Můžete se jako aktivista ještě vrátit do Vietnamu?
Někteří z nás musí žít mimo Vietnam. Vrátit se můžu, ale pravděpodobně by mi zabavili pas, nemusel bych se už dostat ze země. Nevím, zda by mě zavřeli do vězení, ale právě nyní probíhají dost tvrdé represe a situace je poměrně nevyzpytatelná. Lidé jsou zavíráni bez jasného klíče, co je ještě bezpečné, a co už ne. Nevím, co vláda chystá dál. Pro mě osobně je lepší návrat do vlasti neriskovat.
Vietnam je obrovská země, odkud přesně pocházíte?
Narodil jsem se v centrálním Vietnamu, kde žijí i minoritní etnika. Během střední školy jsem se při práci na charitě s nimi potkal se ženou, která tvrdila, že celá její rodina byla vyvražděna místními autoritami a ona se musela skrývat v buddhistickém klášteře. Ve Vietnamu je rozšířený tzv. land grabbing, což je termín pro násilné zabírání půdy. O její pozemek prostě měl někdo mocný zájem, dostali se do konfliktu a nechal jí zabít rodinu. To byl pro mě moment uvědomění, že je v našem státě něco špatně. Začal jsem se o situaci zajímat více. V té době jsem se taky poprvé setkal s tím, že po mně policie chtěla úplatek. Začal jsem být k naší vládě kritický a projevoval to otevřeně a veřejně.
V kleci
Pokračoval jste pak ve studiu na univerzitě?
Rozhodl jsem se studovat jednu prestižní univerzitu. To mi hodně otevřelo oči. Viděl jsem tehdy video, kde policie v civilních šatech brutálně a bezdůvodně zmlátila jednoho studenta při protestech. To mě rozlítilo. Rozhodl jsem se přerušit studium a odjet do jiné země. Tam jsem dostal nabídku jet do další země v jihovýchodní Asii, abych se učil politice. Můj otec je vládní úředník. Někdo blízký jej tehdy informoval, že vláda monitoruje mé aktivity a moji rodinu. Měli mě už v hledáčku. Moje krycí historka pro rodinu a přátele byla, že jsem na stipendiu v jedné malé zemi v Asii. Při pobytu a výcviku jsem se mimo jiné setkal s bývalými politickými vězni. Objevily se signály, že některým aktivistům bylo vyhrožováno a byli nuceni spolupracovat s vládou. Posílají takhle špiony do občanských hnutí. To jsou další indicie, že už není bezpečné se vrátit domů.
Co se přesně nesmí dělat?
Nesmí se například kritizovat vláda. Někdy to jsou bizarní věci, jeden grafik teď kritizoval logo SEA Games, což je taková olympiáda jihovýchodní Asie, další den mu vláda nechala smazat účty na sociálních sítích. Během živého vysílání jednoho youtubera k němu naběhla policie a zavřela jeho i manželku, všechno se to přenášelo online. Nemáme o nich žádné informace, jsou vyšetřováni a jsou ve vězení. Ale nedá se říct přesně, co vás může dostat do maléru nebo rovnou do vězení. Hodně aktivistů je teď ve vězení za to, že kritizovali, jak vláda nezvládala covid. Jeden novinář se snažil zorganizovat lidi, aby kandidovali ve volbách, za to šel do vězení. U nás je povolena jen jedna strana, Komunistická strana Vietnamu. Záleží na období a na tom, které téma je zrovna v politice nejcitlivější, a jak o něm veřejně mluvíte. Vládní korupce je nejcitlivější téma ze všech. V roce 2019 jedna skupina novinářů pracovala na případu člověka odsouzeného k smrti, který byl očividně nevinný. Jejich šéf dostal 4,5 roku odnětí svobody na základě smyšleného obvinění.
Kolik vězňů svědomí ve Vietnamu je?
Odhaduje se, že je to dnes okolo 200 až 250 lidí. Chci jen připomenout, že vězni svědomí a političtí vězni nejsou identické kategorie. To první jsou lidé, kteří se zasazují o nějakou změnu nenásilnými metodami. Političtí vězni jsou vězněni za politickou angažovanost.
Co se pro ně dá dělat, když jsou už ve vězení?
Existuje fond jménem 50K, kde lidé přispívají 50 tisíc dongů (pozn. asi 50 Kč). Spravuje to jedna žena, ale bohužel je už taky ve vězení. Peníze dostávají rodiny politických vězňů. Když někdo jde do vězení, je to většinou muž. Rodina ztratí příjem a to pro ně bývá dramatické, na hranici přežití. V naší zemi neexistuje nic jako sociální dávky. Pomoc vězňům se soustředí také na zprostředkování právních služeb. Ve Vietnamu mohou stále fungovat právníci zaměření na lidská práva, na rozdíl od Číny. Vláda je zatím nezavírá. Nabízejí zdarma nebo za nižší ceny své služby politickým vězňům.
Jak je to se zdravotním stavem vězňů?
To je důležité téma, pomoc se rovněž soustředí na placení lékařské péče lidem ve vězení. Pokud mají alespoň 2 až 4 tisíc korun na měsíc, mohou si koupit dostatek pitné vody, jídlo a základní hygienické potřeby. Vietnamské věznice nemívají pitnou vodu, lidem pak často selhávají ledviny. Věznice většinou nejsou moderní, záleží, kde jste, záleží na vašem statusu jako vězně. Většina politických vězňů si ale zažije nějaké formy mučení nebo brutálního zacházení. V roce 2020 se stal jeden případ pokusu o násilné zabavení půdy. V té vesnici došlo ke konfliktu s policií, při kterém zabili stařešinu vesnice, bylo mu přes 80 let. Proběhla ale přestřelka s místními a zemřeli tři policisté. 29 lidí bylo odsouzeno k vězení, jeden dostal trest smrti, další dva doživotí. Tři lidé z jedné rodiny šli do vězení, matka na 8 let, starší syn na 10 a mladší na 8. Ta matka byla měsíce na samotce. Hochovi selhaly ve vězení ledviny. Ten druhý byl zavřen do blázince, i když žádnou diagnózu nemá. Tam ho zavírali do malé klece, kde se nemohl hýbat.
Jeden z mála veřejných protestů z roku 2018. Zatčeno bylo 150 lidí
Jak vypadají běžné cely?
Mohou vás dát třeba do malé cely okolo 2 až 4 metrů čtverečních, bez světel, kde jste namačkaní se 3, 4 lidmi. Není tam záchod, není tam větrák, takže v létě je tam i 50 stupňů. Jsou to nelidské podmínky. Lidé nemají přístup k pitné vodě, nemají co jíst. Dostávají staré zkažené jídlo. Dám příklad, jedna z forem mučení je míchat rýži s výkaly. Nebo se zkaženou vodou z klimatizace. Někdy vás trápí absolutní tmou, někdy zase světlo svítí pořád, mučí vás spánkovou deprivací. Dělal jsem rozhovor s jedním vězněm, který byl zatčen v Hanoji. Měli v cele nahlas televizi, která se nedala vypnout. Jindy nechávají neustále kapat vodu.
Bouří se proti tomu?
Pokud někteří protestují proti podmínkám, mohou být připoutaní třeba týden řetězy k podlaze. Vězení často znamená zdravotní problémy na celý život. Pokud vám zničí zdraví, zkomplikují vám tím i návrat domů a opětovné začlenění do života. Znám ženu, která má po 8 letech vězení velké trauma, zoufale potřebuje psychiatrickou péči. Není výjimkou, násilí je součástí vězeňské rutiny.
Nevíme, co je komunismus
Jak probíhá land grabbing?
Zabírání půdy a majetku je velký problém. Ústava říká, že půda patří všem, ale kontroluje ji vláda. Přijdou k vám domů a řeknou, že odkoupí vaši půdu a nabídnou směšnou cenu. Třeba 40 českých korun za čtvereční metr. Když protestujete, zmlátí vás nebo vás zavřou.
Mohou se lidé s podobnými křivdami obrátit na novináře?
Nemáme u nás žádná média, se kterými byste mohli mluvit, která by byla ochotná publikovat kritiku vlády nebo mocných. Jediná platforma byl Facebook, ale ten je postupně pod větší a intenzivnější kontrolou a platí pro něj přísnější pravidla. Facebook ve Vietnamu spolupracuje s vládou. Dá se říci, že od války s USA, která skončila v roce 1975, teď ve Vietnamu vzniká 3. generace aktivistů. My bereme demokracii nejen jako formu vlády, ale životní hodnotu. Aktivisté jsou ale poměrně izolovaní, oddělení. Osobně doufám, že se budeme více propojovat.
Jak to vnímá veřejnost?
Většinu to moc nezajímá. Lidé o korupci vědí, ale tolerují ji. Spousta si myslí, že se to změnit nedá. Jsou i lidé, kteří systému a vládě věří, jsou efektivně indoktrinovaní. Pro ně jsem reakcionář, zrádce. Těch, kteří se se situací doopravdy snaží něco udělat, disidentů, je velmi málo. Spočítáte je na prstech jedné ruky. Lidé se mají dobře a to jim stačí.
Podnikatel Tran Huynh Duy Thuce na protest držel ve vězení hladovky a dostal se na pokraj smrti. Jeho aktuální zdravotní stav není znám. Odpykává si 16letý trest.
Když budeme spekulovat, existuje šance na větší změnu?
Jak definujete větší změnu? Ale ne, nemyslím si to. Během třeba následujících 20 let nic zásadního nečekám, nejspíš ani do konce mého života. Osobně bych rád, kdyby u nás proběhla podobná změna jako na Taiwanu nebo v Jižní Koreji. Aby proběhla udržitelná změna, musí se nejdřív změnit myšlení i srdce lidí. Musí nejprve sami začít chtít demokracii a dodržování lidských práv. Pokud by změna nastala ihned, pravděpodobně by nenastoupil demokratický režim. A režim, který máme teď, přece jen není ta nejhorší možnost. Bohužel by to mohlo být i mnohem horší.
Má Vietnam komunistickou vládu, nebo je to jen zástěrka pro mafiánský stát?
Jako zástupce mladé generace otevřeně říkám, že už nevíme, co je komunismus. Pro mě to prostě je jen špatná vláda. Vláda může klidně sama o sobě říkat, že je demokratická, mohou se definovat, jak chtějí. Já sleduji, jak se chovají a co dělají. Považuji je za nevzdělané, neschopné, jsou to špatní nemorální lidé, kteří mají moc.
Používají čínské technologie k represím?
Rozdělil bych to na 2 dimenze, technologie samotné a taktiku. Ano, zkoušejí používat obojí jako copy paste čínské verze. Díky bohu za to, že nemají tolik zdrojů. Nedokáží třeba zablokovat přístup k internetu a stránkám, jako je Google. Máme teď ale například očipované občanky, které jim pomáhají lidi více monitorovat. V ulicích je více kamer. Stále se hodně využívá i monitorování lidí pomocí jiných lidí, udavačů. Celý systém je ale hodně zkorumpovaný, což zároveň snižuje jeho efektivitu.
Nguyễn Thúy Hạnh hrozí 20 let vězení za podporu politických vězňů (50k fund); Pham Thi Doan Trang, vietnamská novinářka dostala trest 9 let; Pham Doan Trang hrozí 20 let za aktivity proti Vietnamské socialistické republice.
Může politickým vězňům pomoci mezinárodní tlak?
Dříve to bylo efektivní, někteří byli vyměněni, například vládami USA nebo Austrálie, za nějaké výhody pro Vietnam. Třeba obchodní dohody. Od roku 2019 máme konzervativní vládu a ta nic takového netoleruje. Změnila se taky geopolitická situace, Západ teď potřebuje Vietnam jako spojence proti Číně. To je jejich páka. Dříve taky fungovalo to, že pokud vás více znala veřejnost i mezinárodní veřejnost, byla menší šance na represe.
To už nefunguje?
Teď je ale ve vězení třeba i velmi známá a podporovaná ekologická aktivistka Nguy Thi Khanh, která nekritizovala přímo vládu, ale věnovala se energetice a uhlí. Zatkli ji v únoru za daňové úniky. Dosud se neví přesně, z čeho je obviněná. Dang Dinh Bach, který vede Výzkumné centrum pro právo a politiku udržitelného rozvoje, byl v lednu odsouzen k 5 letům vězení za daňové úniky. Novinářka Mai Phan Loi, vedoucí Centra pro média ve vzdělávání komunity, dostala 4letý trest odnětí svobody za daňové podvody. Problémem je, že z nich dělají „zloděje“ pomocí vykonstruovaných obvinění. Represe se zhoršují. Já to považuji za další důkaz toho, že změna musí přijít zevnitř vietnamské společnosti, nemůžeme se spoléhat třeba na USA, že nás z toho vysekají. Podporu a solidaritu potřebujeme, ale je to hlavně na nás. Můžeme se jen inspirovat, třeba českými zkušenostmi, přece jen za sebou máte také komunistickou minulost. Ve Vietnamu jsou lidé vychováváni k tomu, že politika není jejich věc. O politice nemluvme. Mějte svůj život a do politiky nestrkejte nos. Korupce je standard. Strach je standard. Tak to bylo i v Československu, ne?
Foto: Amnesty International a Jiří Pasz