je povinnost nás všech. Já si myslím, že usmíření může nastat poměrně snadno, protože příčina války nebyla společenská, ale politická. Usmíření je možné jednoduše. Normální lidé musí pochopit, že to je boj jiných států o zlato a diamanty.
Může za konflikt chudoba a frustrace z ní?
Myslím si, že ne. Lidé vědí, že válka akorát všechno ničí. Válka nemůže nic zlepšit, tak proč by měla být pro chudé motivující? O válce se tu ale mluví pořád znova a dokola. Lidé už jsou z toho taky někdy unavení, že se pořád otvírají stará traumata. Některé věci prostě vyřeší jenom čas.
O Středoafrické republice se mluví jako o zhrouceném státě. Život v takové zemi si mnoho lidí na světě neumí představit. Jak bys popsal každodenní život ty?
Neexistuje tu demokracie. Nefunguje tu vláda. Země je paralyzovaná. Jak vlastně může vypadat země, která nemá armádu? Vládne tu totální bezpráví a je tu nebezpečno. To se tu pak těžko něco buduje, do něčeho se investuje. Kvůli zbrojnímu embargu nemá armáda zbraně, takže nemůže zajistit bezpečnost a nastolit pořádek ve všech regionech. Naprosto základní potřeby lidí nejsou uspokojené - doprava, zdravotnictví, vzdělávání – nic z toho tu nefunguje dobře.
Vnímáš tedy svoji zemi jenom negativně?
Chtěl bych říct, že Středoafrická republika není jenom válka. Štve mě, že když se ve světě o nás mluví, všichni se zajímají jenom o válku. Vůbec se nemluví o tom, co se tu jinak děje. Nemluví se o sportu, o rozvoji zemědělství. Není to tak, že by se lidé pořád jen rvali mezi sebou. Tady válku všichni nenávidí. Vědí, že to dělá SAR špatnou pověst. Lidé ve světě si pak myslí, že tu neexistují lidé, kteří jsou morální a zásadoví. Vypadá to, že si o nás pak všichni myslí, že jsme zvířata. Ano, možná je tu hodně negramotných lidí, ale proč to někomu vadí? Afrika byla vždycky taková, převládala tu ústní mluvená tradice. O Africe se vytváří strašně negativní obraz. A konflikty o přírodní bohatství tu strašně zpomalují rozvoj. Myslím si, že ve Středoafrické republice jsme se kvůli tomu nejenom zasekli, ale dokonce se i vracíme zpátky. Je důležité teď říct, že nechceme válku a nechceme diktát jiných států. Chceme být sami aktivní. Mně osobně vadí, že jsme si tu hrozně zvykli žádat, natahovat ruku. Já chci, abychom si uměli věci vyrobit a opatřit sami. Lidé tu mají tendenci očekávat, že se o ně postará stát nebo nějaké instituce, organizace. Já si nemyslím, že to tak má být. To, co má zajistit stát, jsou jen bezpečnost a podmínky pro rozvoj. Zbytek už je zodpovědností samotných lidí. Stát nemá všechno řídit a starat se o všechno.
Spoluautorka: Veronika Boháčová
Foto: Jiří Pasz a archiv Luthera Yapelendi